ECLI:CZ:US:2022:2.US.2145.21.1
sp. zn. II. ÚS 2145/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Ohře, státní podnik, IČO: 708 89 988, se sídlem Bezručova 4219, Chomutov, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, advokátem, se sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. února 2020 č. j. 22 C 69/2018-135, rozsudku Krajského soudu v Praze dne 9. července 2020 č. j. 19 Co 129/2020-167 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2021 č. j. 22 Cdo 3753/2020-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení o zaplacení částky 194 277,60 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla - jezu, které bylo vybudováno na pozemku par. č. 129/72 v katastrálním území Benešov nad Ploučnicí (v korytě vodního toku) před 1. lednem 2002, které je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, společnosti MVE Pod Mostem s.r.o., IČO: 017 46 324. Stěžovatel uplatněný nárok opřel o §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon, dále též jen "VZ"). Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil a tvrdil, že legální omezení vlastnického práva stěžovatele nastalo již na základě §50 písm. c) VZ, které nabylo účinnosti již dne 1. ledna 2002. Vedlejší účastník proto vznesl námitku promlčení, kterou Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") shledal za důvodnou, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že §50 písm. c) VZ je součástí tohoto předpisu ode dne nabytí jeho účinnosti a týká se pouze pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků. Oproti tomu §59a VZ byl do zákona začleněn až zákonem č. 303/2013 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2014, a týká se všech ostatních pozemků. Dle soudu prvního stupně je tak mezi těmito ustanoveními vztah speciality. Daný právní závěr má dle soudu prvního stupně plynout rovněž z důvodové zprávy zákona č. 303/2013 Sb. V obou případech má jít o nucené omezení vlastnického práva, za které by měla být poskytnuta náhrada. Ačkoli pouze znění §59a upravuje nárok na náhradu výslovně, náhrady za omezení podle §50 písm. c) se bylo možno domáhat přímo na základě čl. 11 odst. 4 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel mohl svůj nárok uplatnit již od účinnosti VZ, je tento již promlčen (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Ustanovení §59a vodního zákona jednou uplynulou promlčecí lhůtu neprodlužuje. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 9. července 2020 č. j. 19 Co 129/2020-167 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho posouzením věci a výklad rozhodné právní úpravy toliko blíže rozvedl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jenž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl dle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost, neboť vztah daných zákonných ustanovení a s tím související otázku promlčení stěžovatelem uplatněného nároku vyřešil již svým rozsudkem ze dne 23. června 2020 č. j. 22 Cdo 3631/2020. V tomto rozhodnutí došel dovolací soud k právním závěrům, jež jsou totožné se závěry odvolacího soudu - mezi právními normami obsaženými v daných ustanoveních je dán vztah speciality, a to takový, že norma obsažená v §50 písm. c) VZ je normou zvláštní k obecné normě obsažené v §59a VZ. Ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu §50 písm. c) VZ při přímé aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny došlo ke dni účinnosti VZ, tedy k 1. lednu 2002, a tříletá promlčecí lhůta (§101 obč. zák.) tak uplynula dne 1. ledna 2005.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Stěžovatel se ve stížnosti předně dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu spočívá argumentace stěžovatele v údajně nesprávném posouzení charakteru a účelu dotčených zákonných ustanovení [tj. §50 písm. c) a §59a VZ], což mělo vést k neústavnímu posouzení jejich vzájemného vztahu, délky souvisejících promlčecích lhůt a počátků jejich běhu. Stěžovatel ve stížnosti polemizuje především se závěry dovolacím soudem vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 (dostupného na http://nsoud.cz), z něhož vychází odmítavé usnesení dovolacího soudu, které bylo stěžovatelem napadeno v nyní vedeném řízení. Porušení čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy měly všemi napadenými rozhodnutími nedovoleně "zkrátit" promlčecí lhůtu jeho nároku o 24 měsíců a dále měly nerovně zacházet s jemu svědčícím vlastnickým právem oproti právu vedlejšího účastníka, který měl být obecnými soudy nedovoleně zvýhodněn (na úrok stěžovatele), ačkoli vlastnická práva stěžovatele a vedlejšího účastníka mají mít tentýž obsah a mají požívat i stejné ochrany. V důsledku neústavního postupu obecných soudů měl být stěžovatel zbaven práva na náhradu za omezení svého vlastnického práva. Stěžovatel na podporu právního názoru vyjádřeného ve stížnosti předložil detailně rozpracovanou argumentaci založenou zejména na ochraně jeho dobré víry, právní jistoty, dobrých mravů a požadavcích na srozumitelnost a předvídatelnost práva.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
8. Argumentace stěžovatele je polemikou s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
9. Nyní posuzovaný případ je obdobný věci, kterou Ústavní soud řešil v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2070/21, v němž vydal dne 15. září 2021 odmítavé usnesení, ve kterém rovněž zdůraznil, že podstata sporu spočívá v otázkách výkladu a aplikace zákonné úpravy, což je činnost, ke které obecně není povolán. Ústavní soud nespatřuje důvod se od tohoto názoru odchýlit ani v nyní projednávané věci.
10. Ústavní soud v praxi zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde.
11. Ústavní soud se především zaměřil na obsah usnesení dovolacího soudu, které bylo napadeno ústavní stížností. Vůči tomuto usnesení nemá Ústavní soud žádné výhrady, neboť právní otázka, jejíhož řešení se stěžovatel u dovolacího soudu svým dovoláním domáhal [tj. promlčení práva na náhradu za umístění vodního díla v korytě vodního toku dle §50 písm. c) VZ], již vskutku byla (výslovně) vyřešena rozsudkem dovolacího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 1499/2020-205, a také odvolací soud ji ve stěžovatelově kauze posuzoval stejně jako dovolací soud. Ústavní soud se pak pro úplnost seznámil i s obsahem zmíněného rozsudku dovolacího soudu č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 (který je v samotném napadeném usnesení patrně v důsledku písařské chyby mylně označen jako č. j. 22 Cdo 3631/2020), ale ani v něm neshledal posouzení rozhodných právních otázek za nikterak extrémní, hrubě nelogické či rozporné s obecnými požadavky spravedlnosti. Odůvodnění dovolacím soudem zvoleného řešení vzájemného vztahu ustanovení §50 písm. c) VZ a ustanovení §59a VZ považuje Ústavní soud za ústavně konformní a akceptovatelné. Ústavnímu soudu se nejeví, že by dovolací soud v tomto rozsudku jakkoli neústavně aplikoval obvyklé instrumentárium použitelné pro výklad normativních textů. Přestože nejdou do takové hloubky jako argumentace stěžovatele předestřená v ústavní stížnosti, nevybočují závěry dovolacího soudu formulované v rozsudku č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 z rámce racionálního právního úsudku. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatel se v nyní projednávané věci, byť na ústavněprávním pozadí, domáhá přehodnocení řešení pro jeho spor klíčové právní otázky, přičemž ale další přezkum výkladu zákona, který již provedl dovolací soud, nevykazuje potřebnou ústavní dimenzi.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu