ECLI:CZ:US:2017:2.US.2132.17.1
sp. zn. II. ÚS 2132/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 112/2013, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 9 To 95/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 2 T 112/2013-140, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 To 423/2013-8, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2014, č. j. 4 Tdo 554/2014-27. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že se obvodní soud s návrhem stěžovatele na obnovu řízení vypořádal velmi obecně, vágně a nepřezkoumatelně. Odvolací soud v následném usnesení nahradil myšlenkovou činnost obvodního soudu, když hodnotil nově předložené důkazy v souvislosti s provedenými důkazy z původního trestního řízení, aniž by však byly tyto nové důkazy před soudy provedeny a aniž by tak byly předmětem kontradiktorní diskuze stran. Postup městského soudu, před nímž byla stížnost proti zamítavému usnesení obvodního soudu o obnově řízení projednána v neveřejném zasedání, nese prvky tzv. kabinetní justice, neboť strany trestního řízení neměly možnost se k nově navrženým a odvolacím soudem provedeným důkazům jakkoliv vyjádřit. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1377/16 (dostupné z http://nalus.usoud.cz), podle kterého je s ohledem na specifický charakter řízení o obnově nutno rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti podle ustanovení §286 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci. Z nálezu tak dostatečně jasně vyplývá, že takové rozhodnutí je stížnostní soud povinen učinit výlučně ve veřejném zasedání. Pokud městský soud jako soud stížnostní rozhodoval v zasedání neveřejném, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, a to tím spíše, pokud se ve svém usnesení zabýval souvislostmi důkazů, které před ním nebyly kontradiktorně provedeny. Závěry městského soudu pak prý svědčí o předpojatosti, neboť soud nebyl otevřen možnostem, které do věci mohly vnést nové důkazy, což vychází i z toho, že o stížnosti proti zamítavému usnesení obvodního soudu rozhodoval senát městského soudu ve stejném složení, v jakém rozhodoval v řízení o odvolání ve věci samé, což značně limitovalo ochotu soudců připustit, že skutkový děj se mohl stát i jinak, než bylo pravomocně rozhodnuto v původním řízení.
3. Stěžovatel shrnuje, že existence nově objevených pochybností nebo rozporných skutečností vždy musí znamenat revizi výroku o vině. Tuto revizi přitom nelze provádět v obnovovacím řízení, ale výlučně v řízení obnoveném. Stěžovatelem nově předložené důkazy proto není možné popírat odkazem na původní bezpochybnost rozhodnutí o vině, ale je třeba jejich existenci a související nově vznikající pochybnost přijmout, řízení obnovit a teprve poté učinit konečný závěr, zda nově objevená pochybnost je s to vyvrátit původní závěry soudu o vině.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší proto Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
7. Z jejich odůvodnění totiž jednoznačně vyplývá, že obecné soudy provedly některé z nově navržených důkazů. Stěžovatel v rámci návrhu na obnovu řízení obvodnímu soudu předložil doklad vypracovaný policejním orgánem o kontrole neevidovaného majetku na pracovišti, kde se měl obviněný v březnu roku 2013 dopustit krádeže papíru, za kterou byl odsouzen. Podle tohoto dokladu se ke dni 26. 4. 2016 na pracovišti nacházelo celkem 114 krabic kancelářského papíru. V původním trestním spise je přitom úřední záznam, z něhož plyne, že ke dni 28. 5. 2013 mělo být na daném pracovišti uskladněno celkem 120 krabic kancelářského papíru. Z toho dle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že podle těchto stavů by spotřeba papíru za období od 28. 5. 2013 do 26. 4. 2016 byla neúměrně nízká. Současně stěžovatel soudu předložil fotografie pořízené dne 3. 10. 2016 ve skladu příslušného oddělení Policie ČR, z nichž je seznatelné, že zde jsou stále uloženy krabice, označené zkratkou "ODV" - "oddělení doprovodu vlaků". Jde o oddělení, na němž dříve odsouzený pracoval, přičemž při výslechu v původním řízení uváděl, že z tohoto oddělení převážel na své pozdější pracoviště krabice s papírem, z jejichž krádeže byl později obviněn a usvědčen. Fotografie tak údajně představuje důkaz, který podporuje výpověď stěžovatele v původním řízení. Podle názoru stěžovatele byly soudu předloženy takové nové důkazy, které znevěrohodňují skutkové závěry o chybějících odcizených věcech, na nichž se měl podle původních zjištění soudů dopustit krádeže. Obvodní soud však po provedení nově navržených důkazů a jejich zhodnocení uzavřel, že tyto nezakládají zákonný důvod pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel totiž svůj návrh opíral o provedení inventury skladových zásob a o fotografie krabic kancelářského papíru, avšak od doby spáchání skutku (březen 2013) do doby kontroly majetku a pořízení dodaných fotografií (duben, resp. říjen 2016) uplynuly více než tři roky. Srovnání počtu krabic papíru, které se na policejním oddělení nacházejí nyní, s počtem krabic, které se tam nacházely před třemi lety, tak nelze považovat za takovou dříve neznámou skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině v původním řízení.
8. Za dané situace proto i stížnostní Městský soud v Praze případně konstatoval, že skutečnosti a důkazy, na které stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení poukazoval, sice byly soudu dříve neznámé, avšak nejedná se o takové důkazy, jež by byly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť tato vina byla prokázána uceleným řetězcem důkazů (viz zejména výpovědi svědků Abta a Čapkové, kteří potvrdili, že papíry nemají inventární čísla a neevidují se jako jiný majetek, a kamerový záznam, který jednoznačně prokazoval, že papíry byly vyneseny do policejního vozu, ze kterého si je stěžovatel následně přeskládal do svého soukromého automobilu). Pokud byla po třech letech od spáchání skutku provedena inventura, a krabice papíru označené zkratkou ODV se měly dodatečně najít, pak nelze s určitostí tvrdit, že jde o ty krabice papíru, za jejichž krádež byl stěžovatel v původním řízení pravomocně odsouzen. Ústavní soud přitom - pamětliv svého shora popsaného postavení ve vztahu k obecným soudům - nemá důvod učiněné skutkové a právní závěry vyslovené v této konkrétní věci jakkoliv přehodnocovat. Podstatné z hlediska ústavnosti napadených rozhodnutí je totiž to, že jsou řádně, logicky a přesvědčivě odůvodněna a obecné soudy se nedopustily ani takových excesů, jakými je např. tzv. opomenutý důkaz anebo extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Stěžovateli proto nelze přisvědčit v tom směru, že napadená rozhodnutí neobstojí v konfrontaci s judikaturou Ústavního soudu (viz zejména cit. nález sp. zn. I. ÚS 4068/14). Stížnostní argumentace totiž ve skutečnosti není ničím jiným nežli snahou zvrátit pro něj nepříznivý výsledek předchozího trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany. Stěžovatelem navržené důkazy totiž sice skutečně nebyly soudu dříve známé, nicméně nebyly způsobilé vést k jinému závěru, než dospěly soudy v původním řízení, což oba obecné soudy dostatečně logicky a přesvědčivě vysvětlily a Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatele, že postupovaly předpojatě.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu