ECLI:CZ:US:2009:2.US.2199.09.1
sp. zn. II. ÚS 2199/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem, se sídlem 252 08 Slapy, č.p. 271, podané proti usnesení Okresního soudu v Praha - západ č. j. 15 C 328/2007-111 ze dne 16. 2. 2009, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 163/2009-124 ze dne 30. 4. 2009, za účasti Okresního soudu Praha - západ a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. R. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 19. 8. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv. Protože návrh nepodal prostřednictvím advokáta, jak to vyžaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl vyzván k odstranění této vady. Podáním došlým dne 15. 9. 2009 vadu odstranil.
V ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy shora uvedenými rozhodnutími zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc a na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, práva na veřejnost jednání, a práva na osobní přítomnost při jednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále tvrdí, že postupem soudu byly porušeny čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a konečně i čl. 96 odst. 1 Ústavy, podle kterého všichni účastníci mají před soudem rovná práva.
Předmětem řízení vedeným u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 328/2007 byla žaloba advokáta Mgr. R. K. (dále jen "žalobce") proti stěžovateli o zaplacení částky 2.499 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o pohledávku za náklady právní pomoci ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 395/06. Ústavní stížnost tehdy podal stěžovatel nezastoupen advokátem, byl proto vyzván k odstranění této vady. Protože byl v té době insolventní, požádal Českou advokátní komoru, aby mu advokáta určila. Tímto advokátem byl určen žalobce. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se dohodli se žalobcem tak, že nebude hradit náklady právního zastoupení a že žalobce bude požadovat přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Po skončení řízení před Ústavním soudem neobdržel žádnou výzvu k zaplacení nákladů právního zastoupení ani fakturu obsahující vyúčtování těchto nákladů. Obdržel až platební rozkaz, proti kterému podal odůvodněný odpor. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů k zajištění rovnosti stran v řízení. Osobně se účastnil prvního jednání ve věci a s ohledem na průběh tohoto jednání podal námitku podjatosti proti soudkyni projednávající danou věc. Této námitce nebylo vyhověno. Nebylo vyhověno ani jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. Následně pohledávku žalobce, kterou označuje za "údajnou" zaplatil. V ústavní stížnosti k tomu uvádí, že tak učinil proto, že si byl jistý, že v řízení vedeném soudkyní, o jejíž vyloučení z důvodů podjatosti žádal, nemůže uspět, a chtěl předejít tomu, aby nenarůstaly úroky z prodlení.
Žalobce písemným podáním vzal žalobu zpět pokud jde o jistinu, avšak pokud jde o příslušenství, na žalobě trval. Dne 6. 2. 2009 proběhlo v této věci jednání u soudu, ke kterému se dostavil stěžovatel a právní zástupce žalobce, který nejprve trval na projednání žaloby. Podle stěžovatele teprve po opakovaném naléhání soudkyně, která otevřeně řekla, jak rozhodne o nákladech řízení, vzal žalobce zpět žalobu i co do příslušenství. Na základě toho pak bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, proti kterému podal odvolání, jehož obsah v ústavní stížnosti podrobně rozebral a které směřovalo do výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci, do výroku o náhradě nákladů státu a do výroku o vrácení soudního poplatku žalobci. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ohledně nákladů řízení potvrdil, odvolání, pokud směřovalo proti výroku o vrácení soudního poplatku, odmítl a rozhodl o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv, jejichž výčet je uveden shora. Podle jeho názoru nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Soud ve věci nerozhodoval meritorně, a proto nebylo možno aplikovat ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Náhrada nákladů řízení nemohla být přiznána ani podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., neboť podle jeho názoru nebylo v řízení zjištěno, že by žaloba byla podána důvodně. Cituje část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1531/07, ve kterém se uvádí, že do rozhodování o nákladech řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů však dosahuje ústavně právní dimenzi v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu, mj. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu. Podle stěžovatele tento závěr dopadá na jeho případ, neboť odůvodnění výroků obecných soudů ohledně náhrady nákladů řízení je nedostačující. Postup soudů hodnotí jako svévolný a jeho rozhodnutí jako nepředvídatelné.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V procesním postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává žádná taková pochybení, která by dosahovala úrovně zásahu do základních práv stěžovatele. Aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. ze strany obecných soudů nebyla, jak se stěžovatel domnívá, svévolná. Odpovídá ustálené judikatuře soudů i závěrům doktrinálním. Např. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí ze dne 26. 2. 1982 sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaném ve Sborníku, sv. IV, ročník 1982, na str. 736, se k aplikaci uvedeného ustanovení vyjádřil takto:
"Při použití ustanovení §146 odst. 2, věta první, o. s. ř. je třeba otázku, zda účastník řízení zavinil, že řízení muselo být zastaveno, posuzovat podle procesního výsledku". Shodně je toto ustanovení vykládáno i doktrínou, jak na to ostatně odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně, když cituje Komentář k občanskému soudnímu řádu autorů Bureš, Drápal, Krčmář a kol., vydaný nakladatelstvím C.H.Beck. Bylo jen na stěžovatelově rozhodnutí, zda po podání žaloby zaplatí žalovanou částku dobrovolně anebo nechá proběhnout řízení. Pokud se rozhodl zaplatit dobrovolně, zbavil se možnosti prokazovat nedůvodnost podané žaloby a je nerozhodné, jaké motivy ho k tomuto vedly.
Z řečeného plyne, že o protiústavní zásah do základních práv stěžovatele vyjmenovaných v ústavní stížnosti zde nejde. Je proto na místě závěr, že stížnosti stěžovatele, jež vychází z předpokladu opaku, tudíž nebylo možné vyhovět, a Ústavní soud ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě bez ústního jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu