ECLI:CZ:US:2016:2.US.2421.16.1
sp. zn. II. ÚS 2421/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jarmily Foralové, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 19. 5. 2016, č. j. 59 Co 186/2016-63, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 4. 2016, č. j. 5 C 41/2015-55, bylo rozhodnuto, že řízení se v části, pokud byla žaloba podána proti Marii Churé, zastavuje (výrok I) a náhrada nákladů řízení se účastníkům nepřiznává (výrok II). Bylo tak rozhodnuto ve věci, v níž se stěžovatelka a její manžel domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemkům v žalobě blíže konkretizovaným. V průběhu řízení vzali žalobci (tzn. stěžovatelka a její manžel) svůj návrh částečně zpět, a to právě ve vztahu k M. Churé. Proto okresní soud vůči ní řízení zastavil a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Manžel stěžovatelky totiž náklady řízení nepožadoval a sama M. Churá od počátku souhlasila s přikázáním jejího podílu žalobcům. Kromě toho okresní soud zjistil, že Marie Churá je odkázána pouze na starobní důchod a příspěvek na bydlení, také proto jí soud přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Dále prvostupňový soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka je v řízení zastoupena právním zástupcem (svým manželem), který je sám účastníkem daného řízení. Pokud tedy ve věci činil právní úkony jako sepis žaloby, sepis vyjádření a sepis částečného zpětvzetí žaloby, nečinil tak jen za stěžovatelku jako žalobkyni, ale i za sebe.
3. K odvolání stěžovatelky proti výroku nalézacího soudu o nákladech řízení byl tento výrok v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu potvrzen (byť došlo ke změně jeho formulace) a krajský soud rozhodl, že stěžovatelka a M. Churá nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tak, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je jedním z řízení, v němž mají obě procesní strany postavení žalobců a žalovaných (iudicium duplex). Z charakteru uvedeného řízení a z postoje M. Churé před zahájením řízení i v jeho průběhu pak nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že by to bylo výlučně její chování, pro které došlo ke zpětvzetí žaloby. I podle krajského soudu jsou v tomto případě dány důvody zvláštního zřetele hodné, jak je popsal okresní soud, a proto i podle odvolacího soudu nebylo možné stěžovatelce přiznat náhradu nákladů nalézacího řízení.
4. Stěžovatelka s důvody, proč ji nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nesouhlasí a odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13 [(N 43/72 SbNU 501); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], z něhož plyne, že se advokát ve vlastní soudní při může nechat zastoupit jiným advokátem a takovýto postup nemusí být vždy hodnocen jako zneužití práva na obhajobu. Jde zejména o situaci, kdy advokát má k věci zřetelně subjektivní vztah, jedná se o složitou problematiku atp. Je tedy podle stěžovatelky nepochybné, že se může nechat zastoupit svým manželem, advokátem a takto vynaložené náklady nelze hodnotit jako neúčelné. Pokud by se totiž stěžovatelka nechala zastoupit jiným advokátem, nepochybně by takto vzniklé náklady nikdo nemohl zpochybňovat. M. Churá mohla navíc smlouvu o prodeji části nemovitostí se stěžovatelkou a jejím manželem uzavřít před podáním žaloby. Soudy prý v dané věci rovněž nezohlednily, že M. Churá je spoluvlastnicí několika nemovitostí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda nejsou dány další relevantní okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
8. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Jak správně stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, může nastat situace, kdy se například advokát jako účastník řízení může nechat zastoupit jiným advokátem a tento postup nemůže být bez posouzení konkrétních okolností případu hodnocen jako zneužití práva na právní pomoc. Stejně tak může nastat situace, kdy jeden z manželů - advokát - může zastupovat druhého manžela a opět to nebude moci být hodnoceno jako neúčelné. V právě projednávaném případě však došlo k tomu, že stěžovatelka a její manžel (advokát) byli účastníky řízení, kdy vystupovali shodně na straně žalující a byli spojeni stejným zájmem na výsledku řízení. Pokud tedy manžel za sebe v řízení činil úkony a ty samé úkony a podání činil i za stěžovatelku (resp. pokud by je činil za stěžovatelku a zároveň za sebe a sám za sebe náhradu nákladů nežádal, byť minimálně v rozsahu §137 odst. 1 o. s. ř. tak učinit mohl), pak rozhodnutí soudů nepřiznat náhradu nákladů stěžovatelce je z ústavního hlediska zcela akceptovatelné a není tedy dána žádná z výše zmíněných výjimek, jež by opravňovala Ústavní soud do věci zasáhnout.
9. Je-li M. Churá spoluvlastnicí rodinného domu, který je veden - jak uvádí sama stěžovatelka - v režimu společného jmění manželů, pak to na shora uvedeném východisku obecných soudů o duplicitě úkonů činěných manželem stěžovatelky nic nemění a vzhledem k sociální situaci M. Churé, tak jak ji popsaly obecné soudy, nepředstavuje ani tato okolnost (poměřováno rozhodnutím soudů aplikovat v dané věci moderační právo ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.) ústavněprávní diskrepanci. Sama stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti ve svém důsledku připouští, že k definitivní dohodě o ceně podílu M. Churé došlo až po jednání před okresním soudem. Pokud tedy krajský soud s ohledem na shora uvedené přisvědčil v ústavní stížností napadeném usnesení právnímu názoru nalézacího soudu, jedná se o právní závěr zcela odpovídající.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím krajský soud neporušil základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu