ECLI:CZ:US:2014:2.US.2142.14.1
sp. zn. II. ÚS 2142/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Kloubcové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 22 Cdo 361/2014-111, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 85/2013-87 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2011, č. j. 12 C 37/2011-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. K věci samé stěžovatelka uvádí, že podala žalobu o určení vlastnického práva k blíže specifikované bytové jednotce (dále jen "byt" nebo "bytová jednotka") a spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy a pozemku, kde se tato bytová jednotka nachází. Obvodní soud pro Prahu 4 shora označeným rozsudkem tuto žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze následně tento rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelka přitom podle svého tvrzení od poloviny roku 1999 do května roku 2010 užívala byt v dobré víře jako vlastní, řádně se o něj starala a hradila veškeré platby s vlastnictvím a užíváním bytu spojené. V katastru nemovitostí však byla v období let 1999 až 2010 jako vlastník stále evidována babička stěžovatelky, paní Marie Hochová, která ale zemřela již 7. 4. 1990. O této nesrovnalosti prý stěžovatelka nevěděla, neboť neměla žádný důvod zjišťovat podrobnosti ohledně zápisu vlastnictví bytu v katastru nemovitostí. O této skutečnosti se prý dozvěděla až v souvislosti se záznamem v katastru nemovitostí, který zaslal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušnému katastrálnímu pracovišti. Při této příležitosti se stěžovatelka teprve dozvěděla, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 2 T 6/87, byl vysloven trest propadnutí majetku paní Marie Hochové, tedy i předmětného bytu. Teprve na základě tohoto trestního rozsudku, tedy po více než 22 letech od jeho vydání, byla do katastru nemovitostí jako vlastník shora uvedené bytové jednotky zapsána Česká republika.
3. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v soudním řízení nepředložila nabývací titul k této nemovitosti, neboť v písemné formě ani neexistuje, nezbývalo jí, než prokázat, že vlastnické právo k bytu vydržela v souladu s ustanovením §134 ve spojení s §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka totiž byt užívala již od roku 1999, tedy více než 10 let. V užívání bytu nebyla až do května roku 2010 nikým rušena, když s ní jako s vlastníkem bytu bylo rovněž jednáno. Obecné soudy však jejímu žalobnímu žádání nevyhověly, neboť stěžovatelka se zřetelem ke všem okolnostem případu neprokázala, že byla v dobré víře, že je vlastníkem tohoto bytu. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností poukázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001 [veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná online v databázi www.nsoud.cz], podle kterého, pokud se určitá osoba svévolně uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovité věci. K tomu obvodní soud dodal, že tím spíše se nemůže jednat o dobrou víru, pokud stěžovatelka užívala předmětný byt jen na základě svolení rodičů, kteří jí toto užívání umožnili a řekli jí, že je zde volný byt po babičce. To znamená, že v daném případě nebyla prokázána ani existence ústní smlouvy o převodu nemovitosti.
4. K tomu stěžovatelka namítá, že pokud by neexistence písemné smlouvy v případě převodu nemovitostí měla automaticky znamenat nedostatek dobré víry, muselo by to plynout přímo ze zákona, avšak tak tomu není. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 61/2001 tedy nelze považovat za obecné pravidlo pro zkoumání dobré víry.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předně je třeba odkázat na ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož platilo, "že [byl-li] držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, [byl] držitelem oprávněným. V pochybnostech se [mělo] za to, že držba je oprávněná." Oprávněný držitel se pak podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku stal vlastníkem věci, "[měl-li] ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, [šlo-li] o movitost, a po dobu deseti let, [šlo-li o nemovitost]". Podle literatury [srov. k tomu např. komentář DAVID, Ondřej. §130 (Oprávněný držitel) In. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. Díl, (§1 až 487). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 398 a násl.], ale i podle judikatury [srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (U 35/33 SbNU 545); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] platilo, že oprávněný držitel byl mimo jiné takový, jenž byl v dobré víře, že existuje oprávněný titul jeho držby.
8. Při posuzování toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, se vycházelo ze zachování běžné opatrnosti, kterou lze - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu - po každém subjektu požadovat. Šlo tedy o to, zda držitel mohl mít během vydržecí doby důvodné pochybnosti, že mu věc nebo právo nepatří. Odhlédne-li Ústavní soud v nyní projednávané věci od skutečnosti, že si sama stěžovatelka ani během soudního řízení nebyla jistá titulem své držby (mimo jiné totiž tvrdila, že byt patří její zemřelé babičce nebo i širší rodině, resp. že byt po babičce zdědila, když nevěděla, že její babičce byl uložen trest propadnutí majetku), zmíněné pochybnosti vylučující nezbytnou dobrou víru stěžovatelky lze spatřovat zejména v tom, že k výzvě předsedy společenství vlastníků jednotek Františka Štafka z roku 2002 nepředložila nabývací titul k předmětnému bytu. Pan František Štafka přitom ve svědecké výpovědi mimo jiné uvedl (srov. č. l. 31 vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 12 C 37/2011), že se obrátil na paní Kloubcovou s tím, aby vyplnila formulář s "kolonkou nabývací titul", formulář ale nedostal zpět. Posléze naopak přijal vyjádření od právního zástupce rodiny Kloubcových, že se snaží vlastnické poměry okolo předmětného bytu uspořádat.
9. Tvrdila-li proto stěžovatelka v ústavní stížnosti, že se o vlastnictví předmětného bytu nikdy nezajímala, pracuje jako dělnice a po nastěhování byla ráda, že jí tehdy jako osmnáctileté rodiče dovolili se do bytu nastěhovat a osamostatnit se, pak minimálně popsané události z roku 2002 (stěžovatelka v bytě bydlela asi od roku 1998) měly vzbudit její zájem o vlastnictví dané bytové jednotky (právě v tomto kontextu nutno číst i odkaz Nejvyššího soudu na jeho usnesení sp. zn. 22 Cdo 61/2001, neboť u stěžovatelky by nebyl naplněn prvek dobré víry i v případě, nebyla-li by vyžadována písemná forma smlouvy nutná k převodu vlastnictví nemovitosti). Pokud se totiž ani za této situace stěžovatelka o věc nezajímala, nezachovala už jen z toho důvodu podle Ústavního soudu onu běžnou opatrnost nutnou k zachování její dobré víry. Nadto, jak správně poznamenal Obvodní soud pro Prahu 4 (když s jeho závěry se ztotožnil jak soud odvolací tak Nejvyšší soud), v dobré víře nebyli ani rodiče stěžovatelky, neboť matka stěžovatelky neúspěšné žádala o milost pro babičku stěžovatelky ve věci trestu propadnutí majetku, když otci stěžovatelky jako vypraviteli pohřbu byl předán jen majetek nepatrné hodnoty po babičce stěžovatelky a dědické řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno.
10. Nalézací soud v daném kontextu rovněž správně připomněl, že sama okolnost, že babička stěžovatelky byla i po své smrti vedena v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky, nemůže na celé věci nic změnit už jen proto, že již od samotné právní moci rozsudku, v němž byl vysloven trest propadnutí majetku, se vlastníkem předmětného bytu stal stát, takže zápis do katastru nemovitostí neměl v tomto případě konstitutivní účinky.
11. Zde Ústavní soud odkazuje rovněž na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který správně doplnil - byť to na projednávanou věc s ohledem na princip ratione temporis nemůže mít přímo vliv - že stěžovatelka by bytovou jednotku nemohla vydržet ani za podmínek tzv. mimořádného vydržení podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť podle ustanovení §992 odst. 1 věta druhá citovaného zákona jí muselo být z okolností celé věci zřejmé, že vykonává právo jí nenáležející, a proto by se v jejím případě jednalo o nepoctivou držbu. Mimořádné vydržení podle §1095 citovaného zákona však právě nepoctivý úmysl brání.
12. Stěžovatelce lze ovšem na druhou stranu přisvědčit v tom, že začala-li se Česká republika výkonu svých vlastnických práv domáhat po více než 20 letech, nenasvědčuje to, že by se chovala jako řádný hospodář. I když tato skutečnost na její vlastnictví nemá - s ohledem na výše uvedené - vliv, může to podle názoru Ústavního soudu za jistých okolností nalézt odezvu právě v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení a v řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž na podporu své argumentace zmiňuje s tím, že tyto žaloby proti ní byly podány. Výsledek těchto řízení však Ústavnímu soudu samozřejmě nepřísluší jakkoliv předjímat.
13. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu