ECLI:CZ:US:2015:1.US.2826.13.1
sp. zn. I. ÚS 2826/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 10. února 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13 ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Mikyskem, Chodská 30, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 To 177/2013, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení ve stěžovatelově trestní věci a znovu bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítá.
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 To 177/2013 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 To 177/2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. 2 T 128/2010 bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla v souladu s ustanovením §284 odst. 1 tr. ř. za užití §286 odst. 1 tr. ř. povolena obnova řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 128/2010.
4. Výše citované usnesení okresního soudu bylo zrušeno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž bylo rozhodnuto tak, že se návrh stěžovatele zamítá.
5. S postupem krajského soudu stěžovatel zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že odvolací soud závažným způsobem porušil jeho právo na obhajobu, jež je mu garantováno čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Pochybení krajského soudu je spatřováno především v tom, že o stížnosti státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ač mělo být naopak rozhodnuto v zasedání veřejném. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513), podle něhož rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova řízení, může ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle §283 písm. d) tr. ř. jen způsobem uvedeným v ustanovení §286 odst. 1 tr. ř., tedy ve veřejném zasedání.
6. K meritu věci stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil hmotněprávní otázky týkající se naplnění podmínek obnovy řízení. Odvolací soud, který stěžovateli odňal možnost se k věci vyjádřit, dospěl k závěru, že následné zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, není novou skutečností. Podle stěžovatele zrušením podkladového správního rozhodnutí došlo pro všechna další navazující řízení k vytvoření stavu, kdy předmětný zákaz činnosti nebyl nikdy vysloven, neboť de iure neexistuje vykonatelné rozhodnutí. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011. Zrušení podkladového rozhodnutí je třeba hodnotit jako novou skutečnost ve smyslu ustanovení §278 tr. ř.
III.
7. Předmětná ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který k výše uvedenému sdělil, že návrh stěžovatele považuje za neopodstatněný, a zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.
8. Vzhledem k tomu, že krajský soud nevnesl do věci žádné argumentační novum, Ústavní soud stěžovateli toto vyjádření k replice nezasílal a přistoupil rovnou k vydání vyhovujícího nálezu.
IV.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť dle názoru Ústavního soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny.
10. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. V předmětném případě však Ústavnímu soudu nezbývá než uplatnit svoji pravomoc a do řízení před obecnými soudy zasáhnout.
11. V předmětném případě považuje Ústavní soud právní argumentaci stěžovatele za zcela přiléhavou, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), v němž byla zdůrazněna nutnost zachování kontradiktornosti a rovnosti účastníků soudního řízení. Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud mimo jiné k závěru, že s ohledem na charakter řízení o obnově je nezbytné, aby odvolací soud rozhodující o stížnosti podle §286 odst. 3 tr. ř. při provádění a hodnocení důkazů, jakož i při vlastním rozhodnutí o meritu věci přiměřeným způsobem podrobil svůj postup zásadám odvolacího řízení.
12. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle §2 odst. 11 a 12 tr. řádu. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže (srov. Šámal P. et al. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 878, mar. 6).
13. Kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi [rozsudek Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997, Rowe a Davis proti Spojenému království z 16. 2. 2000, srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), bod 21]. Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení (např. v opravných řízeních, v nichž kasační soud rozhoduje výhradně o právních otázkách), zpravidla je však veřejné projednání věci za přítomnosti stran zároveň nejlepším předpokladem kontradiktornosti [srov. Repík, citované dílo, str. 151, dále viz rozsudky Ekbatani proti Švédsku z 26. 5. 1988, Helmers proti Švédsku z 29. 10. 1991, Belziuk proti Polsku z 25. 3. 1998, Cooke proti Rakousku z 8. 2. 2000, srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515), nález sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311), nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397) a další].
14. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že právnímu zástupci stěžovatele sice bylo doručeno rozhodnutí okresního soudu o obnově řízení, nicméně následně státním zástupcem podaná stížnost nikoliv. Pokud za této situace rozhodl odvolací soud o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání, bez slyšení stěžovatele, znemožnil mu tím účinně uplatňovat vlastní námitky proti skutkové a právní argumentaci státního zástupce. Postupem krajského soudu byl stěžovatel fakticky zbaven možnosti vlastní argumentací jakkoli ovlivnit rozhodování soudu druhého stupně o opravném prostředku podaném státním zástupcem v jeho neprospěch. Řízení proto neodpovídalo zmíněným principům kontradiktornosti a rovnosti stran. Na rozhodnutí odvolacího soudu, které z uvedeného řízení vzešlo, je tudíž třeba hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, zcela v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357), sp. zn. I. ÚS 988/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 177/54 SbNU 225), sp. zn. I. ÚS 2971/09 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3) a dalších. K uvedenému není od věci odkázat též na tu skutečnost, že ústavně konformní postup ve věci je uváděn rovněž v rámci odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3425).
15. Z vyloženého je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem se bude stížností státního zástupce proti usnesení okresního soudu opětovně zabývat, a to při zachování všech kautel spravedlivého procesu. V této souvislosti je vhodné odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí [viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121) či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 60/01 (N 127/23 SbNU 227)]. Krajský soud se tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí bude muset vypořádat i se stěžovatelem zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou usnesením sp. zn. 8 Tdo 146/2011 ze dne 20. 7. 2011.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 To 177/2013 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.