ECLI:CZ:US:1996:2.US.227.95
sp. zn. II. ÚS 227/95
Usnesení
II. ÚS 227/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4.12.1996 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti PhDr. Z.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.6.1995, čj. 13 Co 207/95-57, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. odmítl, neboť jde o podání zjevně neopodstatněné.
Dne 14.9.1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrh, který směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.6.1995, čj. 13 Co 207/95-57, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výrocích o zamítnutí žaloby, změna oproti výroku soudu prvního stupně nastala v povinnosti zaplatit náklady řízení a soudní poplatek.
Tímto rozhodnutím byla potvrzena skutečnost, že byl pravomocně zamítnut návrh žalobce (stěžovatele), aby žalovaný dr. P.S. byl uznán povinným vydat žalobci (stěžovateli)
II.ÚS 227/95
id. 9/20 domu čp. 714 s pozemky p.č. 718/ a 921 kat.území a obec P., nebo aby soud nahradil souhlas žalovaného z dohodou na vydání těchto nemovitostí.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že podstatou sporu je otázka, kdo z účastníků předcházejících občansko-právních řízení je skutečně oprávněnou osobou podle §3 z.č. 87/1991 Sb., ve znění novel.
Obecné soudy ve svých řízeních dospěly k závěru, že předmětné věci přešly na stát v rozhodném období na základě §6 odst.1 písm. h) z.č. 87/1991 Sb., tj. na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni.
Podle ust. §524 zák.č. 141/1950 Sb. (platného v době smrti zůstavitele) se na dědice, který dědictví odmítl, hledí, jakoby se smrti zůstavitelovy nedožil. Za použití §509 zák.č. 141/1950 Sb. je nutné proto dojít k jednoznačnému závěru, že není rozhodné, v jakém pořadí oprávnění dědicové dědictví odmítli, neboť zde nedošlo k nabytí dědictví dědici smrtí zůstavitele.
Oprávněnou osobou se stala na základě ust. §3 odst.4 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb., ve znění změn a doplňků, M.J., dcera zůstavitele. Ta před svou smrtí dne 27.6.1991 uplatnila nárok, výzvou k vydání nemovitostí, ve smyslu ust. 5 odst.1 zák.č. 82/1991 Sb.
Její smrtí se stal uplatněný nárok předmětem dědictví a do práv M.J. tak mohl vstoupit jen její dědic.
Ústavní soud se necítí povolán podrobně přezkoumávat veškerá tvrzení, uvedená v průběhu předchozích řízení před obecnými soudy, neboť jak již několikrát judikoval, není běžnou třetí soudní instancí v systému soudnictví ČR.
II.ÚS 227/95
Zaměřil se ve svých závěrech zejména na tvrzená porušení základních práv a svobod, zaručených ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel uvedl ve svém podání, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a skutečnost, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Dědění se zaručuje čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Podle předcházejících skutkových a právních závěrů nebyl citovaný článek Listiny porušen, protože stěžovatel v době podání ústavní stížnosti, a to vč. řízení jí předcházející, nebyl vlastníkem požadovaných nemovitostí. Nemohlo tedy dojít k porušení citovaného č1.11 odst.1 Listiny, neboť ten chrání vlastnické právo již existující a nikoli jen tvrzený nárok na ně (viz nálezy publik. pod č.41 str. 295 svazek 3, ročník 1995-I díl. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 18 str. 241, svazek 2, ročník 1993-94- II. díl Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR.
Soudce zpravodaj neshledal rovněž porušení č1.95, odst.1 Ústavy ČR, protože Ústavní soud ČR nezkoumá celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí, ale zabývá se tvrzeným porušením ústavněprávních principů dané věci.
Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že došlo k porušení čl. 95 odst.1 Ústavy ČR tím, že soudem byl přiznán nárok na majetek jinému účastníku řízení, než stěžovateli. Rozdílná interpretace příslušných ustanovení zák.č. 87/1991 Sb. soudem nezakládá ještě citované porušení Ústavy.
Ústavní soud sice není vázán skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy v předchozích řízeních, a tím i vyvozenými právními závěry, ale je povinen respektovat nezávislost soudů i princip volného hodnocení důkazů, a to i v případě, že by se
s takovými závěry zcela neztotožňoval, to vše za předpokladu, že
II. ÚS 227/95
rozhodnutím soudu, napadeného ústavní stížností, nebyla porušena základní práva a svoboda stěžovatele zaručená ústavní zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Obecné soudy ve svých rozhodováních rozhodly ve smyslu zák.č. 87/1991 Sb., pokud přisoudily dr. P.S. nárok na uzavření dohody o vydání věci z titulu oprávněné osoby.
Závěrem tedy soudci zpravodaji nezbylo, než konstatovat, že podanou ústavní stížnost je nutno jako neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 4.12.1996 JUDr.Antonín Procházka
soudce zpravodaj