ECLI:CZ:US:2016:2.US.2286.16.1
sp. zn. II. ÚS 2286/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. A., zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, se sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 399/2016-31 ze dne 19. dubna 2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 129/2015-773 ze dne 24. září 2015 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 4 T 12/2013-711 ze dne 20. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byla stěžovatelka uznána vinnou jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §234 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Současně byla podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěna obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3), alinea druhá tr. zákoníku a pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, když jeho první zprošťující rozsudek ze dne 5. 11. 2013 odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce usnesením č. j. 4 To 134/2014-635 ze dne 10. 7. 2014 v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za to ji odsoudil podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců. Učinil tak poté, co shledal, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které ve vztahu k jednání stěžovatelky vůči Anně Benešové zhodnotil způsobem, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a dospěl tak ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností v rozsahu, potřebném pro rozhodnutí. Protože však stěžovatelkou podvodně vylákaná částka 30 000 Kč představuje podle ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku škodu nikoliv malou, soud prvního stupně nemohl stěžovatelku uznat vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (nešlo o způsobení větší škody). Jenom z toho důvodu musel odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit v celém rozsahu a vinu stěžovatelky vyslovit nově s úpravou právní kvalifikace přečinu podvodu pouze na první odstavec §209 tr. zákoníku.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení, resp. obsah napadených rozhodnutí, přičemž zejména odvolacímu soudu vytýká, že porušil trestní řád a princip dvojinstančnosti řízení, včetně práva prvoinstančního soudu vyhodnocovat důkazy v souladu s jejich obsahem a se svým přesvědčením a nikoliv podle diktátu učiněného odvolacím soudem. Poukazuje na skutkové a právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně v původním zprošťujícím rozhodnutí, a na argumentaci odvolacího soudu použitou ve zrušujícím usnesení. Z tohoto odůvodnění dle jejího názoru vyplývá, že odvolací soud bez toho, aniž by zopakoval důkazy, výslovně prvoinstančnímu soudu nadiktoval závěry, které má z provedeného dokazování učinit, a za tímto účelem mu věc vrátil k novému rozhodnutí. Soudu prvního stupně tak nezbylo, než uposlechnout jeho pokynů a stěžovatelku v rozporu se svým původním přesvědčením za nezměněného skutkového stavu odsoudit alespoň pro jeden skutek. Na základě podaného odvolání pak krajský soud, postaven do pozice, že nehodnotí a nepřezkoumává rozhodnutí nalézacího soudu, zhodnotil provedené důkazy a závěry, které sám nadiktoval, čímž zrušil v dané věci princip dvojinstančnosti trestního řízení. Nadto v rozhodnutí vůbec nereagoval na změnu důkazního stavu ve vztahu ke svědkyni Benešové a setrval na svých závěrech, které předtím vnutil nalézacímu soudu. K zásahu do práva na spravedlivý proces dle stěžovatelky došlo i přijetím skutkových závěrů, které jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a především vývojem výpovědí svědků Kučery a Benešové. Stěžovatelka svůj názor opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelka stejně jako v podaném dovolání tvrdí, že odvolací soud v kasačním rozhodnutí nepřípustně zavázal soud prvního stupně k určitému hodnocení důkazů, následkem čehož poté v napadeném rozsudku hodnotil svůj již dříve vyslovený závěr, čímž jí odepřel právo na přístup k soudu druhého stupně (chybělo nezávislé dvojinstanční řízení). Současně vyslovuje názor, že skutkové závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, SbNU 34/3 257).
9. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je přes tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny zřejmé, že stěžovatelka polemizuje především s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž za nesprávné považuje již jeho kasační rozhodnutí. Posuzovaná ústavní stížnost je přitom identická s obsahem podaného dovolání, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal. Proti rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatelka žádné námitky nevznáší.
11. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil v prvé řadě argumenty, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Námitku o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však neshledal důvodnou, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách řešících právní kvalifikaci skutku z těchto zjištění, popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vycházel. Pokud stěžovatelka v dovolání namítala, že odvolací soud hodnotil výsledky dokazování v její neprospěch, dovolací soud poukázal na konkrétní důkazy i jejich obsah, z nichž skutkové závěry rozhodné pro danou právní kvalifikaci vyplývají. Příslušné skutkové závěry jsou dle Nejvyššího soudu podporovány i svědeckou výpovědí Anny Benešové učiněnou v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, který činí stěžovatelka i v ústavní stížnosti, že odvolací soud i soud nalézací extrémním hodnocením důkazů dospěly k nesprávným skutkovým a tím i právním závěrům.
12. Ani Ústavní soud neshledal, že by z obsahu napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily.
13. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nereagoval na změnu důkazního stavu ve vztahu ke svědkyni Benešové. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho č. l. 8) však vyplývá, že výpověď svědkyně Benešové, učiněná v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, zhodnotil na rozdíl od všech přechozích konzistentních výpovědí této svědkyně sice jako poněkud nejistou, vedenou zjevnou snahou podpořit obhajobu stěžovatelky, přesto však potvrzující pro věc rozhodnou skutečnost, že svědkyně se stěžovatelkou žádná jednání ohledně přefinancování dluhu nevedla a žádnou smlouvu o půjčce a směnku ani výdajový doklad nepodepsala.
14. Stěžovatelka dále s odvoláním na závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381) tvrdí, že odvolací soud překročil meze svých zákonných oprávnění při hodnocení důkazů, když nadiktoval soudu prvního stupně v kasačním rozhodnutí určité hodnocení důkazů, které nalézací soud převzal, a z toho vyvozuje nezávislé dvojinstanční řízení. Stejnou námitku uplatnila i v dovolání a dovolací soud se s ní náležitě vypořádal, když uvedl, že poukazovaný nález Ústavního soudu je třeba vnímat jako zapovídající procesní postup v něm uvedený, nikoliv zapovídající obecné oprávnění odvolacího soudu napravovat nesprávná skutková zjištění soudu nalézacího a oprávnění usměrňovat v tomto směru jeho činnost. I dle názoru Ústavního soudu odvolací soud v kasačním rozhodnutí zcela v mezích judikatury Ústavního soudu specifikoval, v čem spočívá vadnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a současně vymezil, v jakém směru je třeba doplnit dokazování a k jakým důkazům je třeba přihlédnout. Pokud poukázal i na to, k jakým závěrům by zohlednění těchto skutečností mohlo vést, bylo pouze na soudu prvního stupně, jak se s dříve opomenutými skutečnostmi i po náležitém doplnění dokazování vypořádá a jaké z toho vyvodí závěry. Jinými slovy, instrukce odvolacího soudu nebyly pro soud prvního stupně natolik svazující, aby jeho úvahy musely být soudem prvního stupně i po doplnění dokazování otrocky převzaty. Pokud by měl soud prvního stupně i po doplněném dokazování a pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, při uvědomění si sledu událostí a účasti toho kterého svědka na posuzovaném jednání, za to, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek právně kvalifikovaný jednak jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, a jednak jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchala stěžovatelka, jistě by na takovou situaci patřičně reagoval, jak ostatně učinil ve vztahu k dílčímu útoku uvedeného skutku, ohledně něhož stěžovatelku opakovaně obžaloby zprostil.
15. Nelze proto hovořit o porušení zásady dvojinstančnosti řízení, pokud za uvedené situace odvolací soud shledal, že jednání stěžovatelky, pro něž byla uznána vinnou, bylo na základě provedených důkazů, po jejich řádném vyhodnocení, bez důvodných pochybností prokázáno. Právě systém přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem stupně vyššího naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces (srov. čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
16. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu