ECLI:CZ:US:2004:2.US.21.04
sp. zn. II. ÚS 21/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. E. H., směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. 2 Ads 15/2003, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. ledna 2004 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2002, sp. zn. 43 Ca 157/2002. Tímto rozsudkem krajský soud potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. března 2002, č. 446 224 116/521. Tím byl stěžovatelce za dobu pojištění v České republice, od 10. července 1996 do 30. dubna 2001, přiznán český dílčí starobní důchod ve výši 854 Kč. Současně jí byl přiznán starobní důchod ve Slovenské republice, a to za dobu zaměstnání v Československu do 31. prosince 1992, a za dobu pojištění ve Slovenské republice od 1. ledna 1993 do 19. dubna 1996 ve výši 5.019 Sk. K tomu stěžovatelka poznamenala, že s ohledem na měnový kurz mezi Českou a Slovenskou korunou činí tato částka cca 3.700 Kč.
Podle názoru stěžovatelky byla výše uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci porušena její základní práva, zejména právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zaručené v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na rovnost v právech i právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl porušen i zákaz diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka uvedla, že rozdílná metodika a měnový kurz zapříčinil, že jí byl vypočten důchod v jiné výši, než v jaké by byl vypočten podle českých předpisů za dobu zaměstnání v Československu do 31. prosince 1992 a v ČR od 10. července 1996 do 30. dubna 2001. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nemá nárok na výpočet starobního důchodu podle vnitrostátních předpisů. Nejvyšší správní soud vyšel z konstrukce, že nárok na zápočet i podle českého práva pro dobu přede dnem 1. ledna 1993 by vedl k duplicitnímu zápočtu v obou systémech sociálního zabezpečení. Proto stěžovatelce nepřísluší nárok na důchod ani doplatek k důchodu za účelem jeho dorovnání. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že v daném případě není na místě aplikace nálezu ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 405/2002, který se zabýval problematikou předčasného důchodu, který slovenské právo sociálního pojištění nezná.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu. Má za to, že splnila podmínky účasti na důchodovém zabezpečení dle českých předpisů již v letech 1959 až 1992 a v době od 10. července 1996 do 30. dubna 2001, když byla pracovně činná. Podle jejího názoru není přijatelná fikce, užitá Českou správou sociálního zabezpečení, vycházející z ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, podle které se pohlíží na práci vykonávanou u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části tehdejšího společného státu jako na práci v cizině. Domnívá se, že jde o diskriminaci zaměstnanců, kteří, ač vykonávali stejnou práci v jednom státě, mají nyní v závislosti na místě sídla zaměstnavatele nárok na důchod v jiné výši.
Stěžovatelka, na rozdíl od Nejvyššího správního soudu, má za to, že na daný případ se aplikace citovaného nálezu Ústavního soudu vztahuje. Je přesvědčena, že v ústavní stížnosti napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu s ústavním pořádkem ČR a jeho vydáním došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší správní soud. Uvedl, že na případ byl aplikován čl. 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Českou a Slovenskou republikou v souvislosti s rozdělením ČSFR ke dni 1. ledna 1993 (dále jen "Smlouva"). Podle čl. 11 odst. 1 Smlouvy se rozsah a způsob hodnocení dob započtení řídí právními předpisy toho státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly získány. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se doby relevantní pro výpočet důchodu, získané přede dnem rozdělení ČSFR, považují za doby zabezpečení toho státu, na jehož území měl zaměstnavatel sídlo ke dni rozdělení ČSFR. Kasační stížnost stěžovatelky spočívala v tvrzení nesprávného právního posouzení obsahu Smlouvy, která byla vytvořena účelově v její neprospěch. Nejvyšší správní soud vyšel z názoru, podrobně vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že jako dobu pojištění lze, s ohledem na účinnost recepční normy, hodnotit stěžovatelce pouze dobu zaměstnání na území ČR v celém průběhu pojištění. Hodnocení ostatních dob přísluší nositeli pojištění ve Slovenské republice. Požadavek na zápočet celé doby před dnem 1. ledna 1993 neshledal účastník zákonným, s odkazem na čl. 1 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (dále jen "recepční zákon"), neboť by ve svém důsledku vedl k duplicitnímu zápočtu v obou systémech. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti opakuje důvody uplatněné v kasační stížnosti, a vyjadřuje pouze svůj nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, aniž by uvedla novou argumentaci. V ostatním odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřila jako vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení. Podrobně popsala okolnosti vzniku Smlouvy, i konkrétní okolnosti případu. K otázce kurzovních rozdílů uvedla, že přepočítávací praxe neměla dlouhého trvání s ohledem na ekonomickou nepodloženost a rovněž nestandardnost tohoto kroku. K této problematice odkázala i na rozhodnutí Evropského soudního dvora (č. 238/81; van der Bunt-Craig), podle kterého ES neukládá smluvním státům řešit otázku směnných kurzů při vzájemné výplatě dávek, ani nepožaduje přepočet dávek, jejichž výše byla stanovena v jiném členském státě z důvodu kolísání kurzů příslušných měn.
K námitce diskriminace stěžovatelky Česká správa sociálního zabezpečení konstatovala, že problém stanovení právního řádu, podle kterého budou posuzovány podmínky pro výpočet důchodů, vychází z objektivních předpokladů. Ty jsou dány mezinárodní smluvní praxí. Za hlavní kritérium bylo zvoleno sídlo zaměstnavatele. Ze zkušeností České správy sociálního zabezpečení plyne, že nejčastěji diskriminaci namítají osoby, které požádaly o důchod při pobytu v ČR, a to nikoliv s ohledem na pobyt na území ČR v době blízké k 31. prosinci 1992. V mnoha případech není možno vyloučit ani účelovost zřízení takového pobytu. Za diskriminující tedy není možno považovat trvalý pobyt, který česká právní úprava za podmínku nepovažuje. Rovněž není podmínkou občanství žadatele, což by bylo navíc v rozporu s členstvím České republiky v EU. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení má diskriminační charakter. K diskriminaci by naopak mohlo dojít při neexistenci Smlouvy, neboť by mohlo být na občany nahlíženo podle neharmonizovaného postupu, což by mohlo vést k odlišnému posuzování podle jednotlivých právních řádů.
K tvrzenému zásahu do práva na přiměřené hmotné zabezpečení Česká správa sociálního zabezpečení odkázala na čl. 30 odst. 3 Listiny. Tímto ustanovením je zmocněn zákonodárce ke stanovení konkrétních podmínek. Nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces. Zásah by připadal v úvahu v případě, pokud by se soudy odmítly zabývat věcně její žalobou. K tomu však nedošlo.
Ústavní soud si vyžádal spis, vedený ve věci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Ca 157/2002, a rovněž spis České správy sociálního zabezpečení, č. 446 224 116. Po seznámení se s přeloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nezbytné znovu zopakovat význam Smlouvy pro stanovení míry sociálního zabezpečení. Rozdělením ČSFR podle recepčního zákona přešla práva a povinnosti plynoucí z právních norem ČSFR na ČR. Obdobně postupovala i Slovenská republika. S ohledem na tento stav by mohla nastat situace, kdy by určitý subjekt požadoval plnění v obou státech, přičemž by vycházel ze stejného závazku, uplatňovaného právní normou v době existence ČSFR. Právě Smlouva měla zabránit tomuto dvojímu uplatnění nároku ve věcech sociálního zabezpečení. Pro jasnost a jednoduchost bylo nezbytné zvolit kritérium, které nebude mít diskriminační charakter, a poskytne možnost uplatnění nároků z doby existence federativního státu právě jen jednou. Toto pravidlo bylo včleněno do čl. 20 odst. 1 Smlouvy, podle kterého "Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem." Takový klíč byl zvolen proto, že lépe přihlédl k aktivnímu jednání žadatele, kterým byla jeho volba zaměstnavatele. Právě aplikací tohoto postupu, tedy uplatněním objektivního kritéria sídla zaměstnavatele k 31. prosinci 1992, bylo naplněno právo zaručené v čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tak nebyla a ani nemohla být diskriminována tak, jak uvedla v ústavní stížnosti.
Z předložených spisových podkladů, zejména z materiálů České správy sociálního zabezpečení, bylo zjištěno, že stěžovatelka požádala o přiznání starobního důchodu v únoru 2001, přičemž začátek započitatelné doby byl dán jejím nastoupením do učení v září 1958. Z uvedené doby odpracovala na území dnešní České republiky, resp. pro zaměstnavatele se sídlem na území ČR, 11 let (září 1958 - září 1964 a červenec 1996 - únor 2001), a pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky 32 let (září 1964 - duben 1996).
Vzhledem k uvedeným okolnostem nesdílí Ústavní soud názor stěžovatelky, že v jejím případě došlo k zásahu do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zaručené v čl. 30 odst. 1 Listiny. Přiměřenost hmotného zabezpečení, která je dána příslušnými právními normami (čl. 30 odst. 3 Listiny), je úměrná délce odpracované doby, výši výdělku, a s ohledem na rozdělení federace i místem sídla zaměstnavatele. Z tohoto hlediska nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatelka odpracovala pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky tři čtvrtiny období, které je rozhodné pro výpočet starobního důchodu.
Orgány veřejné moci při posuzování nároku stěžovatelky vycházely z platné právní úpravy, která zahrnuje i Smlouvu (publikována pod č. 228/1993 Sb.). Jednaly tak v souladu s čl. 30 odst. 3 Listiny, podle kterého nemohly zasáhnout do jejího práva zaručeného tímto článkem.
Pokud se stěžovatelka dovolává nálezu ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 405/2002, uvádí Ústavní soud následující. V citované věci byl shledán postup českých orgánů veřejné moci jako protiústavní především s přihlédnutím k neexistenci institutu předčasného důchodu ve Slovenském systému sociálního zabezpečení. V takovém případě bylo osobě, které nebyl předčasný důchod přiznán, upřeno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve smyslu čl. 30 Listiny, a to v ČR pro nedostatečnou dobu pojištění na území ČR, a ve Slovenské republice pro neexistenci tohoto institutu. V projednávané věci však nedošlo k upření práva stěžovatelky, i když jiný způsob určení výše důchodu by mohl být pro ni výhodnější.
Stejně tak Ústavní soud posoudil i postup soudů, které neporušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tak, jak je dáno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo zaručuje každému, že se ve své věci může obrátit na nezávislý soud, který posoudí konkrétní věc, a v souladu s procesními předpisy o ní rozhodne. Každému je tedy zaručeno právo na soudní řízení a na rozhodnutí, s tímto právem však není možno směšovat nárok na rozhodnutí ve prospěch navrhovatele. Soudy přezkoumaly postup České správy sociálního zabezpečení, a ve věci meritorně rozhodly.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu