ECLI:CZ:US:2018:2.US.2168.18.1
sp. zn. II. ÚS 2168/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem, se sídlem Rytířská 16, Praha 1stěžovatele, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018 č. j. 53 Co 112/2018-82 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2018 č. j. 23 C 80/2016-75, spojené s návrhem na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl zrušení ustanovení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení, v němž stěžovatel žádá po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku porušení jeho práv Vrchním soudem v Praze v rámci jeho stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze v jiné věci. Jeho žaloba byla rozsudkem obvodního soudu zamítnuta a stěžovatel proti tomu podal odvolání. V reakci na následnou výzvu obvodního soudu k zaplacení soudního poplatku za odvolání, ve výši 2.000 Kč, stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků s poukazem na své tristní majetkové poměry. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. 23 C 80/2016-75 obvodní soud rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. V odůvodnění obvodní soud zdůraznil, že v rámci majetkových poměrů žadatele o osvobození se přihlíží nejen k samotným příjmům a disponibilním prostředkům žadatele, ale též k jeho možnostem si tyto prostředky opatřit, přičemž stěžovatel je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, kde však ze svého vlastního rozhodnutí nepracuje, aniž by mu ve výkonu práce bránila nějaká objektivní překážka. Dále obvodní soud připomněl některé finanční částky, které stěžovateli byly přiznány v jiných řízeních vnitrostátními orgány (obecnými soudy, Ministerstvem spravedlnosti) či Evropským soudem pro lidská práva. Navíc podle obvodního soudu stěžovatel nesplnil ani negativní podmínku absence svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud usnesením ze dne 16. 4. 2018 č. j. 53 Co 112/2018-82 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. V odvolání nebyla uvedena žádná námitka proti samotnému posouzení majetkových poměrů stěžovatele obvodním soudem; stěžovatel brojil především proti samotné poplatkové povinnosti v daném řízení, na níž ovšem městský soud neshledal nic neústavního.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se napadenými rozhodnutími dopustily porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku v dané věci. Obecné soudy podle něj nedostatečně zjistily jeho majetkovou situaci a nesprávně ji vyhodnotily (stěžovatel ve skutečnosti nemá dostatek prostředků k zaplacení soudního poplatku) a při hodnocení druhé zákonné podmínky, tj. absence svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, se odchýlily od projednávané věci a odkazovaly na jiná rozhodnutí v jiných věcech. Dále stěžovatel kritizuje zpoplatnění předmětného soudního řízení až v jeho průběhu (při zahájení řízení pro něj soudní poplatek nebyl stanoven), a to navíc formou tzv. přílepku. Stěžovatel namítá, že se může jednat o snahu českého státu pomocí formálních požadavků vyloučit nebo omezit odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci podle zvláštního zákona.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Specificky ve vztahu k rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů pak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce (dle §138 odst. 1 a §30 odst. 2 občanského soudního řádu) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Neboli, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace §138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje. Obě napadená rozhodnutí obsahují dostatečná odůvodnění, v nichž obecné soudy řádně vyložily své závěry, obvodní soud osvětlil, proč stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a městský soud náležitě reagoval na všechny odvolací námitky stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou tedy ústavně konformní, neodporují principům spravedlnosti a neporušují ústavně zaručená práva stěžovatele, včetně jeho práva na přístup k soudu. Obecné soudy postupovaly v souladu s aktuální právní úpravou. Navíc stížností námitky proti posouzení zákonných podmínek pro osvobození od soudních poplatků, zejména majetkových poměrů stěžovatele, ze strany obvodního soudu je třeba považovat za nepřípustné, neboť je stěžovatel neuplatnil již v řízení před odvolacím soudem, a nedal mu tedy možnost se jimi zabývat, ač mohl.
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že v posuzovaném případě zjevně nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, respektive práva na přístup k soudu, zaručeného jak Listinou základních práv a svobod, tak Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (tvrzení o porušení této Úmluvy v projednávaném případě navíc stěžovatel nijak blíže nerozvedl). Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti brojil krom dvou v záhlaví uvedených rozhodnutí také proti "usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 80/2016-24". V samotném odůvodnění ústavní stížnosti a stěžovatelově argumentaci se však nenachází ani jediná zmínka o takovém rozhodnutí, navíc jak Ústavní soud ověřil ve spise obvodního soudu sp. zn. 23 C 80/2016, na listu č. 24 se nenachází žádné usnesení či rozhodnutí soudu, nýbrž vyjádření žalované. Proto Ústavní soud pokládal popsanou zmínku o usnesení obvodního soudu č. j. 23 C 80/2016-24 za překlep a o ústavnosti tohoto neexistujícího usnesení nerozhodoval.
12. Návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb. má akcesorickou povahu, a tak sdílí osud ústavní stížnosti a byl rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu