ECLI:CZ:US:2011:2.US.2369.11.1
sp. zn. II. ÚS 2369/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, č. j. 30 Cdo 2574/2010-93, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 68 Co 460/2009-65, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. června 2009, č. j. 12 C 36/2008-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. června 2009, č. j. 12 C 36/2008-48, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody spočívající jednak v jím vynaložených nákladech řízení souvisejících s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva (částka 12.450 Kč), jednak v jím vynaložených nákladech spojených s předběžným projednáním nároku u žalované (částka 20.320 Kč). Dále žalobce požadoval částku 357.230 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 9 C 732/96.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. 68 Co 460/2009-65, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že řízení před Okresním soudem v Chomutově (z tvrzených průtahů v něm odvozoval žalobce svůj nárok na náhradu škody vůči státu), bylo pravomocně skončeno dne 21. září 2005. Žalobce podal včasnou stížnost u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a dne 25. dubna 2007 uplatnil nárok na náhradu škody u žalované, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. dubna 2006. Žalobci tedy vznikla nemajetková újma před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Jelikož žalobce podal včasnou stížnost k ESLP, jeho nárok se nemohl promlčet dříve než ke dni 27. dubna 2007. Je však třeba vzít v úvahu, že dle §35 zákona o odpovědnosti státu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v příslušném znění - dále jen "zákon o odpovědnosti státu", promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. Ke stavení promlčecí doby tak v tomto případě došlo od 25. dubna 2007 do 25. října 2007. Promlčecí doba uplynula dne 29. října 2007, avšak žalobní návrh byl podán jeden den po jejím uplynutí - 30. října 2007. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo po celou dobu, kdy byla projednávána stížnost žalobce před ESLP, ani námitce, že došlo k chybnému výpočtu data, od něhož byl nárok promlčen. Odvolací soud nepovažoval za důvodný ani argument žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy.
4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, č. j. 30 Cdo 2574/2010-93, zamítnuto. Dovolací soud podané dovolání shledal sice jako přípustné, neboť v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka, jíž se dovolací soud dosud nezabýval, avšak nepovažoval je za důvodné. Dovolací soud vyšel z toho, že žalobce podal před účinností zákona č. 160/2006 Sb. včasnou stížnost k ESLP, přičemž do dne účinnosti tohoto zákona ESLP o jeho stížnosti nerozhodl. V takovém případě nepochybně platí, že k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1, věty druhé a třetí zákona o odpovědnosti státu dochází za jeden rok ode dne účinnosti tohoto zákona, tedy dne 27. dubna 2007 (neboť zákon č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti dne 27. dubna 2006). Dovolací soud souhlasil s interpretací vyloženou soudy nižších instancí, že i v tomto případě je třeba aplikovat §35 zákona o odpovědnosti státu. Proto uplatnil-li dovolatel před 27. dubnem 2007 svůj nárok u úřadu podle §14 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, stavěla se "roční promlčecí doba" až do doby skončení předběžného projednání, nejdéle však na dobu šesti měsíců. Jestliže dovolatel uplatnil nárok dne 25. dubna 2007, stavěla se promlčecí doba do 25. října 2007, jelikož úřad se ve smyslu §6 zákona o odpovědnosti státu k této žádosti vůbec nevyjádřil. Zbylé tři dny promlčecí doby tak uběhly dnem 29. října 2007, neboť 28. října 2007 byl státní svátek a neděle. Jestliže dovolatel podal žalobu u soudu až 30. října 2007 a žalovaná vznesla námitku promlčení, je nárok dovolatele promlčen, a nelze mu v soudním řízení poskytnout ochranu. Dovolací soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti podotkl, že by muselo jít o takový výkon práva, který je sice formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty. Takové okolnosti dovolací soud v daném případě neshledal. Skutečnost, že se příslušný úřad se k žádosti dovolatele v zákonem stanovené lhůtě nevyjádřil, lze sice obecně chápat jako odsouzeníhodný postup, na druhé straně tato skutečnost nenabývá takové intenzity, aby ji bylo možno chápat v souvislosti se vznesením námitky promlčení jako nepřípustnou šikanu dovolatele.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a legitimní očekávání. V prvé řadě namítá, že otázka promlčení nároku byla soudy řešena ryze formalisticky, bez zohlednění principů právního státu. Stěžovatel považuje samotné uzákonění a následnou aplikaci promlčení za prostředek, který umožňuje poškodit jiného účastníka právního vztahu. Vzhledem k tomu, že se tak stalo plošně (pomocí zákona) dosahuje takový zásah mimořádné intenzity. Jediným hlediskem jednající žalované (státu) bylo nemravně zkrátit poškozeného a na jeho úkor tak ušetřit vlastní prostředky. Za rozporné se základními zásadami právního státu považuje stěžovatel i formalistické řešení otázky aplikace speciální zákonné úpravy promlčecí doby za konkrétních okolností dané věci, kdy nárok byl uplatněn pouhý 1 den po uplynutí promlčecí lhůty. Rovněž tak řešení vztahu §35 zákona o odpovědnosti státu a §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), je z pohledu stěžovatele třeba podrobit kritice o formalistickém pojetí. V této souvislosti stěžovatel dovozuje, že na stížnost k ESLP se musí vztahovat obecný §112 obč. zák. a nikoliv §35 zákona o odpovědnosti státu. Stěžovatel konečně zpochybňuje závěr dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovému vymezení námitky promlčení. Stěžovatel nepovažuje námitku promlčení, tak jak ji formulovala žalovaná za důvodnou, neboť není dostatečně konkrétní.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Dodatkovém protokolu k Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel, jakkoliv se snaží dát ústavní stížnosti ústavněprávní rozměr tím, že poukazuje na porušení ústavně zaručených práv vyplývajících z práva na spravedlivý proces, resp. z práva na legitimní očekávaní, v podstatě pouze polemizuje se závěry, jimiž obecné soudy odůvodnily své rozhodnutí. Navíc svoji argumentaci, kterou již uplatňoval před obecnými soudy, opakuje. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
8. Prvotní námitkou stěžovatele je posouzení námitky promlčení, které dle názoru stěžovatele provedly obecné soudy ryze formalisticky. K tomu Ústavní soud podotýká, že výklad k otázce promlčení podaly jak soudy nižších instancí (a to jak z hlediska věcného, tak i skutkového), tak především z právního hlediska dovolací soud, který dovolání připustil, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce po právní stránce zásadního významu, což byla právě otázka výkladu běhu promlčecí lhůty. Dovolací soud se vyjádřil i dalším stěžovatelem uplatněným námitkám (např. argumentace legitimním očekáváním nebo vztah mezi §35 zákona o odpovědnosti státu a §112 obč. zák.). Výklad provedený Nejvyšším soudem, nepovažuje Ústavní soud za ústavně nesouladný. Navíc ingerence Ústavního soudu do úvah, které vedly k závěru o nedůvodnosti dovolání, se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže a ostatní výše uvedená pochybení Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Stěžovatel na jedné straně sice obecným soudům vytýká přílišný formalismus a jejich nepřiměřeně tvrdý postup (nárok stěžovatele se promlčel o pouhý jeden den), jakož i nepřiměřenou tvrdost zákona, avšak na druhé straně je třeba v dané věci zohlednit i jiné principy, na nichž je postaven právní stát. V dané souvislosti lze uvažovat zejména o principu právní jistoty, který je doplněn zásadou vigilantibus iura (bdělým náležejí práva). Pakliže zákon stanoví konkrétní lhůtu pro uplatnění nároku, bylo by v rozporu s principem právní jistoty, aby tato lhůta byla v jednom individuálním případě prolomena jen s poukazem na případnou tvrdost zákona (byť by tato tvrdost byla zjevná), či na (pouze stěžovatelem tvrzený) nemravný postup státního orgánu. Dovolací soud přitom zřetelně formuloval a odkazem na judikaturu doložil, kdy je vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud nemá v této souvislosti žádné výhrady proti závěrům vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu. Lhůta, resp. běh lhůty stanovený v čl. II zákona č. 160/2006 Sb. (resp. v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) ve spojení s §35 zákona o odpovědnosti státu je z pohledu Ústavního soudu pro řádné uplatnění nároků vyplývajících z odpovědnosti státu u soudu dostačující.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu