Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.08.2001, sp. zn. II. ÚS 474/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 119/23 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.474.2000

sp. zn. II. ÚS 474/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky S. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/2000-61, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/2000-61, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka (v původním řízení žalovaná) v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 10 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiložených rozhodnutí a ze spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 7 C 86/98, jež si Ústavní soud k rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující: Okresní soud Plzeň - jih prvním z napadených rozsudků ze dne 2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobcům, paní E. B-ové a panu R. B., částku 8020,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 11.481,- Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci a stěžovatelka uzavřeli smlouvu o obstarání věci dle ustanovení §733 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), na základě které objednali u CK E. (ve vlastnictví stěžovatelky) dvě letenky na ostrov Korfu. Stěžovatelka objednávku přijala a žalobci složenkou uhradili částku 16.040,- Kč. Tato cena byla stanovena za letenku pro dvě osoby na ostrov Korfu a zpět. Stěžovatelka letenky objednala u CK M. v Praze, která na ně vystavila fakturu za 14.762,- Kč. Rozdíl mezi částkou fakturovanou CK M. a částkou, zaplacenou žalobci, činila provize pro CK E. Zpáteční let se ovšem neuskutečnil a žalobci se museli do ČR dopravit na vlastní náklady. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka zavázala zajistit (i) letenky zpáteční, shledal ji soud odpovědnou za škodu, jež žalobcům vznikla tím, že zpáteční let nebyl realizován. Soud proto uložil stěžovatelce povinnost zaplatit polovinu částky, kterou jí žalobci za letenky zaplatili, a dále i úroky z prodlení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/200-61, rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih, potvrdil. Vycházel přitom ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav správná zákonná ustanovení a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se, vyjma závěru o náhradě škody, ztotožnil. Odvolací soud uvedl, že nesplněním smlouvy o obstarání věci došlo ze zákona k jejímu zániku a současně ke vzniku nároku na vrácení částky, za kterou žalobcům nebyla poskytnuta protihodnota. Povinnost stěžovatelky ke vrácení toho, co jí bylo poskytnuto, ovšem vyplývá z ustanovení o bezdůvodném obohacení a nikoli z ustanovení o náhradě škody. Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že s letenkami sama nedisponovala, pouze zprostředkovala jejich rezervaci. Nesouhlasí proto se závěry soudů obou stupňů o odpovědnosti za škodu a o bezdůvodném obohacení. Postupem obou soudů údajně došlo k porušení čl. 10 Listiny, neboť se navrhovatelka "odsouzením za nezaviněnou škodu" dostala "do špatného světla v očích stávajících i potencionálních zákazníků". Porušeno bylo i její právo na spravedlivý proces, neboť žádný ze soudů se nezabýval tím, jak a čím měla stěžovatelka škodu způsobit. Soudy obou stupňů údajně zavinění pouze předpokládaly. Z titulu svého postavení účastníků řízení se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud Plzeň - jih a Krajský soud v Plzni a jako vedlejší účastníci se vyjádřili E. B-ová a R. B. Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na své původní rozhodnutí a závěry v něm uvedené. Krajský soud k námitkám stěžovatelky uvedl, že se jimi ve svém rozhodnutí zabýval, respektoval zásady uvedené v ustanovení §132 o.s.ř. a má za to, že skutková zjištění jsou v logickém souladu s provedenými důkazy. Dále odkazuje na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastníci navrhují ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Uvádí, že z jednání stěžovatelky nevyplývalo, že jedná pouze na základě plné moci, a proto vedlejší účastníci předpokládali, že jednala vlastním jménem. Stěžovatelka je ani v průběhu jednání neinformovala, že jedná za jiného, a v průběhu řízení ani v ústavní stížnosti se nebránila tím, že by jednala na základě zmocnění za společnost CK M., spol. s r.o. Domnívají se, že napadená rozhodnutí obou soudů jsou správná, navrhovatelka je ve sporu pasivně legitimována a k porušení jejích práv, garantovaných čl. 10 Listiny, v řízení nedošlo. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Zabýval se zejména tím, zda stěžovatelka v projednávaném případě nepochybila tím, že nevyčerpala všechny dostupné zákonné prostředky k ochraně svého práva, když s ohledem na právní argumentaci použitou v ústavní stížnosti nepodala k odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Ústavní soud však zastává názor, že procesním prostředkem k ochraně práva je pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (viz. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nález a usnesení, sv. 15, C. H. Beck, 2000, str. 31 a násl.). Vyhovění návrhu na připuštění dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. nadto není spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednotit judikaturu. Přestože tedy stěžovatelka uvedený návrh nepodala, a s ohledem na to, že i ostatní podmínky projednání ústavní stížnosti byly splněny, považuje Ústavní soud stížnost za přípustnou. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V takovém případě je pravomoc Ústavního soudu napadené rozhodnutí zrušit dána. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení občanského zákoníku. Z obsahu spisu, včetně tvrzení samotných žalobců a napadených rozhodnutí, vyplývá, že žalobci objednali u stěžovatelky zajištění letecké dopravy na ostrov Korfu. Stěžovatelka objednávku přijala a za provizi 1278,- Kč letenky zajistila prostřednictvím CK M., jíž byly letenky také zaplaceny. Obecné soudy daný skutkový stav kvalifikovaly jako smlouvu o obstarání věci podle §§733 a násl. OZ, dle něhož se obstaratel smlouvou o obstarání věci zavazuje objednateli obstarat určitou věc, přičemž obstaratel má právo věc objednat i prostřednictvím jiné osoby a objednatel je povinen obstarateli za obstarání poskytnout odměnu. Ve svém rozhodnutí dospěly soudy k závěru, že uvedená smlouva zanikla ze zákona jejím nesplněním, na základě čehož vyhověly návrhu vedlejších účastníků na uložení povinnosti zaplatit shora uvedenou částku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (resp. o náhradě škody). S uvedeným závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje. Předmětem závazku obstaratele (příkazníka) totiž je uskutečnit činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého výsledku sledovaného touto činností (§730 odst. 2 OZ). Věcí, kterou měla stěžovatelka dle smlouvy obstarat, byly vedlejšími účastníky požadované letenky, nikoli jejich faktická doprava na určené místo. Povinností stěžovatelky bylo tedy učinit řádně, v souladu se svými schopnostmi a znalostmi (§725 OZ), vše, aby letenky obstarala, což učinila. Uvedená smlouva tak zanikla nikoli ze zákona nesplněním, ale naopak splněním závazku, tedy zajištěním letenek u CK M., jimž letenky též zaplatila. Závěr obecných soudů, dle něhož stěžovatelka nesplnila smlouvu o obstarání věci, neboť se let neuskutečnil, tak je výsledkem extrémní interpretace ustanovení o příkazní smlouvě (resp. o smlouvě o obstarání věci). Vychází totiž z toho, že povinnost stěžovatelky byla širší než pouhé obstarání letenek. To však neodpovídá skutečnosti. Z dotčené smlouvy o obstarání věci stěžovatelce vůbec nevznikla povinnost dopravit vedlejší účastníky na uvedené místo, či obdobná povinnost, ale pouze a jedině povinnost dopravu zajistit. Tu řádně splnila. Charakteru obstarané věci odpovídala výše provize, kterou stěžovatelka inkasovala (1.278,- Kč), jež je řádově nižší než cena obstaraných letenek. Povinnost, uložená stěžovatelce obecnými soudy, postrádá právní titul a jde evidentně nad rámec stanovený zákonem. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že uvedený právní závěr, o něž se obecné soudy ve své argumentaci opíraly, je výsledkem interpretace natolik extenzivní, že nesporně vybočila z mezí ústavnosti a zasáhla do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož v projednávaném případě bylo porušeno uvedené právo stěžovatelky, se již dále nezabýval otázkou porušení dalších ústavních práv, neboť by to bylo nadbytečné. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. srpna 2001