ECLI:CZ:US:2007:2.US.2424.07.1
sp. zn. II. ÚS 2424/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2007, č. j. 11 Co 109/2007-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že výkladem a aplikací kogentních ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), došlo k porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti a s odkazem na ustanovení §52 a §89 exekučního řádu vyslovuje názor, že subsidiární použití ustanovení §271 o.s.ř. pro nedostatek "procesního zavinění" je vyloučeno. Dle jeho názoru tak bylo zasaženo do nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora. V důsledku napadeného rozhodnutí mu byla uložena povinnost nést náklady exekuce, kterou nevyvolal ani nezavinil, ale naopak exekuční činnost vykonává ve veřejném zájmu a stát mu na tuto činnost nepřispívá. Porušení vlastnického práva spatřuje v tom, že coby soudní exekutor je nucen vynakládat své vlastní prostředky na úhradu hotových výdajů, aniž by mu tyto prostředky byly nahrazeny. Poukazuje rovněž na porušení svého práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost vzhledem k faktickému nedůvodnému přenášení nákladů exekuce k jeho tíži.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil usnesením ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. E-Nc 11994/2002, exekuci na majetek povinného NEXUS-ALL CZ, s.r.o., se sídlem Praha, Chelčického 2, k uspokojení soudem přiznané pohledávky oprávněné M. H. (dříve P.) ve výši 37.246,- Kč s přísl. a nákladů. Provedením této exekuce pověřil stěžovatele coby soudního exekutora. Na návrh oprávněné, vzhledem k nemajetnosti povinného, jmenovaný soud usnesením ze dne 10. 1. 2006 exekuci zastavil a současně rozhodl, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 6.547,53 Kč a oprávněné náklady řízení. Výrok o nákladech exekuce odůvodnil tím, že ze spisového materiálu nevyplynulo, že by oprávněná svým chováním zavinila zastavení exekuce, když naopak zastavení zjevně bezvýsledné exekuce navrhla. O odvolání stěžovatele do výroku o nákladech exekuce rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Konstatoval, že soud I. stupně správně posoudil otázku nedostatku procesního zavinění oprávněné při zastavení exekuce a své věcně správné rozhodnutí i přesvědčivě odůvodnil, přičemž jeho názor byl potvrzen i pozdějším stanoviskem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatel stejně jako ve svých dalších ústavních stížnostech (např. I. ÚS 815/06, II. ÚS 489/07, II. ÚS 70/07), které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty, brojí proti rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce i přesto, že došlo k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. pro nedostatek majetku povinného.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich mj. vyslovil, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika postavení podnikatele coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného (srov. např. II. ÚS 150/04, IV. ÚS 54/06).
V některých rozhodnutích, řešících stejnou problematiku ( I. ÚS 815/06, II. ÚS 70/07) Ústavní soud také konstatoval, že v případě, kdy nákladový výrok stanoví povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému (i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný), se nejedná o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, neboť náhrada je exekutorovi přiznávána. Hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, není nemajetnost povinného. Aktuálně solventní nemusí být vždy ani oprávněný a i nepříznivé majetkové poměry povinného se mohou později změnit.
Tyto závěry se opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. V uvedeném stanovisku je konstatováno, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti) přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku lze použít i v projednávané věci, v níž obecné soudy vyšly při rozhodování o nákladech exekučního řízení ze zjištění, že oprávněná se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustila. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě zjevného porušení některého ze základních práv. To ovšem v projednávané věci nenastalo.
Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, na něž Ústavní soud plně odkazuje i nyní, aniž by potřeboval za nutné je znovu celé opakovat, tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu