ECLI:CZ:US:2008:2.US.2291.08.1
sp. zn. II. ÚS 2291/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele Ing. P. Ch., směřujícího proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 2. 2008 č. j. 14 E 334/2005-109 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008 č. j. 27 Co 179/2008-120, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 9. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele směřující proti rozhodnutí obecných soudů uvedeným v záhlaví, jež však nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel především při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vlastním obsahem podání byla právě žádost navrhovatele, aby mu Ústavní soud pro řízení o ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí obecného soudu právního zástupce z řad advokátů ustanovil.
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05 nebo sp. zn. III. ÚS 243/05 a další). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje; toho si je ostatně, jak sám uvádí v přípisu doručeném spolu s ústavní stížností, stěžovatel vědom.
Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 10, usn. č. 20, str. 411- 412, blíže viz i argumentaci in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 106 a násl.), z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře nepřipustil přiměřené použití §30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), protože neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory [§18 odst. 2, §45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže.
Ústavní soud je toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 655/05, sp. zn. III. ÚS 5/06, sp. zn. III. ÚS 6/2006, sp. zn. III. ÚS 38/06, sp. zn. III. ÚS 59/06, III. ÚS 201/06 nebo III. ÚS 895/06) tudíž Ústavní soud přiměřeně použil ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj