ECLI:CZ:US:2007:2.US.880.07.1
sp. zn. II. ÚS 880/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného JUDr. V. J., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2007, sp. zn. 9 To 18/2007, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 4. dubna 2007, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2007, sp. zn. 9 To 18/2007, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2007, čj. 1 Nt 107/2005-68, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení vedeného tímtéž soudem pod sp. zn. 16 T 32/99, v němž byl rozsudkem ze dne 14. března 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004, čj. 9 To 63/2004-2480, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti záležející v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř let. Tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci řízení namítá, že napadené rozhodnutí vydali soudci, kteří byli vyloučeni s ohledem na to, že rozhodovali i o odvolání proti rozsudku ve věci samé. Bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, ačkoliv mělo podle §286 odst. 1 trestního řádu být rozhodováno ve veřejném zasedání. Bylo rozhodnuto, aniž soud vyčkal písemného odůvodnění stížnosti, ačkoliv měl být správně podle analogie k §251 odst. 1 trestního řádu vyzván k odstranění nedostatků stížnosti ve lhůtě. Přitom dřívější porada o odůvodnění stížnosti nebyla s ohledem na vzdálenost aktuálního pobytu stěžovatele od sídla jeho advokáta (České Budějovice - Praha). Konečně obecné soudy obou stupňů nevzaly v potaz písemné prohlášení a novou svědeckou výpověď Mgr. H., výpověď Ing. P. označily za shodnou s jeho dřívější výpovědí, přestože tomu tak nebylo, a nevysvětlily závěr o absenci potřeby vyslechnout Z. S., s tím, že od tohoto důkazu stěžovatel ustoupil, ačkoliv jej nikdy nevzal zpět.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele s ohledem na principy vyvozené ve své ustálené rozhodovací činnosti (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123; sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481; sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69; aj.) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitce, že v posuzované věci rozhodovali soudci, kteří rozhodovali již v odvolacím stupni o věci samé, poukazuje Ústavní soud na právní názor obsažený v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/04 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. U. 19. str. 409). Podle něj samotná skutečnost, že předseda senátu odvolacího soudu rozhodoval o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, nemůže být důvodem pro vyloučení tohoto soudce z rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, a námitka v tomto směru je neopodstatněná jak v rovině obecného práva, tak i v rovině práva ústavního. Tento zásadní právní náhled zcela dopadá i na argumentaci stěžovatele v posuzovaném případě a Ústavní soud nemá důvod na něm nic měnit.
Ústavní soud konstatuje, že z koncepce právní úpravy trestního procesu nevyplývá, že by formu rozhodování soudu v prvním stupni následoval i soud vyššího stupně. Je naopak zcela zřetelné, že forma rozhodování soudu o opravném prostředku je zásadně odlišná. Do této koncepce nezapadá právní názor stěžovatele, že pokud rozhoduje o návrhu na povolení obnovy řízení soud ve veřejném zasedání (§286 odst. 1 trestního řádu), musí soud rozhodovat ve veřejném zasedání i o stížnosti proti rozhodnutí o tomto návrhu (§286 odst. 3 trestního řádu). Nic takového nevyplývá ze speciálních ustanovení hlavy devatenácté části třetí třetího řádu a naopak podle obecného ustanovení §240 trestního řádu při absenci speciální úpravy formy rozhodování soudu se rozhoduje v neveřejném zasedání. Teorie k tomu dovodila, že takto soud vždy rozhoduje o stížnosti (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1854. bod 4). Je třeba rovněž připomenout, že v jiné souvislosti Ústavní soud v minulosti dovodil, že pokud zákonodárce umožnil opuštění principu veřejnosti soudního jednání v řízení, které pojmově přichází v úvahu až poté, co je veřejné projednání věci umožněno u nalézacího a odvolacího soudu, postupoval v souladu s ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 176/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. U. 31. str. 515). Ústavní soud proto shledává v postupu stížnostního soudu aplikaci §240 trestního řádu, který je v posuzovaném případě souladný s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.
Obdobně jako je koncepce forem rozhodování v českém trestním procesu různorodá, je různá i koncepce jednotlivých opravných prostředků. Zatímco odvolání, které nesplňuje obsahové náležitosti, je třeba odmítnout (§253 odst. 3 trestního řádu), včasnou stížnost je třeba vždy věcně projednat bez ohledu na její obsah (§147 a §148 trestního řádu). Do této koncepce zapadá povinnost soudu vyzvat k odstranění vad ve stanovené lhůtě u odvolání (§251 odst. 1 trestního řádu), i absence takové právní úpravy u stížnosti. Z ústavněprávního pohledu je významné, že soud druhého stupně má vždy povinnost zabývat se obsahem včas podaného opravného prostředku. Včasnost stížnosti je formálně vymezena lhůtou pro její podání (§143 odst. 1 trestního řádu), na niž navazuje povinnost soudu prvého stupně předložit věc k rozhodnutí soudu druhého stupně [§146 odst. 2 písm. c) trestního řádu], a tuto úpravu podústavního práva rozhodně nelze shledat protiústavní. V případě odůvodnění včas podané stížnosti, resp. rozšíření nebo doplnění odůvodnění stížnosti, je přitom myslitelné, aby bylo podáno až do rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. sp. zn. I. ÚS 689/05 ze dne 21. června 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 25. dubna 2007, aj.). Toho všeho si ostatně byl zjevně vědom i stěžovatel, který odůvodnění stížnosti podával s odstupem dvaceti dnů od doručení rozhodnutí soudu prvého stupně přímo na Vrchní soud v Praze. V tom, že soud prvého stupně zaslal spis soudu druhého stupně 12. února 2007 (jak zjistil Ústavní soud), tj. s odstupem pěti dnů od doručení rozhodnutí, a že soud druhého stupně, bez ohledu na nedodání stěžovatelem slíbeného odůvodnění stížnosti, rozhodl již 21. února 2007, tj. s odstupem čtrnácti dnů od doručení rozhodnutí stěžovateli, Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nedostatek přiměřené pečlivosti při uplatňování vlastních práv stěžovatele (do něhož se včítá i postup jeho obhájce) totiž ze své podstaty není hoden jakékoliv právní ochrany. Namítaná vzdálenost místa pobytu stěžovatele od sídla jeho obhájce není za existence současných transportních možností relevantní.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, že základním argumentem návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, tj. změnou výpovědi R. H., deklarovanou jeho písemným prohlášením ze dne 1. února 2005, se obecné soudy pečlivě zabývaly, a v jeho souvislosti pak posoudily i na něj navazující procesní návrhy. Novou výpověď R. H. posoudil soud prvého stupně jako účelovou, nevěrohodnou a předem domluvenou se stěžovatelem, a své úvahy rozvedl na celkem pěti stranách (2 až 6). Soud druhého stupně jeho postup pak označil za věcně správný a souladný se zákonem. Do tohoto rámce zapadá i hodnocení nové výpovědi Ing. L. P., a to včetně detailů, na které v ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel, neboť ani z nich nelze vyvodit zcela odlišnou podstatu obsahu, tj. ve vztahu k popisu průběhu spolupráce R. H. s dalšími osobami v rámci agentury KOMI-H. Návrh na nový výslech Z. S. byl soudem prvého stupně zamítnut s ohledem na absenci poznatku soudu o tom, že by měla vypovídat jinak než v předchozím řízení, nebo uvádět nové podstatné skutečnosti. Jakkoliv konstatování o "ustoupení" stěžovatele od tohoto důkazního návrhu není procesně pregnantním vyjádřením a možná se ani nezakládá na pravdě, není nic z toho způsobilé jakkoliv zasáhnout do výše uvedeného důvodu rozhodnutí ohledně tohoto důkazu. Lze tedy uzavřít, že se soud prvého stupně s návrhy stěžovatele vypořádal ústavně souladným způsobem (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175; č. 132/1994 Sb.), a s ohledem na to lze i rozhodnutí soudu druhého stupně shledat ústavně souladným.
Z výše vyložených důvodů tedy Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu