Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.02.2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-4 ], paralelní citace: N 19/25 SbNU 143 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.213.2000

sp. zn. II. ÚS 213/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999, čj. 2 T 57/99-112, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 To 18/2000-124, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky, zastoupené Ministerstvem vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999, čj. 2 T 57/99-112, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 To 18/2000-128, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a 96 Ústavy ČR, čl. 9 odst. 1 a 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Při podání ústavní stížnosti byl stěžovatel řádně zastoupen, a to advokátkou JUDr. D. S. na základě plné moci ze dne 3. 3. 2000. Dopisem ze dne 11. 12. 2001 sdělil Ústavnímu soudu, že uvedenou plnou moc vypověděl a současně připojil plnou moc, jíž k zastupování před Ústavním soudem zmocňuje JUDr. P. K. Dne 13. 2. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc, kterou stěžovatel svým zastupováním pověřil JUDr. J. S. Podle ust. §28 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, ve spojení s §63 zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud dovodil, že tímto byla vypovězena předchozí plná moc, udělená JUDr. K., a za právního zástupce stěžovatele nadále považoval pouze JUDr. J. S. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 57/99, z něhož zjistil následující: Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, čj. 2 T 57/99-112, shledal Obvodní soud pro Prahu 9 stěžovatele vinným tím, že dne 16. 8. 1998 kolem 11.15 h, v Praze 9, na ulici Poděbradská u domu č. 55 začal slovně napadat policisty a posléze, když byl umístěn do policejního vozidla, poškodil uvedené vozidlo tak, že opakovaným kopáním do pravých zadních dveří automobilu prokopl čalounění, čímž způsobil Policii ČR, Správě hlavního města Prahy, škodu ve výši 2.795,- Kč. Stalo se tak poté, kdy byl policejní hlídkou kontrolován, neboť řídil automobil zn. Nissan bez státní poznávací značky a neměl ani řidičský průkaz. Z policejního vozu se mu podařilo následně vystoupit, přičemž fyzicky napadl nadstrážmistra M. B. tak, že jej kopáním do těla srazil na zem, způsobil mu tak pohmoždění levého lokte s krevní podlitinou a povrchní kožní oděrku. Zranění si vyžádalo lékařské ošetření. Stěžovatel tedy poškodil cizí věc a způsobil tak škodu na cizím majetku nikoli nepatrnou. Dále užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, čímž spáchal jednak trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."), a jednak trestný čin útoku na veřejného činitele podle ustanovení §155 odst. 1 písm. a) tr. z. Na základě uvedeného jej soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Byla mu dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Policii ČR, Správě hlavního města Prahy, částku 2.795,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že hlavní líčení, nařízené na 29. 9. 1999, bylo odročeno, neboť den před hlavním líčením stěžovatel předložil plnou moc své obhájkyně. Obhájkyně se omluvila z důvodu zaplacené dovolené v zahraničí a stěžovatel požádal odročení hlavního líčení s ohledem na její nepřítomnost. K hlavnímu líčení dne 10. 11. 1999 se stěžovatel také nedostavil, ačkoli vzal termín uvedeného líčení na vědomí. Obhájkyně pouze zaslala faxovou omluvu, dle níž onemocněla, a stěžovatel nechce bez její účasti být u hlavního líčení přítomen. Soud uvedenou omluvu nepřijal, neboť se tak stalo již opakovaně. Stěžovatel "tímto způsobem" zmařil hlavní líčení celkem ve třech případech. S ohledem na skutečnost, že se nejednalo o případy nutné obhajoby (§202 odst. 1 tr. ř.), soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel v řízení popíral, že trestný čin spáchal, a uváděl, že mu naopak policisté dveřmi narazili na koleno. Jejich zásah považoval za nesprávný. Podle odůvodnění soudu usvědčuje stěžovatele řada výpovědí zakročujících policistů, svědků B. a P., a situaci na místě činu dokresluje i výpověď svědka M.. Usvědčován je pak také úředními záznamy policie sepsanými bezprostředně po celém incidentu, hlášením o použití donucovacích prostředků a úředním záznamem o prošetření oprávněnosti a přiměřenosti použití donucovacích prostředků. Soud provedl dále důkaz lékařskou zprávou, týkající se zranění svědka B. Byla vyčíslena i škoda vzniklá na automobilu policie. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 To 18/2000-124, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, vyjma výroku o náhradě škody. O tomto výroku podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatel je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit částku 2.795,- Kč poškozené České republice, Ministerstvu vnitra. Podle odůvodnění nebyla v řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo, porušena žádná ustanovení zabezpečující náležité objasnění věci ani právo obhajoby stěžovatele. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení řádně všechny potřebné důkazy, jež náležitě podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil. Skutková zjištění, jež na základě provedeného dokazování učinil, jsou správná a úplná a mají oporu v provedených důkazech. Soud uvedl, že obhajoba stěžovatele, pokud jde o tvrzení, dle něhož měl být zkrácen na svých právech, nemůže obstát. Ze spisového materiálu vyplývá, že se k hlavnímu líčení několikrát bezdůvodně nedostavil, hlavní líčení bylo také odročeno, když obhajobu stěžovatele převzala jeho právní zástupkyně. Odvolací soud proto považuje postup soudu prvního stupně, který - za situace, kdy se stěžovatel nedostavil ani k dalšímu hlavnímu líčení - jednal v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, za správný. Soud prvního stupně za dané situace nepochybil, když rozhodl o vypuštění výslechu některých svědků. Jejich výpovědi z přípravného řízení nebylo možné přečíst. Podle názoru odvolacího soudu byla vina stěžovatele jednoznačně prokázána a jeho obhajoba se jevila jako značně nepřesvědčivá a nevěrohodná. Skutkové závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými a úplnými. Správné bylo i právní posouzení jednání stěžovatele. Odvolací soud se ztotožnil i s výrokem o trestu, jež považuje za přiměřený. Stěžovatel se dopustil trestné činnosti v době zkušební doby podmíněného propuštění, v místě bydliště má několik záznamů na Městském oddělení Policie ČR. Trest, uložený v horní polovině zákonné trestní sazby, není i s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti nepřiměřeně přísný. Odvolací soud proto změnil pouze výrok o náhradě škody poškozenému, neboť poškozeným nebyla Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, ale Česká republika, zastoupená Ministerstvem vnitra. Oba uvedené rozsudky napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu, popírá. Naopak, stěžovatel sám byl napaden hlídkou Policie ČR, jež u něj prováděla dopravní kontrolu, byla mu způsobena zranění a byl urážen výroky nacionalistické povahy. Dle jeho tvrzení došlo také k řadě procesních pochybení. Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právní zástupkyně, ačkoli byli řádně omluveni. Očitá svědkyně napadení příslušníky Policie ČR nebyla k soudu prvního stupně vůbec přizvána. Nebyli přizváni také svědci z přípravného řízení, kteří vypovídali neurčitě nebo ve prospěch stěžovatele. Přizváni naopak byli pouze svědci, kteří vinu stěžovatele potvrzují. Soud prvního stupně dokonce neřešil ani otázku, proč v přípravném řízení vypovídala policistka, která dle původního protokolu na místě událostí vůbec nebyla. Nebyla provedena navrhovaná rekonstrukce události, která by prokázala, že ke spáchání trestného činu nedošlo a že je nemožné, aby svědci přizvaní obžalobou a policisty mohli ze svého místa uvádět skutečnosti, které jsou součástí jejich rozporných výpovědí. Vyšlo by také najevo, že výpovědi policistů jsou z hlediska časového sledu a způsobu provedení útoku ze strany stěžovatele rozporné. Prokázalo by se, že stěžovatel se útoku nemohl dopustit, neboť měl od počátku na rukou pouta. Odvolací soud se námitkami stěžovatele nezabýval a ani neřešil pochybení soudu prvního stupně. Stěžovatel dále "nemůže pochopit" na základě jakých skutečností mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvaceti měsíců, když mu byl původním trestním příkazem uložen trest odnětí svobody pouze v délce šesti měsíců. Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud Praha, a vedlejší účastníky řízení, Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem vnitra, a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření pouze odkázal na písemné odůvodnění rozsudku, stejně jako Městský soud v Praze. Ten dále uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Námitky stěžovatelem uplatněné v ústavní stížnosti byly řešeny již napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Česká republika, zastoupená Ministerstvem vnitra, v přípisu ze dne 11. 2. 2002 uvedla, že se k ústavní stížnosti nemůže žádným způsobem vyjádřit, neboť se k trestnímu stíhání připojila pouze s nárokem na náhradu škody, k němuž se stěžovatel nevyjadřuje. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 se přípisem ze dne 26. 10. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo, a Ústavní soud s ním proto nadále jako s vedlejším účastníkem řízení nejednal. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). V souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se Ústavní soud soustředil na otázku, zda bylo proběhlé trestní řízení jako celek spravedlivé (např. věc Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). O spravedlivosti řízení má vážné pochybnosti. Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy dopustily řady pochybení zejména, co se týče dokazování. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že za stavu, kdy obžalovaný nebyl hlavnímu líčení přítomen (§202 odst. 2 tr. ř.), nebylo možné výpovědi svědků z přípravného řízení přečíst. K tomu je totiž třeba podle ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. mimo jiné i souhlasu obžalovaného. Jeho nepřítomnost použití tohoto ustanovení vylučuje. Souhlas obžalovaného nelze vyvozovat z toho, že se k hlavnímu líčení nedostavil (R 3/65). Jeho nepřítomnost ovšem nevylučuje provedení důkazu výslechem svědků. Trestní řízení je ovládáno řadou zásad, mezi nimi i zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadou vyhledávací (§2 odst. 5 tr. ř.) a zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Povinností všech orgánů činných v trestním řízení je využít všech nabízejících se důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší. Soud jistě není vázán důkazními návrhy absolutně a jeho povinností není provést všechny navržené důkazy, ale právě ty, jež vedou ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud je oprávněn v rámci svého nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady trestního řízení, resp. spravedlivého procesu vůbec. V odůvodnění každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení §125 tr. ř. musí soud v rozsudku stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Shora popsaným požadavkům na řádné dokazování a spravedlivý proces obecné soudy nedostály. Z obsahu předloženého spisu, konkrétně z obžaloby Obvodního státního zastupitelství ze dne 24. 2. 1999 (č.l. 57), bylo zjištěno, že státní zástupce jako důkaz navrhoval znalecký posudek (č.l. 3-6 spisu), lékařskou zprávu (č.l. 41-42 spisu), protokoly o výslechu svědků pprap. D., ppor. P., nstržm. B., pprap. B-ové, pprap. S-ské, pana M., pana A., paní K-ové a JUDr. R., vyčíslení škody (č.l. 38-40), úřední záznamy policie (č.l. 43-48) a osobní výkazy obviněného. Z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že se k němu obžalovaný opakovaně nedostavil a hlavní líčení bylo odročováno. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 11. 1999 soud prvního stupně usnesením rozhodl, že podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele. K tomuto hlavnímu líčení byla předvolána řada svědků podle návrhu obžaloby. Svědkové paní K-ová, pan A., paní S-ská a B-ová se nedostavili. Soud provedl důkaz výslechem svědka M. B., M. P. a V. M. a jako důkaz přečetl spisový materiál [vyčíslení škody (č.l. 38-40), lékařskou zprávu (č.l. 41-42), úřední záznamy policie (č.l. 43-48) atd.]. Usnesením rozhodl, že se od provedení důkazu výslechem svědků R., K., A., S-ské, B-ové, D. a od důkazu znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství upouští. Další důkazní návrhy ve věci nebyly, a po pronesení závěrečných řečí proto soud vynesl rozsudek. V jeho odůvodnění nicméně zcela pominul, proč neprovedl výpovědi několika svědků v hlavním líčení, z nichž alespoň některý (soudě podle protokolů o výslechu svědků v přípravném řízení) mohl svědčit ve prospěch stěžovatele. Jak bylo výše uvedeno, nebylo v této situaci povinností obecného soudu provést všechny navržené důkazy, jestliže se tento soud domníval, že o zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti. Jeho povinností vyplývající z ustanovení §125 tr. ř. ovšem bylo vypořádat se s tím, proč nevyhověl návrhům na výslech svědků R., K-ové, A., S-ské, B-ové, D. a upustil i od důkazu znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství. Požadavek řádného odůvodnění v uvedeném směru potvrzuje i konstantní judikatura Ústavního soudu k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99). Ústavní soud v ní zdůrazňuje, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§125 tr. ř.). Popsané vady řízení nezhojil ani soud v odvolacím řízení. Stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně poukazuje na skutečnost, že uvedený soud vyslechl pouze některé svědky, a jiné, kteří by dle jeho názoru svědčili v jeho prospěch, opomenul. Uvádí, že ve výpovědích byly rozpory a popisovaný čin se objektivně nemohl stát tak, jak bylo popisováno. V této souvislosti při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 21. 2. 2000 navrhl provedení rekonstrukce trestného činu. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění zjevně postup soudu prvního stupně neshledal vadným, k jeho pochybením se tak nijak nevyjádřil. Nevypořádal se ovšem s výše uvedeným návrhem stěžovatele, předneseným v rámci odvolacího řízení (tedy s návrhem na provedení důkazu rekonstrukcí trestného činu). Tím, že obecné soudy uvedené důkazy opomenuly provést, resp. opomenuly odůvodnit jejich neprovedení, zatížily svá rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů i zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2). Uvedené vady činí napadená rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelnými a současně i neústavními ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 10, str. 51 a násl.). Ústavní soud také nemohl bez dalšího odmítnout námitku, dle níž stěžovatel "nemůže pochopit", na základě jakých skutečností dospěl soud prvního stupně ke zvýšení trestu odnětí svobody ze šesti na dvacet měsíců. Podle ustanovení §314e odst. 1 tr. ř. je samosoudce oprávněn bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení tr. ř. je možné trestním příkazem uložit trest odnětí svobody v délce maximálně jednoho roku. Dle ustanovení §314g odst. 2, věta prvá, tr. ř., byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí a soud může uložit přísnější trest nebo může obžalovaného uznat vinným i těžším trestným činem. Uložení přísnějšího trestu (což se stalo v projednávaném případě) ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že soudy uložily značně přísnější trest s ohledem na trestní minulost stěžovatele, jež zvyšovala společenskou nebezpečnost spáchaného trestného činu, s tím, že na stěžovatele jako pachatele není možné působit jinak než uložením ( takto: přísného) trestu odnětí svobody. Při stanovení výše trestu tedy Obvodní soud pro Prahu 9 vycházel ze skutečností, jež mu musely být známy již v okamžiku rozhodnutí věci trestním příkazem, ze dne 28. 2. 1999, čj. 2 T 57/99-62, jímž rozhodl o trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců. Stěžovatel přesto byl po provedeném hlavním líčení odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvaceti měsíců. Ústavní soud se proto domnívá, že těmž skutečnostem odůvodňujícím uložení přísnějšího trestu byla obvodním soudem v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného vysvětlení rozdílná váha, a to v neprospěch obžalovaného. Pochybnostem o způsobu uložení trestu nasvědčuje i okolnost, že tentýž trestný čin, resp. tutéž osobu pachatele musel soud nutně zprvu hodnotit jako méně společensky nebezpečné, neboť, maje spolehlivě zjištěn skutkový stav (§314e odst. 1 tr. ř.), rozhodl se využít institutu trestního příkazu, který neumožňuje uložit trest odnětí svobody vyšší než jeden rok. Stěžovatel konečně také tvrdí, že soud jednal neoprávněně v jeho nepřítomnosti a tím zasáhl do jeho práv jako obžalovaného v trestním řízení. V projednávaném případě bylo zjištěno, že se stěžovatel k hlavnímu líčení opakovaně nedostavoval. Jak vyplývá ze spisu, v posledním případě (předvolání k hlavnímu líčení na 10. 11. 1999), se právní zástupkyně z jednání omluvila pro nemoc přípisem ze dne 9. 11. 1999, doručeným soudu téhož dne faxem. Současně omluvila i stěžovatele, neboť ten se odmítl jednání v její nepřítomnosti účastnit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou naplněny všechny podmínky pro postup dle §202 odst. 2 tr. ř., jenž umožňuje výjimku z jinak platné zásady přítomnosti obžalovaného při hlavním líčení. Hlavní líčení proto provedl v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud tento postup potvrdil jako správný. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že obecné soudy postupovaly ve formální shodě se shora uvedeným ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. Postup soudu v projednávané věci přesto považuje za nikoli korektní. Pravidlem a současně jednou ze záruk řádného zákonného procesu, včetně zásady veřejnosti, je přítomnost určitých osob při hlavním líčení. Vzhledem k tomu, že obžalovaný je ústřední postavou celého trestního stíhání, jsou podmínky pro možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti zvlášť vymezeny. Hlavní líčení se má konat zásadně v jeho přítomnosti, neboť jako procesní strana má důležitá práva, která lze v plném rozsahu uplatnit právě při něm (srov. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář, 2. vydání, C.H. Beck, 1997, str. 950). Z uvedeného pravidla je proto možné vybočit jen zcela výjimečně. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež uvedené závěry Ústavního soudu podporuje. Evropský soud se domnívá, že "přítomnost obžalovaného při trestním řízení má kapitální význam pro spravedlivost tohoto řízení. Klíčový význam pro spravedlivost řízení má však i zájem na tom, aby obžalovaný byl odpovídajícím způsobem obhajován. Podle názoru Soudu převáží tento posledně uvedený zájem. Proto by ani skutečnost, že se obžalovaný nedostaví k jednání a svou nepřítomnost neomluví, třebaže byl řádně obeslán, neměla ospravedlnit postup, jímž by byl zbaven svého práva na pomoc obhájce, jež mu přiznává čl. 6 odst. 3 Úmluvy" (srov. věci Pelladoah a Lala). Ústavní soud nemohl přehlédnout, že z nařízeného hlavního líčení, v němž se soud prvního stupně rozhodl jednat v nepřítomnosti stěžovatele, se omluvila pouze právní zástupkyně stěžovatele, kdežto stěžovatel za daných okolností pouze trval na svém právu vyplývajícím z citovaného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, neboť se nehodlal hlavního líčení účastnit bez přítomnosti svého obhájce. Tento postup soudu prvního stupně, který rozhodoval v nepřítomnosti stěžovatele, přestože ten sám překážku účasti na hlavním líčení nezpůsobil, a svou nepřítomnost zdůvodnil potřebou přítomnosti obhájce na hlavním líčení, vyvolává u Ústavního soudu vážné pochybnosti o jeho souladu se standardy trestního řízení zaručenými Úmluvou. V posuzované věci tak obecné soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na trestní řízení a porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu i spravedlivý proces. Ústavní soud proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999, čj. 2 T 57/99-112, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 To 18/2000-128, zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud již nezabýval otázkou porušení dalších ústavních práv, neboť to považoval za nadbytečné. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. února 2002