ECLI:CZ:US:2010:2.US.2349.10.1
sp. zn. II. ÚS 2349/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) A. N., 2) J. S., zastoupených Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, 17. listopadu 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010 č. j. 28 Co 262/2009-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2010, se stěžovatelé, s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž je Krajský soud v Brně vyzval k doplacení soudního poplatku z odvolání.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 4. 2009 čj. 5 C 345/2008-61 byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60.563,20 Kč s přísl. a náklady řízení. Proti uvedenému rozsudku se stěžovatelé odvolali a následně byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.420,- Kč, a to společně a nerozdílně. Poté, co byl poplatek uhrazen, bylo odvolání spolu se spisem postoupeno Krajskému soudu v Brně. Ten stěžovatele napadeným usnesením vyzval, aby každý z nich ve lhůtě do 30 dnů na úhradu soudního poplatku za své odvolání Okresnímu soudu v Blansku doplatil částku 1.210,- Kč.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě neshledal ústavní stížnost přípustnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závislých na jeho uvážení.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 40, č. 56, str. 547) se rovněž vyslovil k podmínkám přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím o stanovení poplatkové povinnosti. Hodnotil přitom jak případ, kdy účastník na základě výzvy soudu, proti níž brojí ústavní stížností, soudní poplatek nezaplatí, tak i případ, kdy soudní poplatek po výzvě uhradí, i když s jeho vyměřením nesouhlasí. Dovodil, že v případě, že účastník řízení nezaplatí soudní poplatek, bude řízení usnesením zastaveno, přičemž proti takovému usnesení je přípustný opravný prostředek. Dospěl k závěru, že v takovém případě by bylo možno podat ústavní stížnost teprve proti rozhodnutí o opravném prostředku proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (v jím přezkoumávané věci proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti). Ve druhém případě, kdy účastník soudní poplatek přes svůj nesouhlas na základě výzvy soudu zaplatí a řízení zastaveno není, dovodil, že právní řád poskytuje procesní prostředek, kterým může účastník řízení dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti. Tímto prostředkem je podnět ve smyslu §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), dle kterého "vydá-li soud nesprávné rozhodnutí o poplatkové povinnosti, toto rozhodnutí zruší nebo změní i bez návrhu. Tomu, kdo poplatek zaplatil na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena, se poplatek vrátí, popř. se poplatek doměří. O vrácení poplatku, popřípadě o doměření poplatku, rozhodne i bez návrhu soud, který nesprávné rozhodnutí vydal". I když jde v podstatě o nezávazný podnět účastníka vůči soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zásadně třeba, aby byl jako opravný prostředek vyčerpán, pokud účastník hodlá podat ústavní stížnost.
V projednávané věci z ústavní stížnosti nevyplývá, zda stěžovatelé doměřený soudní poplatek uhradili či nikoli, když pouze tvrdí, že proti napadenému usnesení není přípustné dovolání ani žádný jiný opravný prostředek a z tohoto důvodu podávají v zákonné lhůtě ústavní stížnost. V obou případech však, jak vyplývá ze závěrů citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03, samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustné odvolání, není konečným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, popř. rozhodnutí o vyřízení podnětu dle §12 zákona o soudních poplatcích (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2104/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 887/07 ze dne 10. 5. 2007).
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj