ECLI:CZ:US:2001:2.US.24.01
sp. zn. II. ÚS 24/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. R. V., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdon 376/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 1. 2001, která byla podána u Ústavního soudu dne 9. 1. 2001, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 376/2000-160. Podle názoru stěžovatele bylo uvedeným rozsudkem porušeno jeho právo zaručené ustanovením čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Kromě toho byl porušen §165 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo v odstavci II. vysloveno, že dovolání stěžovatele, pokud toto směřovalo do výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 1999, č.j. 13 Co 1316/98-129, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 6. 1998, č.j. 17 Co 163/95-81, v napadené části v odstavci V. se zamítá. Nejvyšší soud takto rozhodl o dovolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího, kterým bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, rovněž shora citovaný, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal vydání eventuálního rozsudku, kterým by byla městu Karviná a České republice, zastoupené Ministerstvem financí ČR, uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem jakožto osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání označených nemovitostí.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s právními názorem obecných soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatel pozbyl nejpozději ke dni 8. 5. 1957 státního občanství k tehdejší ČSR, v důsledku čehož nesplňoval podmínku státního občanství, která byla nezbytná z hlediska uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel oproti tomu tvrdí, že i když dne 7. 6. 1943 získal naturalizací občanství USA, zůstal současně i nadále československým a následně českým občanem, o čemž mu bylo vydáno Okresním úřadem Karviné dne 14. 1. 1997 pod č.j. VV-M-239/A/96 osvědčení. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel na základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy z roku 1928, která byla vyhlášena pod č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva o naturalizaci"), pozbyl československého státního občanství, je nesprávný. Dle názoru stěžovatele z textu Úmluvy o naturalizaci a jejího gramatického výkladu vyplývá, že v případě, kdy byl československý státní občan naturalizován v USA v době války, ustanovení Úmluvy o naturalizaci o ztrátě československého občanství naturalizací na území USA neplatí a tato osoba vedle občanství USA získaného naturalizací si též ponechala i občanství československé. Svůj názor odůvodňuje tím, že existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana nemohla ve smyslu čl. I. odstavce třetího Úmluvy o naturalizaci pouze odložit či pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními Úmluvy o naturalizaci, protože kdyby smluvní strany Úmluvy o naturalizaci chtěly pro případ, že země vede válku, dohodnout "odložení nebo pozastavení důsledků daných předchozími ustanoveními", vyjádřily by bezpochyby tento záměr nikoliv slovy "nebudou platiti", nýbrž jinou jasnější formulací. Výklad provedený obecnými soudy je také v rozporu s principem právní jistoty, neboť by docházelo v době války k situaci, kdy by občan naturalizovaný v USA získal americké občanství a občanství československé by si současně podržel na neurčitou dobu - do doby skončení válečného stavu, tj. ztráta jeho československého občanství by byla vázána na podmínku odkládací. To je v rozporu s úmyslem stran Úmluvy jednoznačně vymezit postavení svých státních příslušníků. V souvislosti s tím stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s názorem obecných soudů, které ve vztahu k osvědčení o státním občanství konstatovaly, že byl podle §134 občanského soudního řádu prokázán opak, neboť tento opak nebyl prokázán žádnými novými provedenými důkazy, ale šlo pouze o jiný právní názor obecného soudu, než měl jiný orgán státní moci. Dále stěžovatel poukázal na to, že v právní úpravě platné v rozhodné době (zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství) neexistoval důvod zbavení jeho československého občanství. Současně stěžovatel patrně pokládá podmínku státního občanství ČR dle §3 zákona č. 87/1991 Sb. za diskriminaci, která je porušením čl. 1 Listiny, jenž deklaruje rovnost lidí a nikoliv pouze rovnost občanů.
Nejvyšší soud jako účastník řízení k výzvě Ústavního soudu uvedl, že stěžovatel pouze opakuje své námitky uplatněné v odvolacím a dovolacím řízení, s nimiž se již obecné soudy vyrovnaly. Stěžovateli se dostalo prostoru k řádnému projednání jím uplatněných nároků, přičemž obecným soudům nelze upřít právo, resp. povinnost vyřešit i prejudiciální otázku státního občanství. Podání představuje polemiku s názory obecných soudů, aniž by bylo možno spolehlivě dovodit, v čem spočívá důvod k ústavněprávní ochraně jeho práv. Výklad Úmluvy o naturalizaci ze strany obecných soudů byl proveden na základě standardních výkladových metod jazykového i systematického výkladu, přičemž argumentace stěžovatele se jeví jako účelová, ovlivněná přirozeným zájmem stěžovatele jako strany v restitučním sporu.
Vedlejší účastník - ČR, zast. Ministerstvem financí ČR - na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti uvedl, že majetek stěžovatele byl vypořádán Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z roku 1982, přičemž v podrobnostech odkázalo na své vyjádření č.j. 44/102.362/2000/Ris. ze dne 16. 11. 2000. Nedošlo tak k porušení čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 42 odst. 2 Listiny. Také podmínka státního občanství není diskriminující, neboť cílem restitučních zákonů je zmírnění, nikoliv plná náprava majetkových křivd, což bylo potvrzeno nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. Tento vedlejší účastník také poukázal na skutečnost, že není povinnou osobou a tedy ani není pasivně legitimován.
Další vedlejší účastník - město Karviná - k výzvě Ústavního soudu uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Dle jeho názoru stěžovatel pozbyl státní občanství v důsledku Úmluvy o naturalizaci, a tak jej nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o namítanou protiústavnost citovaného ustanovení, vedlejší účastník odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96, jímž byla ústavnost této podmínky potvrzena. Z těchto důvodů navrhuje odmítnout ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním neztotožňoval), popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se zabýval námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti.
Podstata těchto námitek se týká toho, že obecné soudy nesprávně zhodnotily otázku státního občanství stěžovatele, když dospěly k závěru, že stěžovatel v důsledku Úmluvy o naturalizaci pozbyl československé státní občanství (nejpozději) v roce 1957. Stěžovatel se domnívá, že dne 7. 6. 1943 sice získal státní občanství USA, nicméně z důvodu existence válečného stavu československé občanství nepozbyl a že je proto i v současnosti státním občanem ČR. Ústavní soud tedy konstatuje, že tvrzená protiústavnost napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR spočívá zejména v právním posouzení účinků Úmluvy o naturalizaci na případy nabytí občanství USA v době existence válečného stavu na straně tehdejší Československé republiky.
Uvedenou otázkou (a to konkrétně ve vztahu k osobě stěžovatele) se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 726/2000. Shodně s tímto rozhodnutím Ústavní soud usuzuje, že právní názor obecných soudů, obsažený ve výše citovaných rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje rovněž s textem a smyslem Úmluvy o naturalizaci. Existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. 1 Úmluvy o naturalizaci jednou provždy. Smyslem této úpravy totiž nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností" vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu takto odložené důsledky Úmluvy o naturalizaci (v daném případě zánik čs. státního občanství) proto nastaly. Z toho vyplývá, že stěžovatel skutečně pozbyl československé státní občanství nejpozději v roce 1957; pokud obecné soudy dospěly k názoru, že z tohoto důvodu mu nebylo možno přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., neshledal Ústavní soud důvod tento právní závěr - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat. V souvislosti s tím nelze ani přisvědčit namítanému porušení §134 občanského soudního řádu, neboť soud je oprávněn a povinen zkoumat u veřejné listiny (osvědčení o státním občanství stěžovatele) jak její pravost, tak její správnost. Lze se tedy ztotožnit s názorem obecných soudů, že důkaz opaku ve smyslu citovaného ustanovení může být dán i tehdy, jestliže orgán, který listinu vydal, tak učinil na základně nesprávného právního hodnocení správně zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně neporušil.
Dále Ústavní soud dovozuje, že napadeným rozsudkem zjevně nemohl být porušen ani čl. 12 odst. 2 Ústavy, podle něhož nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Obecné soudy totiž v souzené věci nerozhodovaly o zbavení státního občanství stěžovatele, nýbrž o důvodnosti jím uplatněného restitučního nároku.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout, že podle jeho ustálené judikatury chrání tento článek toliko vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na ně. Ani k porušení tohoto práva proto v souzené věci napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nemohlo dojít.
Ve vztahu k namítanému porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny (k němuž došlo dle stěžovatele tím, že majetky propadnuté ve prospěch státu se někomu vydávají a dalšímu nikoliv), odkazuje Ústavní soud na svůj nález ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 67), dle něhož čl. 11 odst. 2 Listiny vytváří ústavní prostor pro zákonodárce, aby omezil okruh oprávněných osob v restitučním zákonodárství na určité osoby - státní občany.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 2. května 2001