ECLI:CZ:US:2016:1.US.1377.16.1
sp. zn. I. ÚS 1377/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 14. září 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem Foersterova 712, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 11/2016-208 ze dne 9. 2. 2016 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 73/2010-190 ze dne 15. 12. 2015, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, spojené s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 73/2010-66 ze dne 19. 7. 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 239/2010-101 ze dne 3. 9. 2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 11/2016-208 ze dne 9. 2. 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se ruší.
III. Návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 73/2010-66 ze dne 19. 7. 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 239/2010-101 ze dne 3. 9. 2010 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 73/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku uznán vinným ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Toto rozhodnutí nabylo právní moci ve znění vpředu označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2010, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.
3. Dne 27. 10. 2015 si stěžovatel podal u Okresního soudu ve Frýdku-Místku návrh na povolení obnovy řízení, o němž tento soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že návrh na povolení obnovy řízení dle §283 písm. d) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") ve spojení s §278 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodný zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Ostravě shora uvedeným usnesením ze dne 9. 2. 2016 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že stížnostní soud závažným způsobem porušil jeho právo na obhajobu garantované čl. 36 a 38 Listiny již tím, že o jeho stížnosti bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ač mělo být naopak rozhodnuto v zasedání veřejném. Tím byly dle jeho názoru rovněž porušeny zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v trestním řádu v ustanovení §2 odst. 10, 11 a 12, neboť se nemohl k dané věci vyjádřit a být vyslechnut soudem druhého stupně. V této spojitosti stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §286 odst. 2 trestního řádu může soud z důvodu uvedeného v §283 písm. d) tr. ř. návrh na povolení obnovy zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním. Tyto zákonné podmínky však dle jeho mínění splněny vůbec nebyly. Stěžovatelův návrh jednak nebyl zamítnut z ryze formálních důvodů uvedených v ustanovení §283 písm. a) až c) trestního řádu, jednak nešlo o žádné opakování návrhu na povolení obnovy, který by byl již dříve pravomocně zamítnut. Odvolací soud dle stěžovatele vůbec nikterak neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že odvolací řízení bude neveřejné, za situace, kdy mu zákon ani tuto možnost neposkytuje.
5. Stěžovatel dále namítl, že ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uvedl nové a natolik relevantní skutečnosti a důkazní prostředky, které jistě zpochybní usvědčující důkazy provedené v původním řízení a napraví justiční omyl na něm spáchaný, neboť jím uvedené nové skutečnosti a důkazy (v původním řízení doposud nehodnocené ani soudem prvního stupně, ani soudem druhého stupně) jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Je proto dle svých slov nucen trvat na tom, že obecné soudy nesprávně hodnotily, respektive vůbec nehodnotily důkazy provedené v řízení o návrhu na povolení obnovy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. Stěžovatel k tomu doplnil, že odůvodnění obou napadených usnesení nesplňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a nejsou vůbec řádně odůvodněna, zejména v nich není uvedeno, proč soudy shledaly navrhované a neprovedené důkazy nadbytečnými.
6. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení shora označených základních práv a napadená soudní rozhodnutí zrušil, jakož i aby odložil výkon trestu odnětí svobody uložený mu vzpomínaným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve spojení s již citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2010.
III.
7. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě jako účastníky řízení a dále Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Krajské státní zastupitelství v Ostravě jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
8. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou, protože námitky stěžovatele jsou opakováním obhajoby uplatněné u soudu v nalézacím řízení i řízení o povolení obnovy. Ačkoli je skutečností, že jím označené svědkyně stěžovatel neuváděl u soudu prvního stupně, nelze dle okresního soudu přehlédnout, že je označil v rámci svého odvolacího řízení, kde podrobně rozvedl, co tyto svědkyně mají potvrdit. Odvolací soud se však dle názoru okresního soudu touto obhajobou stěžovatele zabýval a vyložil, proč takový návrh neakceptoval. V rámci návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel dle okresního soudu nejprve toliko obecně uvedl, že ve věci vyšly najevo skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Ani přes výzvu soudu k označení takových konkrétních nových skutečností a důkazů však toto prý neučinil. Až ve veřejném zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení se znovu vrátil k návrhu na výslech stejných svědkyň, které neúspěšně navrhoval vyslechnout v původním řízení. Přitom je dle okresního soudu zřejmé, že takto směřoval k objasnění skutečností odlišných od skutku, za který byl pravomocně odsouzen. Protože nebyl shledán důvod pro mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti původního rozhodnutí o vině a trestu ve věci, nebyla obnova řízení povolena. V dalším okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že v neveřejném zasedání zamítl stížnost stěžovatele s tím, že s ohledem na absenci spisového materiálu lze k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti toliko odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, na jehož závěrech krajský soud trvá a zcela na ně odkazuje.
10. Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svými podáními rozhodla vzdát postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti, pročež s nimi Ústavní soud dále již nejednal. Ústavní soud vyjádření účastníků řízení z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení nezasílal k replice stěžovateli, neboť jejich vyjádření v porovnání s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nepřinesla v tomto směru odlišnou argumentaci, a proto by případná replika nemohla ze své podstaty přinést žádné pro věc užitečné poznatky. Ústavní soud současně v dané věci ani nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i zbývajících účastníků řízení, obsah naříkaných soudních aktů, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval procesní námitkou stěžovatele o tom, že stížnostní soud závažným způsobem porušil jeho právo na obhajobu, garantované čl. 36 a 38 Listiny, předně tím, že o jeho stížnosti bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ač mělo být naopak rozhodnuto v zasedání veřejném, a shledal ji jako opodstatněnou.
13. Ústavní soud již měl příležitost se ve své rozhodovací praxi vyjádřit k otázce veřejnosti zasedání v řízení o povolení obnovy trestního řízení, a to zejména ve vztahu k formě jednání soudu stížnostního, přičemž v judikatuře Ústavního soudu došlo v tomto směru k vývojovému posunu. Původně Ústavní soud, jak plyne kupř. z usnesení sp. zn. I. ÚS 117/04 ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 880/07 ze dne 3. 5. 2007 či sp. zn. II. ÚS 129/08 ze dne 14. 2. 2008 (v SbNU nepublikována, dostupná jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), akceptoval jako ústavně konformní neveřejnou formu zasedání stížnostního soudu zcela v intencích ustanovení §240 tr. ř., z něhož vyplývá, že v neveřejném zasedání soud rozhoduje ve všech případech, kdy není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde tedy o případy, kde zákon neveřejné zasedání výslovně stanoví nebo připouští, anebo kde není výslovně uvedena žádná forma jednání soudu, s tím, že krom jiných rozhodnutí soud rozhoduje v neveřejném zasedání vždy o stížnosti (§141 a násl. tr. ř.).
14. Později však Ústavní soud svůj náhled na tuto problematiku změnil. V nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) konstatoval, že si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci, kdy meritem tohoto řízení není otázka viny trestným činem ani otázka dočasného zbavení osobní svobody, ale toliko posouzení charakteru důkazů a skutečností předkládaných navrhovatelem z hledisek uvedených v §278 odst. 1 větě první trestního řádu. Ústavní soud však zároveň zdůraznil, že již s ohledem na článek 4 Ústavy České republiky nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředích, včetně řízení o povolení obnovy, rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v článku 38 odst. 2 Listiny, případně v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zvláštními aspekty. Ústavní soud vyjádřil své přesvědčení, že závěry ohledně práva na přítomnost u jednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům je třeba přiměřeně aplikovat i v případě řízení o povolení obnovy trestního procesu. Ústavní soud pak zaujal právní názor, že z výše uvedených principů kontradiktornosti a rovnosti stran je třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu §286 odst. 1 a 2 tr. ř. a jeho vztahu k obecné úpravě týkající se stížnosti dle §141 a násl. tr. ř. a konečně i neveřejného zasedání soudu dle §240 tr. ř. Ústavní soud připustil, že s ohledem na znění §240 tr. ř. lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání soudu, tudíž v zásadě může v neveřejném zasedání činit i všechna rozhodnutí o stížnosti (§148, 149 tr. ř.), tedy včetně zrušení stížností dotčeného rozhodnutí a vydání vlastního rozhodnutí ve věci dle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dle Ústavního soudu je ovšem nutné vycházet ze specifické povahy obnovy řízení, a byť se v něm nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé, přičemž dokazování prováděné v obnovovacím řízení mající za cíl zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř., se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. ř. ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle §2 odst. 11 a 12 tr. ř. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže.
15. Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na tento charakter řízení o obnově je zapotřebí rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle §286 odst. 3 tr. ř. přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (§259 odst. 3, §263 odst. 7 tr. ř.). Dle názoru Ústavního soudu, rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle §283 písm. d) tr. ř. (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v §286 odst. 1 tr. ř., tedy ve veřejném zasedání. Opačný výklad by byl v závažném rozporu se shora nastíněným požadavkem kontradiktornosti procesu a dokazování. Pro úplnost Ústavní soud dodal, že stížnostnímu soudu nic nebrání v neveřejném zasedání rozhodnout o stížnosti směřující proti libovolnému rozhodnutí nalézacího soudu dle §283 až 284 tr. ř. tak, že vadné rozhodnutí zruší a věc soudu prvního stupně vrátí ve smyslu §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a zaváže jej svým právním názorem.
16. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že k uvedenému právnímu názoru se přihlásil i v řadě svých pozdějších rozhodnutí, konkrétně nálezech sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141), sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015 (N 29/76 SbNU 383). Dále je třeba poznamenat, že ve všech případech řešených zmíněnými nálezy, včetně původního nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10, Ústavní soud řešil procesní situaci, kdy soud prvního stupně svým usnesením obnovu řízení povolil, kdežto stížnostní soud jeho rozhodnutí ke stížnosti státního zástupce zrušil a sám ve věci rozhodl dle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nyní řešená věc se však odlišuje tím, že již soud prvního stupně návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení jako nedůvodný zamítl a soud druhého stupně v neveřejném zasedání stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané nálezové judikatuře obecně nevyloučil možnost stížnostního soudu rozhodovat o stížnosti proti rozhodnutí o (ne)povolení obnovy trestního řízení v neveřejném zasedání (resp. alespoň za určitých okolností), je dále zapotřebí zabývat se otázkou, zda právní závěry vyslovené v citovaných nálezech dopadají též na popsanou procesní situaci nyní projednávané věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak je i nyní.
17. Při zohlednění postulátu, který Ústavní soud zaujal ve vzpomínaném "pilotním" nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), dle něhož rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle §286 odst. 3 tr. ř. je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci, nelze než dospět k závěru, že Krajský soud v Ostravě měl o stížnosti stěžovatele rozhodnout ve veřejném zasedání. Totiž v porovnání s ustanovením §263 tr. ř. upravujícím řízení u odvolacího soudu je zřejmé, že i odvolací soud může o odvolání rozhodnout v neveřejném zasedání, avšak jen v případech předvídaných v ustanovení §253, 255 a 257, resp. §258 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínky uvedené v §263 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy tehdy, kdy o odvolání soud nerozhoduje věcně. Jinak je povinen rozhodnout ve veřejném zasedání. V nyní souzené věci stížnostní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele meritorně, tudíž bylo namístě ji projednat ve veřejném zasedání, za podmínek analogických podmínkám rozhodování soudu druhého stupně o odvolání. Zamítnutím stížnosti stěžovatele v neveřejném zasedání Krajský soud v Ostravě porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Ústavní soud připomíná, že za dané situace se v projednávané věci vůbec nezabýval otázkami skutkovými a nezaujímá stanovisko ke způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně, popř. jak je má nyní hodnotit soud stížnostní ve veřejném zasedání.
19. Za daných okolností tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
20. Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 73/2010-66 ze dne 19. 7. 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 239/2010-101 ze dne 3. 9. 2010, je třeba poznamenat, že se jedná o rozhodnutí, která nebyla ústavní stížností napadena, tudíž již z tohoto důvodu nelze takovému návrhu vyhovět (ostatně řízení o povolení obnovy trestního procesu instančně na původní skončené řízení již nenavazuje).