ECLI:CZ:US:2020:2.US.2207.20.1
sp. zn. II. ÚS 2207/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ondřeje Hály, advokáta se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 č. j. 12 To 113/2020-238 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 4. 2020 č. j. 3 T 134/2019-226, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny. Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ustanoveného obhájce v trestním řízení".
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl ustanoven obhájcem v trestní věci vedené pro zvlášť závažný zločin těžké ublížené na zdraví ve stádiu pokusu. Obviněný byl pravomocně zproštěn obžaloby. Stěžovatel následně uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 31 702 Kč. Při výpočtu odměny nebyl záměrně aplikován §12a odst. 1 advokátního tarifu, neboť jej stěžovatel považuje za rozporný s ústavním pořádkem a za projev svévole normotvůrce. V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Kolíně stěžovateli přiznal odměnu za poskytnuté právní služby, náhradu hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a daň z přidané hodnoty v celkové výši 26 136 Kč. Stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně byla v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze zamítnuta.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že snížením jeho odměny o 20% podle §12a advokátního tarifu došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje pro zrušení předmětného ustanovení. Uvádí, že představuje svévoli zákonodárce, neboť není ničím odůvodněno. Práce vykonaná soudem stanoveným advokátem je stejně náročná jako práce vykonávané na základě smlouvy mezi advokátem a klientem, a to po stránce odborné, časové i finanční. Na kvalitu vztahu mezi obhájcem a obviněným nemá mít vliv, zda vznikl uzavřením smlouvy nebo aktem soudu, jediným rozdílem je, že odměna je v jednom případě hrazena státem, což však nemůže být rozhodujícím kritériem. Stěžovatel dále upozorňuje, že původně byla odměna ustanoveného obhájce snížena v reakci na škody vzniklé v důsledku povodní a snížení mělo mít časově omezené trvání. Následné časově neomezené prodloužení snížení odměny obhájce považuje za svévolné z důvodu absence racionální vazby na sledovaný účel. Diskriminační snížení odměny ustanoveným obhájcům není racionálním opatřením pro trvalou realizaci záměru dosažení vyrovnaných rozpočtů.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud ve svých rozhodnutích určil podmínky, za kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem vede k nepřípustnému porušení základních práv a svobod jednotlivce. Obvykle se jedná o případy nesprávné volby či nesprávného určení vzájemně kolidujících právních norem, případy zcela zjevně nesprávně zvolené interpretační metody či techniky a případy svévolné aplikace podústavního práva [srv. nález sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud je vzhledem ke své pozici v ústavním systému České republiky povinen minimalizovat své zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nepřehlédnutelně zejména v případech, kdy nedochází k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů (srv. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017).
8. V posuzované věci je třeba předně zdůraznit, že stěžovatel nezpochybňuje postup ani odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně a nevytýká jim nesprávnou či dokonce protiústavní aplikaci účinných právních norem. V napadených rozhodnutích tak Ústavní soud neshledal jakýkoli nesprávný postup vedoucí k zásahu do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Napadená usnesení stěžovateli slouží pouze jako záminka k napadení ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu. K této problematice se nicméně Ústavní soud již opakovaně vyjádřil. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné snížení (jak lze dovodit i z tamtéž citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva) není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátu lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií (bod 39 nálezu). Jde ostatně o konstantní závěr Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokrát rozhodl, že snižování nároku advokáta o 20 % podle §12a advokátního tarifu je z ústavněprávního hlediska přípustné (srv. usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17 ze dne 27. 2. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/15 ze dne 12. 8. 2015).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení části ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu, který byl s ústavní stížností spojen, představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu