ECLI:CZ:US:1999:2.US.241.99
sp. zn. II. ÚS 241/99
Usnesení
II. ÚS 241/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti obce N. a zastupitelstva obce N., zastoupenými Mgr. M. Ch., advokátem, proti rozhodnutí Českého báňského úřadu č.j. 153/II/138/99 ze dne 16.3.1999 takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé společně domáhali zrušení rozhodnutí Českého báňského úřadu č.j. 153/II/138/99 ze dne 16.3.1999, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Brně ze dne 3.12.1998 č.j. 4493/98, kterým Obvodní báňský úřad nepřiznal obci N. status účastníka v řízení o stanovení dobývacího prostoru P.. První stěžovatel, tj. obec N. v postavení právnické osoby, v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž toto porušení spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno účastnit se předmětného správního řízení a hájit v něm svá práva a zájmy. Kromě jiného namítá, že podle §28 odst. 2 horního zákona č. 44/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se obce, v jejichž územním obvodu se dobývací prostor nestanovuje, stávají účastníky řízení za podmínky, že jejich územní obvod může být stanovením dobývacího prostoru dotčen. Proto podle něj postačuje předpoklad dotčení, nemusí jít o naprostou jistotu a dokonce nemusí jít ani o předpoklad přímého dotčení. Druhý stěžovatel, zastupitelstvo obce N., jako orgán územní samosprávy, tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva na samosprávu podle č. 100 Ústavy ČR, když tento zásah odůvodňuje souborem budoucích nepříznivých vlivů těžby na aktivity patřící podle §14 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, do samosprávné působnosti obce. Těžbou má být ovlivněno zejména hospodaření s majetkem obce, plnění úkolů v oblasti zdravotnictví (s výjimkou státní správy), zásobování vodou a ochrana a tvorba zdravého životného prostředí.
Český báňský úřad ve svém vyjádření setrval na stanovisku formulovaném v napadeném rozhodnutí a uvedl podrobné argumenty k jednotlivým námitkám stěžovatelů. S ohledem na svoje závěry navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako neopodstatněná a bezdůvodná.
Občanské sdružení Ekologický právní servis a obchodní společnost Š., s.r.o. se vzdaly svého postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření účastníka a z jeho písemných materiálů o dosavadním průběhu správního řízení, učinil Ústavní soud následující zjištění: Vedlejší účastník, obchodní společnost Š., s.r.o., požádal u Obvodního báňského úřadu v Brně o stanovení dobývacího prostoru P. pro dobývání štěrkopísků. V průběhu řízení se přípisem ze dne 27.7.1998 obec N. "přihlašuje jako účastník řízení, kterým se stanoví případný budoucí dobývací prostor štěrkopísku v katastru sousední obce P.". Tento přípis sice obsahuje některé právní nedostatky (např. je podepsán členy obecního zastupitelstva), nicméně interpretací lze dospět k závěru, že jde o projev vůle obce, jako právnické osoby, vyjadřující požadavek, aby s ní bylo jednáno jako s účastníkem řízení. Obvodní báňský úřad rozhodnutím čj. 4493/98 ze dne 3.12.1998 rozhodl o nepřiznání obci N. postavení účastníka řízení s odůvodněním, že v uvedeném řízení se nejedná o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech obce N., ani její práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti nemohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru P. přímo dotčeny ani mu postavení účastníka řízení nepřiznává zvláštní právní předpis. Proti tomuto rozhodnutí podala obec N. odvolání přípisem zn. 848/98 ze dne 21.12.1998 (byť je v něm uvedeno, že odvolání podává obecní úřad). Odvolací důvody se odvíjejí od tvrzení, že obec N. bude stanovením dobývacího prostoru P. dotčena (jsou uvedeny konkrétní hrozící následky), čímž jsou splněny podmínky stanovené pro její účastenství v řízení - §28 odst. 2 zák. č. 44/1988 Sb. Český báňský úřad o podaném odvolání rozhodl tak, že jej napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí Obvodního báňského úřadu. Argumentace odvolacího orgánu byla založena na zkoumání, zda prvostupňový správní orgán upřesňoval okruh účastníků řízení v celém průběhu řízení. V rozhodnutí o odvolání je akcentován legitimační znak účastníka řízení spočívající v jeho hmotně právním poměru k věci, která je předmětem řízení. K tomu odvolací orgán uvedl, že stanovení dobývacího prostoru není právní akt, resp. povolení, na jehož základě by mohl někdo provádět vlastní dobývání ložiska štěrkopísku. Jedná se o oprávnění, které ve smyslu §24 odst. 1 zák. č. 44/1988 Sb. vznikne držiteli dobývacího prostoru a jedině on může provádět další procesní právní úkony směřující k povolení hornické činnosti, tj. k vlastnímu dobývání ložiska štěrkopísku. Řízení o stanovení dobývacího prostoru se proto posuzuje jako samostatné řízení, které předchází dalšímu samostatnému řízení o povolení hornické činnosti. V řízení o stanovení dobývacího prostoru orgán státní správy rozhoduje o určení těžební organizace, a to současně se stanovením podmínek, kterými je tento navrhovatel usměrňován. Odvolací orgán dospěl k závěru, že stanovením dobývacího prostoru nebudou dotčeny zájmy obce N., a proto nemá postavení účastníka řízení. Případná rizika, na která odvolatel upozornil, by mohla vzniknout až při provádění vlastního dobývání.
Ústavní soud se dále zabýval posouzením, zda jsou splněny všechny náležitosti pro podání ústavní stížnosti. V tomto smyslu bylo nezbytné odlišit podmínky pro legitimaci obou stěžovatelů samostatně.
Obec N., jako první stěžovatel, podala ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zastupitelstvo obce N., jako druhý stěžovatel, odvozuje svoje oprávnění podat ústavní stížnost od §72 odst. 1 písm. b) téhož zákona, s tvrzením, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo obce na samosprávu. Pro oba stěžovatele však platí podmínka, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), ovšem každý z nich (s ohledem na jejich rozdílné právní postavení) by mohl uplatnit jiné prostředky. Mezi procesní prostředky, ve smyslu §72 odst. 1 písm b) zák. č. 182/1993 Sb. patří také žaloba k přezkoumání rozhodnutí ve správním soudnictví. V souladu s judikaturou obecných soudů (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.12.1997 č.j. 5 A 88/97-26) je rozhodnutí správního orgánu, že určitá osoba není účastníkem řízení, rozhodnutím procesní povahy, které je z přezkumu soudem vyloučeno (§248 odst. 2 písm. e) obč. soudního řádu). Ovšem samotné toto procesní rozhodnutí (odepření účasti na řízení správním orgánem) nebrání tomu, aby fyzická nebo právnická osoba, se kterou ve správním řízení mělo být jednáno jako s účastníkem řízení, se mohla domáhat žalobou přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ve věci samé (srov. ustanovení §250 odst. 2 věta druhá obč. soudního řádu). Ústavní soud považuje řízení při stanovení dobývacího prostoru za jednotné, které není vhodné tříštit na jednotlivé úseky. Teprve rozhodnutí ve věci je směrodatné pro posouzení, zda jím mohlo nebo nemohlo dojít k zásahu do práv tzv. zájemníků. Rozhodnutím o tom, že určitý subjekt nemá postavení účastníka řízení vyjadřuje správní orgán pouze svoje stanovisko k procesnímu postavení tohoto nájemníka a k tomu, že s touto osobou nadále - jakožto s účastníkem správního řízení - jednat nebude. Dává-li takovému subjektu obč. soudní řád možnost podat žalobu ve správním soudnictví proti meritornímu rozhodnutí, je ústavní stížnost proti rozhodnutí o tom, že nebude považován za účastníka správního řízení, nepřípustná, protože nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Druhý stěžovatel, zastupitelstvo obce, nemůže být účastníkem řízení o stanovení dobývacího prostoru, protože nemá právní subjektivitu, není právnickou osobou. V obecné rovině je však zastupitelstvo obce oprávněno podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Jedním z takových celků je i obec. Z tohoto důvodu nemůže zastupitelstvo tvrdit, že došlo k zásahu do jeho práva na samosprávu (bod III. i.p. ústavní stížnosti na str. 3), protože by muselo dojít k zásahu do práva obce na samosprávu.. Ústavní stížnost druhého stěžovatele je zjevně neopodstatněná, protože všechna tvrzení, která uvedl, vycházejí pouze z předpokládaných zásahů, avšak jde o zásahy, jež se mohou projevit jako důsledek hornické činnosti. Zcela evidentně nejde o jevy, které by mohly vzniknout jako důsledek rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a již vůbec ne, jako důsledek rozhodnutí správního orgánu o tom, že obec není účastníkem řízení.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do některého ze základních práv stěžovatelů. Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh prvního stěžovatele jako nepřípustný, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, návrhu druhého stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 16.listopadu 1999
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soud