ECLI:CZ:US:2003:2.US.405.02
sp. zn. II. ÚS 405/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 21. 3. 2002 sp. zn. 2 Cao 249/2001, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 6. 6. 2001 sp. zn. 41 Ca 201/2000, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o změnu výše dílčího předčasného starobního důchodu.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002 č. j. 2 Cao 249/2001-27 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 20. 6. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že vrchní soud nerespektoval svým rozhodnutím princip plnění závazků vyplývajících z přijatých mezinárodních smluv, upřel stěžovateli právo na hmotné zabezpečení ve stáří ve výši odpovídající délce doby pojištění, výši příjmu a z něho odvedených daní a pojistného, a tím porušil čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž zaručuje rovnost občanů v právech. Navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Ca 201/2000, z něhož zjistil následující:
Česká správa sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "vedlejší účastník" nebo "ČSSZ") přiznala stěžovateli svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 1999 s účinností od 1. 7. 1999 dílčí předčasný starobní důchod ve výši 494 Kč měsíčně (s účinností od 1. 8. 1999 ho zvýšila na částku 514 Kč měsíčně) s tím, že výše důchodu odpovídá době pojištění v České republice od 1. 8. 1995 do 30. 6. 1999. Poté stěžovatel požádal o změnu výše důchodu s tím, aby mu byla zhodnocena i doba zaměstnání ve společném státě do 31. 12. 1992. Vedlejší účastník jeho žádost dne 26. 10. 2000 zamítl s odůvodněním, že doby zaměstnání do 31. 12. 1992 jsou podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva") dobami slovenskými. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 6. 6. 2001 č. j. 41 Ca 201/2000-15 napadené rozhodnutí potvrdil. Svůj právní názor opřel o zjištění, že stěžovatel pracoval v období od 16. 10. 1962 do 31. 7. 1995 u zaměstnavatele, jenž měl své sídlo na území Slovenské republiky. Tuto dobu tudíž posoudil jako dobu pojištění v cizině. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník postupoval při stanovení výše důchodu správně, když aplikoval čl. 11 Smlouvy a ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění. Podotkl, že pokud by neexistovala Smlouva, stěžovateli by nemohl být přiznán předčasný starobní důchod vůbec, neboť by nesplnil potřebnou dobu pojištění v České republice, a zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jenž platí ve Slovenské republice, předčasný starobní důchod nezná.
Stěžovatel se proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně odvolal. Odkázal na závěry Nejvyššího soudu učiněné v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 120/98 a uvedl, že pokud by Smlouva neexistovala, pak by vedlejší účastník hodnotil československou dobu zaměstnání jako dobu vlastní. Poukázal na skutečnost, že slovenská strana nemůže řešit otázku, čí je "doba československá", neboť nezná předčasný starobní důchod. Upozornil, že soud neuplatnil ve svém rozhodnutí zásadu "nepoškodit existencí Smlouvy občana státu trvalého pobytu, podle jehož právních předpisů by bez Smlouvy byl nárok výhodnější".
Vrchní soud v Olomouci potvrdil napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2002 č. j. 2 Cao 249/2001-27. Uvedl v něm, že vedlejší účastník postupoval při výpočtu předčasného starobního důchodu stěžovatele v souladu se zákonem o důchodovém pojištění a Smlouvou. V jeho postupu při výpočtu dílčího předčasného starobního důchodu neshledal žádné závady. Dalšímu požadavku stěžovatele dle názoru odvolacího soudu nelze vyhovět. Vrchní soud poukázal na to, že po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky je nutno dobu zaměstnání stěžovatele od 16. 10. 1962 do 31. 7.1995 posuzovat jako dobu zaměstnání v cizině, neboť byla vykonávána na území Slovenské republiky. Z této doby nelze vydělit dobu do 31. 12. 1992 jako dobu československou, neboť takový postup neumožňuje ani zákon o důchodovém pojištění ani Smlouva. Podle zákona o důchodovém pojištění by bylo možno stěžovateli zhodnotit dobu pojištění pro výši důchodu pouze od 2. 4. 1959 do 31. 12. 1959, od 1. 1. 1960 do 15. 10. 1962 a od 1. 8. 1995 do 30. 6. 1999, tj. celkem v rozsahu 10 roků a 214 dnů. Soud dospěl k přesvědčení, že při aplikaci pouze vnitrostátních předpisů by stěžovateli nárok na předčasný starobní důchod nevznikl, neboť by nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění, tj. dobu pojištění nejméně 25 let. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 nelze dle názoru odvolacího soudu na daný případ aplikovat. Výchozím předpokladem pro postup obsažený v tomto rozsudku byla ta skutečnost, že žadatel na rozdíl od stěžovatele splnil dobu pojištění na území České republiky. Vrchní soud dospěl ke konečnému závěru, že rozhodnutí vedlejšího účastníka, jímž zamítl žádost stěžovatele o změnu výše dílčího předčasného starobního důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení §56 zákona o důchodovém pojištění za použití čl. 11 a 20 Smlouvy, je "rozhodnutím zákonným".
Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na výhody a nevýhody ve Smlouvě stanoveného kritéria pro určení, který ze smluvních států ponese náklady na důchody za dobu společného státu, jímž je sídlo zaměstnavatele ke dni rozdělení federace. Je srozuměn se skutečností, že jeho nárok byl posouzen podle slovenských předpisů. Nesouhlasí však s tím, aby nesl nepříznivé důsledky spočívající v tom, že má být odkázán za 40 roků práce ve vlastní zemi na důchod ve výši asi dvou třetin důchodu, který za stejnou dobu a ze stejných příjmů pobírají jeho spoluobčané. Připomíná, že občané obou republik byli ujišťováni, že se rozdělení federace nedotkne jejich nároků. Ministerstvo práce a sociálních věcí také po roce 1993 přijalo opatření vedoucí k vyrovnání výše důchodů na úroveň důchodů přiznaných dle českých předpisů. Od jeho provádění však postupně od poloviny roku 1998 upouští. Stěžovatel poukazuje na jiné sociální mezinárodní smlouvy, jež respektují základní zásadu - nepoškodit takovou smlouvou občana. Nositelé důchodového zabezpečení u nás však dle jeho přesvědčení tuto zásadu opomíjejí. Má za to, že ani tvůrci Smlouvy neměli v úmyslu neřešit nepříznivou situaci mnoha důchodců na české straně, i když na druhé straně nepočítali s možností, že se ekonomická situace v obou nově vzniklých státech nebude vyvíjet shodně. Uvádí, že kdyby nedošlo k uzavření Smlouvy, měl by nárok na předčasný starobní důchod podle českých předpisů, a to za 37 roků odpracovaných v Československu a za 3 roky pojištění v České republice po roce 1992. Pro výši důchodu by nebyla zhodnocena pouze doba pojištění ve Slovenské republice po roce 1992. Realita je taková, že za 40 roků zaměstnání ve vlastním státě dostal důchod ve výši 514,- Kč. Existence Smlouvy se tudíž stala pro stěžovatele, jenž vždy trvale žil na území České republiky, pohromou, což nemá dle jeho tvrzení v mezinárodní smluvní praxi v oblasti sociálního zabezpečení obdoby. Poukazuje na mimořádná opatření Ministerstva práce a sociálních věcí o odstranění tvrdosti i na řadu příkladů z praxe, kdy především v posledních letech je rozhodování dávkové komise posuzující jednotlivé žádosti o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku cestou odstranění tvrdosti, diskriminační. Na to upozornil ve své souhrnné zprávě o činnosti za rok 2001 i veřejný ochránce práv. Stěžovatel však nemá na vyrovnávací příspěvek nárok. Nemá totiž nárok ani na předčasný starobní důchod ze slovenské strany, neboť na Slovensku takový důchod neexistuje. Byl mu přiznán pouze dílčí důchod. Dle stěžovatele by bylo možno tuto situaci napravit tím, že mu bude přiznán tzv. prozatímní předčasný důchod až do doby, kdy mu vznikne nárok na starobní důchod dle slovenských předpisů.
Stěžovatel poukazuje na napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, dle jehož závěru stěžovatel nemá nárok na předčasný důchod ani podle Smlouvy ani podle vnitřních předpisů. Má za to, že takový závěr odporuje nejen účelu uzavírání dvoustranných sociálních smluv (nepřipravit občana o nárok jen proto, že pracoval ve smluvním státě), ale i právu občana spolehnout se na budoucí zabezpečení ve stáří, jestliže po řadu let plnil podmínky vyžadované vlastním státem. Dle stěžovatele vrchní soud nerespektoval ani princip Smlouvy sledující rozdělení nákladů a vztahující se ke společným dobám. S námitkou stěžovatele, jenž poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 120/98, se vypořádal tak, že dobu zaměstnání do roku 1992 zpětně rozdělil na dobu získanou na území České republiky a Slovenské republiky, což ale Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku neučinil. Soud bez jakékoli opory použil pro posouzení stěžovatelova případu jiné kritérium, než jaké obsahuje sama Smlouva. Stěžovatel je přesvědčen, že praxí, kterou potvrdil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Olomouci, jsou porušovány i zásady mnohostranné Úmluvy Mezinárodní organizace práce o minimální normě sociálního zabezpečení (č. 102), vyhlášené pod č. 461/1991 Sb., a Evropského zákoníku sociálního zabezpečení. Má za to, že výplata plného českého předčasného starobního důchodu do doby, než mu vznikne nárok na "normální" slovenský starobní důchod, by nebyla ani v rozporu se sledovaným účelem čl. 20 Smlouvy. Poukazuje na řadu příkladů z praxe a uvádí, že mezinárodní sociální smlouva nemůže rušit nebo měnit zákony smluvního státu. Použitý nesprávný výklad vrchního soudu by znamenal, že smluvní stát přestane plnit své závazky vůči svým občanům, plynoucí z jeho vlastních zákonů, nebo dopustí, aby se některým jeho občanům dostalo horšího zabezpečení než ostatním. Předchozí praxe naopak respektovala právní názor Nejvyššího soudu ČSR vyslovený v rozhodnutí sp. zn. Cpj 232/73, podle něhož skutečnost, že čs. stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být v žádném případě čs. občanu na újmu v jeho důchodových nárocích. Taková dohoda může občanu přinést prospěch, nemůže ho však krátit v jeho zákonných nárocích podle čs. předpisů. Z této zásady vychází ve své judikatuře i Ústavní soud, jenž v nálezu z 24. 5. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 31/94 (vyhlášen pod č. 164/1995 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 25) konstatoval, že "ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím". Stěžovatel poukazuje na rozdílnou soudní praxi v rozhodování této problematiky, kdy některé soudy respektují výše zmíněný právní názor Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cao 12/96, Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Ca 280/99, Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Ca 68/99, 22 Ca 69/99, Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 30 Cdo 120/98), jiné soudy jej nerespektují. Do druhé kategorie lze zařadit napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Přitom s ohledem na závažnost dané problematiky by měla být s ohledem na právní jistotu občanů rozhodnutí soudů předvídatelná a praxe jednotná.
Stěžovatel poukazuje dále na zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Uvádí, že Smlouva i vnitrostátní zákon platí vedle sebe. Pravidlo o přednostním použití Smlouvy neznamená však dle jeho přesvědčení její vyšší právní sílu, ale pořadí aplikace.
Stěžovatel je tudíž přesvědčen, že mu měl být na dobu od 1. 7. 1999 do 2. 4. 2001 přiznán "prozatímně" předčasný starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tj. za veškerou dobu zaměstnání ve společném státě a dobu pojištění získanou v České republice po roce 1992, a to do doby, než mu vznikne nárok na starobní důchod dle slovenských předpisů. Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím nerespektoval základní principy právního státu a upřel stěžovateli právo na hmotné zabezpečení ve stáří ve výši odpovídající délce doby pojištění, výši příjmu a z něho odvedených daní a pojistného. Tím porušil článek 1 Listiny o rovnosti občanů v právech.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a vedlejšího účastníka řízení Českou správu sociálního zabezpečení v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci poukázal ve svém vyjádření na napadený rozsudek, v němž se zabýval výpočtem starobního důchodu přiznaného stěžovateli podle §31 zákona o důchodovém zabezpečení za použití čl. 11 a 20 Smlouvy i námitkami stěžovatele. Upozornil na to, že v posuzované věci jde o aplikaci čl. 20 odst. 1 Smlouvy. V případě stěžovatele je nutno jeho dobu zaměstnání od 16. 10. 1962 do 31. 10. 1995 posuzovat jako dobu zaměstnání v cizině, neboť byla vykonávána na území Slovenské republiky. Podle zákona o důchodovém pojištění účinného od 1. 1. 1996 bylo možno stěžovateli zhodnotit dobu pojištění pro výši důchodu na vlastním území pouze v rozsahu 10 roků a 214 dnů. Vrchní soud v Olomouci je přesvědčen, že stěžovateli neupřel svým rozhodnutím právo na hmotné zabezpečení, neboť při posuzování nároku stěžovatele respektoval principy Smlouvy. Neporušil ani zásadu rovnosti v právech, kterou nelze pojímat absolutně a nelze ji chápat jako kategorii abstraktní. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Česká správa sociálního zabezpečení v Praze ve svém vyjádření uvedla, že při rozhodování o žádosti stěžovatele vycházela ze Smlouvy, podle níž je rozhodujícím hlediskem při posuzování důchodových nároků občanů den, kdy na území bývalého Československa vznikly dva samostatné státy. Každý z nich posuzuje důchodové nároky podle svých zákonných předpisů. Podle čl. 20 Smlouvy je rozhodující sídlo zaměstnavatele občana ke dni 31. 12. 1992. Jím se pak řídí místní příslušnost orgánů důchodového pojištění k rozhodnutí o nároku na dávky a hodnocení doby pojištění před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky. Stěžovatel byl k tomuto datu zaměstnancem firmy, jejíž sídlo bylo na území Slovenské republiky. Nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli až za účinnosti Smlouvy. K rozhodování o něm je tudíž příslušný slovenský nositel pojištění, který postupuje podle zákona č. 100/1988 Sb. Tento předpis na rozdíl od předpisů platných v České republice nezná dávku odpovídající starobnímu důchodu podle §31 zákona o důchodovém pojištění. Proto lze tento důchod žadateli přiznat jen za předpokladu splnění podmínek pro vznik na jeho nárok stanovených českou právní úpravou. Pro jeho výši nelze zohlednit dobu zaměstnání odpracovanou na území Slovenské republiky. Zásada označená stěžovatelem jako "nepoškození občana sociální smlouvou" nemůže být chápána tak, že veškeré důchodové nároky ovlivněné získáním doby pojištění ve společném státě, jsou zaručeny občanům obou nástupnických států navždy jako shodné. Vedlejší účastník je toho názoru, že jeho rozhodnutím nedošlo k dotčení základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené Listinou či garantované Ústavou. Ústavní soud v minulosti opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně garantovaného práva. V takovém případě je v pravomoci Ústavního soudu napadené rozhodnutí zrušit (srov. např. sp. zn. II. ÚS 433/98, sp. zn. II. ÚS 474/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 7; svazek 23, nález č. 119).
Listina stanoví ve svém čl. 30 odst. 1, že "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.". Subjektem tohoto práva je "občan", třebaže dříve platné zákony používaly tohoto pojmu ve smyslu "obyvatel s trvalým pobytem na území České republiky". Přiměřenost dávek důchodového zabezpečení znamená úměrnost výdělkům daného "občana" před vznikem nároku na důchod. Stěžovatel je občanem České republiky, má trvalé bydliště na území České republiky a byl mu přiznán dílčí předčasný starobní důchod ve shora specifikované výši, což je podle jeho názoru mnohem méně, než by mu mělo jako běžnému českému občanovi v systému důchodového pojištění příslušet. ČSSZ i obecné soudy vypočetly výši důchodu s přihlédnutím ke znění smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, jež upravuje jako kritérium pro výpočet výše důchodu místo sídla zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zaměstnáván zaměstnavatelem se sídlem v Myjavě, Slovenská republika, citovaná smlouva odkazuje na slovenské právo. To ovšem institut předčasného starobního důchodu nezná. Vrchní soud jako soud odvolací potvrdil postup i rozhodnutí ČSSZ i soudu prvního stupně a kvalifikoval je jako "zákonné".
Ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb., jenž byl v dané věci aplikován, ukládá skutečně v otázce stanovení základní výměry a procentní výměry dílčího důchodu přednostně použít mezinárodní smlouvu, takže postup ČSSZ i obecných soudů byl prima facie zákonný.
Ústavní soud nesouhlasí s tím, jak vrchní soud pojem zákonnosti ve svém rozhodnutí pojal. Ústava ve svém čl. 1 odst. 1 (před tzv. euronovelou čl. 1) v čele základních ustanovení uvádí, že "Česká republika je svrchovaný jednotný a demokraticky právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.". Je tedy zřejmé, že ústavodárce nespojuje ústavní existenci českého státu s pouhým formálním postulátem "právního státu", nýbrž s takovým právním státem, jehož reálnou náplní je úcta k právům a svobodám člověka a občana.
V daném případě zákon (tím, že odkazuje na mezinárodní smlouvu) ukládá jiný způsob výpočtu výše předčasného důchodu v závislosti na kritériu místa sídla zaměstnavatele občana. Článek 1 Listiny stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Článek 3 odst. 1 Listiny vyhlašuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu, jenž by byl založen na skutečnostech uvedených v tomto odstavci, jakož na "jiném postavení". Citované ustanovení Listiny tak stanoví zákaz diskriminace při požívání kteréhokoli z práv zaručených Listinou. Ústavní soud tedy musel odpovědět na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení ze strany ČSSZ a obecných soudů, jež se vztahovala k uplatnění práva stěžovatele na "přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří" (čl. 30 odst. 1 Listiny) nepředstavuje diskriminaci, kterou zakazuje čl. 3 odst. 1 Listiny.
Ne každé rozlišování mezi občany má povahu diskriminační. Různé zacházení s občany je ústavně akceptovatelné tehdy, pokud je založeno na "objektivních" a "rozumných" důvodech. V daném případě je rozlišování založeno na tom, zda občan České republiky byl v době existence československého státu zaměstnáván zaměstnavatelem se sídlem v České republice nebo ve Slovenské republice. Pokud byl tehdy český občan (s trvalým bydlištěm v České republice) zaměstnáván ve Slovenské republice, považuje se to z hlediska důchodového pojištění za "zaměstnání v cizině", což má pro něj negativní důsledky pro důchodové nároky v rámci českého systému důchodového pojištění.
Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, (čl. 1) se provádí recepce právního řádu České a Slovenské Federativní Republiky do práva českého, a to tak, že ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Česká republika tedy v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu. Uvedený ústavní zákon ČNR je součástí ústavního pořádku České republiky ve smyslu čl. 112 odst. 1 Ústavy. Na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu proto nelze nahlížet jako na "zaměstnání v cizině". Takové rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) "zaměstnáním v cizině", považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo "objektivními" a "rozumnými" důvody.
Česká republika uzavřela výše uvedenou smlouvu o sociálním zabezpečení se Slovenskou republikou jako nově vzniklý subjekt mezinárodního práva. Využila možnosti realizovat svou svrchovanost úpravou svých vzájemných vztahů se Slovenskou republikou. Úprava těchto vztahů do budoucna nevytváří žádný specifický problém mezinárodněprávní či ústavněprávní povahy. Mnohem složitější je z uvedeného hlediska ovšem okolnost, že její dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení se Slovenskou republikou zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého. Mezinárodní závazky České republiky vůči Slovenské republice, které směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze.
Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu č. 15 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992 (sp. zn. Pl. ÚS 78/92) prohlásil, že "principy právního státu, právní jistoty, které je možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v Ústavě, resp. v zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna". Tento princip akceptuje i Ústavní soud ČR. Stěžovatel splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou §31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu. Ústavní soud se domnívá, že aplikace mezinárodní smlouvy na základě §61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu.
Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, je nutno pojem právního státu chápat nikoli izolovaně, nýbrž v návaznosti na ústavní požadavek úcty k právům a svobodám člověka a občana tak, jak uvedeno v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tento ústavní požadavek úcty k právům a svobodám musí být šetřen i při aplikaci mezinárodní smlouvy, a to tím spíše, že samo mezinárodní právo ctí zásadu, že "ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím" (viz nález Ústavního soudu z 24. 5. 1995 publikovaný pod č. 164/1995 Sb.).
Ústavní soud není oprávněn posoudit ústavnost již ratifikované mezinárodní smlouvy. Na druhé straně je povinen se řídit čl. 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odst. 1. Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku (viz nález Ústavního soudu z 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, který byl vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80). Není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve znění před tzv. euronovelou. Jak jednoznačně vyplývá z její preambule, nebylo účelem jejího uzavření zajistit základní práva a svobody občanů. Smluvní strany byly vedeny "přáním upravit vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení". Ústavní soud proto nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku.
Tím, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci aplikovalo příslušná zákonná ustanovení bez náležitého ohledu na požadavky kladené ústavním pořádkem, zasáhlo do stěžovatelova práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušilo i čl. 3 odst. 1 Listiny o zákazu diskriminace ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002 č. j. 2 Cao 249/2001-27 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.