ECLI:CZ:US:2018:2.US.2120.17.1
sp. zn. II. ÚS 2120/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Vacikara, zastoupeného JUDr. Karlem Palečkem, advokátem, sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2017 č. j. 56 Co 599/2016-95, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. října 2015 č. j. 11 C 132/2016-75, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 90 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 C 132/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen "magistrát") ze dne 14. 6. 2013 sp. zn. SZ MMP/009762/13 č. j. MMP/126066/13 byl uznán stěžovatel vinným ze spáchání dvou přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 a bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň mu byla uložena pokuta a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad"), ze dne 30. 7. 2013 č. j. DHS/11344/13 zamítnuto, a rozhodnutí magistrátu bylo potvrzeno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 č. j. 17 A 38/2013-54 zamítl. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2015 č. j. 9 As 214/2014-48 rozsudek krajského soudu i rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Krajský úřad následně zrušil i rozhodnutí magistrátu a přestupkové řízení zastavil pro zánik odpovědnosti za přestupek. Stěžovatel podal dne 21. 12. 2015 žádost o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím k Ministerstvu dopravy, která nebyla v zákonné lhůtě vyřízena, a stěžovatel proto podal dne 5. 8. 2016 žalobu u okresního soudu, kterou se domáhal zaplacení částky 17 684 Kč představující náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím.
3. Okresní soud uložil napadeným rozsudkem vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 100 Kč za období od 23. 6. 2016 do 23. 8. 2016 (výrok I.), ohledně částky 5 100 Kč řízení zastavil (výrok II.) a žalobu o zaplacení částky 12 584 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.). V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud poukazuje na skutečnost, že ve správním řízení byl stěžovatel uznán magistrátem vinným ze spáchání dvou samostatných přestupků, a přestože Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Magistrátu města Plzně jako nezákonné, shledal procesní pochybení, které bylo důvodem pro zrušení odvolacího rozhodnutí pouze v případě přestupku II. (překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy stanovené v obci o méně než 20 km/h), kterého se měl stěžovatel dopustit dne 6. 2. 2013. V případě přestupku I. (překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy stanovené mimo obec o 50 km/h dne 20. 12. 2012) Nejvyšší správní soud žádné procesní ani právní pochybení správních orgánů či krajského soudu nekonstatoval a obranu stěžovatele uplatněnou ve správním řízení hodnotil jako účelovou a nevěrohodnou. Je tedy zřejmé, že i v případě, že by nedošlo k zastavení správního řízení z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku, zůstala by nepochybně zachována odpovědnost stěžovatele za spáchání přestupku I. ze dne 20. 12. 2012, když v této části neshledal Nejvyšší správní soud pochybení správních orgánů, které by mohlo mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Z uvedeného vyplývá, že vynaložení nákladů na právní zastoupení stěžovatele ve správním řízení nemůže být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím správních orgánů, neboť tyto náklady by stěžovatel tak jako tak vynaložil za své právní zastoupení při projednání svého přestupku ze dne 20. 12. 2012, když výše odměny za právní zastoupení dle §10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se nemění v závislosti na počtu projednávaných přestupků, ale je stanovena obecně za zastupování ve správním řízení. Pokud by bylo ohledně jednoho z přestupků správním orgánem následně znovu meritorně rozhodnuto, uplatnila by se zásada, že každý účastník správního řízení si nese své náklady sám.
4. S těmito závěry se ztotožnil i krajský soud, který dodal, že na uvedeném nemůže nic měnit ani skutečnost, že vedlejší účastnice dobrovolně uhradila částku 5 100 Kč, kterou stěžovatel vynaložil na nákladech spojených s vrácením řidičského oprávnění. Toto dobrovolné plnění nemá dle krajského soudu žádný vliv na hodnocení oprávněnosti nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení vynaložených na procesní zastoupení v řízení před správním orgánem, kteréžto bylo následně zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se krajský soud nezabýval jeho odvolacími námitkami týkajícími se rozpornosti závěrů okresního soudu s ustanoveními Listiny a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal ani s jeho námitkou, že nebylo-li by ve věci dřívějších nezákonných rozhodnutí, která byla zrušena Nejvyšším správním soudem, nemusel by účelně vynakládat náklady na své právní zastoupení, a nelze mu přičítat k tíži skutečnost, že přestupky nebyly projednány samostatně. Stěžovatel považuje čl. 36 odst. 3 Listiny za kogentní, a tudíž by se stát měl vypořádat s jakoukoli škodou, která jeho přičiněním vznikla. Stěžovatel také upozorňuje, že mu byla vedlejší účastnicí dobrovolně zaplacena část náhrady škody, která spočívala v nákladech na opětovné nabytí řidičského průkazu. Jde přitom o náklady, které vznikly v souvislosti s přestupkem, který měl údajně stěžovatel spáchat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu -neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel uvedl v řízení již před krajským soudem a okresním soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
9. Ústavní soud především nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že článek 36 odst. 3 Listiny zakládá bez dalšího každému právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Práva na náhradu škody se nelze dovolávat za jakýchkoliv okolností, neboť podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti jeho realizace upravuje zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - srov. usnesení ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 216/07 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se konstatuje, že nelze usuzovat, že by článek 36 odst. 3 Listiny zakládal přímý nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda jsou splněny obecné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
10. Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu, přičemž dospěl k závěru, že v této oblasti je třeba hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, a to primárně z toho důvodu, že jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž Českou republiku zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. Současně Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) k přezkumu rozhodování obecných soudů o odpovědnosti státu za škodu konstatoval, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny".
11. Takové porušení práv shledal Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273), na který poukazoval v ústavní stížnosti stěžovatel, a ve kterém se uvádí, že "skutečnost, že z důvodu uplynutí zákonné prekluzivní jednoroční lhůty (§20 odst. 1 zákona o přestupcích) pro projednání přestupku již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena procesní pochybení správních orgánů, konstatovaná krajským soudem, a které by případně vyústilo ve vydání nového meritorního rozhodnutí, nezatíženého procesními vadami či nezákonností, nelze klást k tíži stěžovatele. A to především proto, že k uplynutí zákonné prekluzivní jednoroční lhůty (§20 odst. 1 zákona o přestupcích) došlo v nyní projednávaném případě primárně v důsledku procesního postupu správních orgánů, které jej zatížily procesními vadami v intenzitě, mající vliv na zákonnost vydaných meritorních rozhodnutí, pro která také krajský soud rozhodnutí odvolacího správního orgánu následně zrušil. Nadto nelze ani přehlédnout téměř liknavý procesní postup odvolacího správního orgánu v rámci řízení o stěžovatelem podaném odvolání ze dne 19. 8. 2010, když o něm odvolací správní orgán rozhodl až dne 4. 5. 2011 (předmětné rozhodnutí pak bylo vypraveno dne 6. 5. 2011), tzn. pouze několik dnů před uplynutím zákonné prekluzivní jednoroční lhůty pro projednání přestupku, jehož spáchání se měl stěžovatel dopustit dne 17. 5. 2010."
12. Z citovaného nálezu vycházely taktéž okresní soud i krajský soud, zejména pak z části, ve které Ústavní soud dovodil, že jeho právní závěr nelze interpretovat a zobecňovat do té míry, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možno paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, neboť k uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku, a tedy i zastavení řízení, může dojít např. také v důsledku procesní taktiky obviněného, případně jeho právního zástupce, založené na obstrukčním jednání. Krajský soud uvedl, že v projednávané věci sice nelze uvažovat o obstrukčním jednání stěžovatele v přestupkovém řízení, které by vedlo k nevydání meritorního rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, nelze však dovozovat ani liknavý procesní postup správních orgánů, jak jej zmiňoval v citovaném nálezu Ústavní soud.
13. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěry krajského soudu a okresního soudu bylo možno označit za nesprávné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.
14. Namítá-li stěžovatel, že soudy neaplikovaly na věc nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 v jeho podstatě, ale zaměřily se pouze na jeho obiter dictum, považuje Ústavní soud jejich postup naopak za ústavně souladný. V citovaném nálezu totiž Ústavní soud dovodil, že obecné soudy při svém rozhodování o důvodnosti nároku na náhradu škody dostatečně nezohlednily správními soudy deklarovaná procesní pochybení správních orgánů v přestupkovém řízení, mající vliv na zákonnost jejich meritorních rozhodnutí, která byla důvodem pro kasaci rozhodnutí odvolacího správního orgánu pro vady řízení, nýbrž ryze formalisticky vycházely ze skutečnosti, že původní meritorní rozhodnutí odvolacího správního orgánu a následně i prvostupňového správního orgánu byla formálně zrušena následně vydaným rozhodnutím odvolacího správního orgánu o zastavení řízení, čímž údajně došlo i ke zhojení původních procesních pochybení správních orgánů.
15. V posuzované věci, jak bylo shora uvedeno, v případě jednoho z přestupků žádné porušení práv stěžovatele v přestupkovém řízení nebylo správními soudy zjištěno, a již tato skutečnost odůvodňuje závěr, že vynaložení nákladů na právní zastoupení ve správním řízení nebylo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím správních orgánů, když dle judikatury Ústavního soudu ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, je možno paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14, které vycházely ze situace, kdy k uplynutí zákonné prekluzivní lhůty podle §20 odst. 1 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o přestupcích"), došlo v důsledku procesních pochybení správních orgánů a jejich liknavého postupu v průběhu odvolacího řízení, tak nelze vztahovat na věc stěžovatele.
16. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
17. To platí i pro námitku, že stěžovateli byla přičtena k tíži okolnost, že oba jeho přestupky nebyly projednány samostatně, když v opačném případě by u každého z nich došlo k vynaložení nákladů, na jejichž náhradu by měl stěžovatel samostatný nárok. Podle §57 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že jestliže se pachatel dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení. Citované ustanovení je vyjádřením zásady dobré správy, obsažené mimo jiné v §8 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který správním orgánům ukládá povinnost dát do vzájemného souladu všechny postupy, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Postup správních orgánů byl tedy zcela v souladu se zákonem a nelze jim vyčítat, že bylo posouzení dvou přestupků vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, které je příslušný projednávat týž orgán, spojeno ve společném řízení. Z tohoto pohledu je proto ústavně souladný závěr okresního soudu, že vynaložení nákladů na právní zastoupení stěžovatele ve správním řízení nemůže být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím správních orgánů, neboť tyto náklady by stěžovatel vynaložil tak jako tak na své právní zastoupení při projednání jednoho z přestupků.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu