ECLI:CZ:US:2015:2.US.2336.14.1
sp. zn. II. ÚS 2336/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 515/2013-572 ze dne 27. 2. 2014, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 944/2011-405 ze dne 31. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 0 Nc 944/2011, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla nezletilá J. svěřena do výchovy matky (dále též "vedlejší účastnice"), a otci (dále též "stěžovatel") byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilé částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že současně bylo uloženo zaplatit dlužné výživné ve výši 46 000 Kč (výroky I. až IV.). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o úpravě styku otce s nezletilou (výroky V. až VII.). Výroky VIII. a IX. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o svěření nezletilé do výchovy matky potvrdil, ve výrocích V. až VIII. jej změnil tak, že styk otce s nezletilou upravil v širším rozsahu než soud prvního stupně, nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve zbývající části, tj. v odst. II. až IV. (týkajících se výživného) a v odst. IX. (o nákladech řízení účastníků) rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel vyslovuje názor, že soudy postupovaly nesprávně, pokud nezletilou svěřily do výchovy matce, neboť dle jeho názoru mělo být rozhodnuto o střídavé péči obou rodičů, když pro takové rozhodnutí nemůže být překážkou okolnost ztížené komunikace mezi rodiči. V této souvislosti odkazuje zejména na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Pokud odvolací soud konstatoval, že stěžovatel má oproti matce dítěte snížené výchovné předpoklady, přičemž vyšel ze závěrů znaleckého posudku, nelze dle stěžovatele toto zjištění vytrhávat z kontextu dalších závěrů znalce. Poukazuje na závěry jiného znalce, jehož znalecký posudek soudu předložil v rámci odvolání, které byly pominuty. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, vadné hodnocení důkazů, neprovedení jím navrhovaných důkazů a okolnost, že soudy nezjišťovaly názor nezletilé.
K ústavní stížnosti se vyjádřila jako vedlejší účastnice matka nezletilé Pavla K. (jedná se o pseudonym). Uvedla, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Má za to, že stěžovatel opakuje výhrady a námitky, které již uplatnil před soudy, přičemž napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v jejich závěrech nelze shledat svévoli či exces. Upozornila na to, že stěžovatel neměl zájem o střídavou výchovu, o této možnosti se zmínil až v odvolacím řízení. Poukázala na některé pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a na novou skutečnost, tj. pravomocné odsouzení stěžovatele za trestné činy spáchané vůči vedlejší účastnici, a na následné chování stěžovatele, opět vykazující znaky trestného činu. Označila za paradoxní argument stěžovatele, že by mu bránila ve styku s dcerou, když se sám opakovaně ke styku bez udání důvodu nedostavil. Má možnost širokého styku s nezletilou, kterého ani nevyužívá.
V replice na podané vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel zopakoval argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti. Odmítl, že by model střídavé péče navrhoval až v rámci odvolacího řízení, když po celou dobu řízení poukazoval na to, že má o výchovu nezletilé zájem a že je stejně kvalitním vychovatelem jako matka. Dle jeho názoru je dezinterpretován požadavek stálosti, neboť rozhodnutí soudu nelze zakládat na okolnostech, že nezletilá byla do péče matky svěřena předběžně a matka po celou dobu odmítla dceru dávat stěžovateli ke styku nejen nad upravený rámec, ale i v rámci úpravy. Nadto bylo prokázáno, že nezletilá má pozitivní citovou vazbu k oběma rodičům. I kdyby byl závěr o vhodnosti výlučné péče jednoho z rodičů správný, soudy měly náležitě zdůvodnit, proč má mít stěžovatel pouze omezenou možnost styku s nezletilou. Za zcela irelevantní považuje argumentaci stran jeho odsouzení za úmyslný trestný čin. Za důležitou vztahovou osobu pro nezletilou považuje svého syna, který je pro nezletilou součást rodiny.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozsudků i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy) a není ani soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyslovil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
K vytýkanému neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů a k vadnému hodnocení důkazů Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, N 49/2 SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli. Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. V dané věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, které odvolací soud aktuálně doplnil, přičemž se v napadeném rozsudku vypořádal i s dalšími důkazními návrhy a odůvodnil, proč nebylo dalších důkazů třeba. Pokud se po jeho zhodnocení i v kontextu s důkazy provedenými před soudem prvního stupně ztotožnil s právním názorem soudu první instance a své rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž v jeho rozhodnutí nebyl shledán ani náznak svévole, z ústavního pohledu mu nelze nic vytýkat, byť stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí a polemizuje s nimi.
Stěžovatel především soudům vytýká, že pochybily, pokud nezletilou nesvěřily do střídavé péče obou rodičů, kteří k tomu mají stejné předpoklady.
Jak je patrné z odůvodnění napadených rozsudků, oba soudy se otázkou nejvhodnějšího výchovného prostředí pro nezletilou velmi pečlivě zabývaly. K jejímu posouzení nechal okresní soud vypracovat i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, pro jehož účely byli znalcem podrobně vyšetřeni nejen oba rodiče, ale i nezletilá, v té době předškolního věku. Nelze přitom soudům vytýkat, že s ohledem na věk nezletilé nepovažovaly za vhodné se nezletilé znovu dotazovat na její přání a postoj k oběma rodičům a spokojily se s jejím stanoviskem vyjádřeným před znalcem. Krajský soud dokazování dále doplnil, přičemž se zcela ztotožnil s hodnocením okresního soudu, že nezletilá má prokazatelně utvořenu pozitivní citovou vazbu k oběma rodičům, oba rodiče jsou způsobilí ji vychovávat, mají o její výchovu zájem a mají k tomu i vhodné podmínky. Byť krajský soud zvažoval i předpoklady střídavé péče, kterou stěžovatel v rámci svého odvolání navrhoval, po pečlivém posouzení všech rozhodných skutečností usoudil, že střídavá péče v daném případě vhodná není. Ve shodě s okresním soudem přitom přihlédl ke zjištění vyvozenému ze závěrů soudního znalce, že stěžovatel má oproti matce výchovnou způsobilost sníženou. Odvolací soud zohlednil matčino výchovné prostředí i s ohledem na to, že nezletilá je v její péči, v níž řádně prospívá, od rozchodu rodičů, tj. po dobu delší než dva roky.
Stěžovatel se sice v ústavní stížnosti dovolává judikatury Ústavního soudu týkající se problematiky střídavé péče, jeho odkaz je však v projednávané věci nepřípadný s ohledem na specifika daného případu. Důvodem, proč soudy nerozhodly o střídavé péči, nebyla skutečnost, že s ní matka nezletilé nesouhlasila, ale okolnost zjištěná ze závěrů znaleckého posudku, že stěžovatel má výchovné schopnosti snížené vzhledem k tomu, že nezvládá komunikaci s matkou, kterou v její rodičovské roli nerespektuje, přičemž snížení jeho výchovné způsobilosti nesměřuje pouze ve vztahu k matce, ale i vůči nezletilé, která tuto skutečnost velmi silně vnímá. Překážkou pro svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů je tedy jejich naprostá neschopnost vzájemné kooperace, kdy nejsou schopni se domluvit ani na základních otázkách a potřebách nezletilé. O tom svědčí i obsah některých podání k soudu, např. návrhu otce, aby mu nezletilá byla předávána v rámci školního zařízení z důvodu vyloučení vzájemného kontaktu mezi rodiči. Zlepšení vzájemné komunikace mezi rodiči nelze očekávat ani do budoucna, a to s ohledem na okolnost, zjištěnou z vyjádření matky nezletilé, jako vedlejší účastnice, že nevhodné chování stěžovatele vůči ní vyústilo v páchání trestné činnosti. Byť stěžovatel z nemožnosti komunikace viní především matku nezletilé, o jeho převažujícím podílu na zmíněném stavu svědčí mimo jiné právě jeho opakované a dlouhotrvající chování vůči vedlejší účastnici, vykazující znaky trestných činů [zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], za což byl stěžovatel pravomocně odsouzen.
Výše zmíněné okolnosti nevedou ani Ústavní soud k závěru, že by svěřením nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů byla lépe zajištěna péče o ni a že by takové rozhodnutí bylo v zájmu nezletilé. Takovým výchovným opatřením, které vyžaduje alespoň minimální rozsah vzájemné komunikace mezi rodiči, by se naopak jejich velmi špatné vztahy, založené na vzájemné nesnášenlivosti a absolutní neschopnosti na čemkoliv se domluvit, mohly ještě dále vyhrocovat, což by se mohlo negativně projevit na osobnosti nezletilé. Soudům proto nelze vytýkat, že za tohoto stavu přihlédly i k dalšímu významnému hledisku, a to stabilitě výchovného prostředí nezletilé u matky, k jejíž péči nejsou žádné výhrady, a to ani ze strany stěžovatele.
Nejvhodnějším řešením nastalé situace je styk stěžovatele s nezletilou, realizovaný s ohledem na vzájemné silné citové pouto v co nejširším rozsahu. V tomto směru krajský soud v podstatě vyhověl návrhu stěžovatele a styk s nezletilou mu upravil v maximální možné míře a způsobem minimalizujícím další možné kolize mezi rodiči. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud nemá, co by krajskému soudu z hlediska ústavnosti vytkl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by výroky napadených rozhodnutí o výchově a o úpravě styku došlo k porušení stěžovatelem tvrzených ústavních práv. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení celých rozsudků soudů obou stupňů, aniž by vzal v úvahu, že odvolací soud výrokem III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně úpravy běžného i dlužného výživného a nákladů účastníků, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V uvedené části je tak ústavní stížnost nepřípustná, neboť soudní řízení nadále probíhá (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, U 4/40 SbNU 781). Ústavní soud proto tuto část ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu