ECLI:CZ:US:2021:2.US.2439.21.1
sp. zn. II. ÚS 2439/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Solanisus Praga s.r.o., se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husinecká 903/10, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 3 Afs 277/2019-58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019 č. j. 3 Af 16/2017-31, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. 2. 2017 č. j. 6120/17/5100-41458-711929 a proti zajišťovacímu příkazu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9. 12. 2016 č. j. 8594869/16/2003-00540-110077, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že žalované Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017 č. j. 6120/17/5100-41458-711929 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo zajišťovací příkaz Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") ze dne 9. 12. 2016 č. j. 8594869/16/2003-00540-110077 (dále jen "zajišťovací příkaz"). Zajišťovacím příkazem bylo stěžovatelce uloženo, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíce března 2015, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty ve výši 16 042 427 Kč s tím, že zajišťovací příkaz je účinný a vykonatelný okamžikem jeho vydání. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že existuje předpoklad doměření DPH stěžovatelce ve výši 16 042 427 Kč, neboť neoprávněně nárokovala odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění. V uvedeném zdaňovacím období stěžovatelka pořídila zboží (řepkový olej) z jiného členského státu Evropské unie, konkrétně Polské republiky, od celkem 4 polských dodavatelů (UTASZ-SPEED sp. z o. o., KMZ sp. z o. o., KRUSZYWA II - ZWIRY sp. z o. o. a Panco sp. z o. o.). Pokud by snad stěžovatelce vznikl nárok na odpočet DPH, musel by jí být podle správce daně odepřen, neboť v obchodním řetězci došlo k podvodu na DPH. Ztráta DPH spočívá v tom, že polský odběratel stěžovatelky, společnost KLERIS, která pořídila zboží z jiného členského státu Evropské unie, nepodala polské daňové správě daňové přiznání, tedy daň nepřiznala a nezaplatila. O svém zapojení do podvodného řetězce musela stěžovatelka vědět. Obavu z nedobytnosti daně odůvodnily správní orgány tím, že stěžovatelka nedisponuje majetkem, jenž by postačoval k úhradě daně v předpokládané výši.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji zamítl. Zdůraznil, že po žalovaném nelze požadovat, aby v případě zajišťovacího příkazu postavil najisto a detailně prokazoval veškeré otázky, které souvisí se stanovením samotné daně. Postačí, pokud ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč je stanovení daně v budoucnu pravděpodobné, a vypořádá se s odvolacími námitkami. Těmto požadavkům žalovaný (a před ním i správce daně) dostál. Správce daně se zabýval nejen strukturou obchodního řetězce, ale i mechanismem jeho fungování. Žalovaný k tomu doplnil, že jednání stěžovatelky je zcela neekonomické a zvyšuje režii z důvodu nutnosti zahrnout do ní náklady na přepravu zboží, pronájem skladu v Čadci a jeho obsluhu. Správce daně spatřuje v jednání stěžovatelky zneužití principu neutrality DPH, které ústí v daňovou ztrátu. Městský soud přisvědčil žalovanému, že okolnosti obchodních transakcí popsané správcem daně zakládají relativně vysokou míru pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Stěžovatelka ostatně proti zjištěním týkajícím se podvodu na DPH nevznesla v žalobě žádné námitky.
4. Nejvyšší správní soud zamítl svým napadeným rozhodnutím stěžovatelčinu kasační stížnost, zabýval se námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť zpravidla jen u přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze vážit důvodnost jiných námitek. Napadené rozhodnutí městského soudu však shledal řádně odůvodněným a přezkoumatelným. Rozsudek nemůže být nepřezkoumatelný pouze z toho důvodu, že městský soud v reakci na dílčí argument stěžovatelky ocitoval část odůvodnění rozhodnutí žalovaného s připojením dovětku, že takové posouzení dané otázky považuje za správné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007 č. j. 8 Afs 75/2005-130). Nemístné užití kurzívy v odůvodnění rozsudku městského soudu sice může působit rušivě, nemá však žádný vliv na jeho srozumitelnost. Nejvyšší soud též poukázal např. na to, že z přiznání k dani z přidané hodnoty za březen 2015 vyplývá, že ekonomická činnost stěžovatelky spočívá prakticky výlučně v "přeobchodování" řepkového oleje, a to pouze od polských dodavatelů polskému odběrateli. Jedná se o činnost, která je dle zjištění správních orgánů zatížena podvodem na DPH, o čemž stěžovatelka musí vědět. Bylo proto možné předpokládat, že poté, co začaly správní orgány tyto podvodné obchodní řetězce prověřovat, bude obchodování ukončeno či dojde k přeskupení obchodních vazeb. Nejedná se tedy o obchodní činnost, která by byla stabilní do té míry, že by bylo možné vycházet z toho, že jejím prostřednictvím bude dlouhodobě dosahován zisk, jenž bude postačovat k úhradě daně v přiměřené lhůtě.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v době, kdy byly realizovány zkoumané transakce (březen 2015) vnitrostátní úprava stěžovatelce dovolovala realizovat postup, který zvolila. Vyjadřuje nesouhlas s tím, že je na její případ aplikováno právo EU a poukazuje na rozpor mezi úpravou evropskou, tedy Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 a z ní vyplývající judikatury SDEU, a úpravou vnitrostátní v zákoně o DPH. Podle stěžovatelky odkazy na znění směrnic Evropské unie jsou v tomto případě irelevantní, neboť směrnice EU stanoví povinnosti členským státům, ale nikoliv již konkrétním soukromoprávním subjektům. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupovala podle vnitrostátních právních předpisů a řádně uplatnila u českého správce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž povinnost vykládat národní právo v souladu se směrnicí je podmíněna a priori tím, že existuje vnitrostátní předpis, který je nejednoznačný, umožňuje několik výkladů, přitom alespoň jeden z možných výkladů práva je v souladu se směrnicí. Nepřímý účinek komunitárního práva nemůže být contra legem, může však jít i v neprospěch plátce daně. Stěžovatelka se pak domnívá, že eurokonformní výklad zákona, který provedly obecné soudy, není akceptovatelný. Stěžovatelce nelze klást k tíži existenci rozporu mezi vnitrostátním a unijním právem, potažmo vnitrostátní právní úpravou a rozhodovací praxí SDEU. Stěžovatelka poukazuje na to, že dále namítala, že správce daně mohl volit i jiné způsoby, jak danou situaci řešit, které by ji méně zatěžovaly. Zajišťovací příkaz je sice dočasné a předběžné povahy, nicméně zasahuje zásadním způsobem do práva stěžovatelky vlastnit majetek a podnikat. Oprávněnost tohoto zásahu je tedy potřeba posuzovat prizmatem přiměřenosti přijatých opatření. Stěžovatelka si je vědoma toho, že v určitých případech je vydání tohoto rozhodnutí dočasné povahy (rozhodnutí o zajištění) odůvodnitelné a v souladu se zákonem. Nicméně to neznamená, že by dočasnost tohoto rozhodnutí automaticky neumožňovala posuzovat jeho nepřiměřenost. Naopak i dočasné rozhodnutí může být nepřiměřené, např. pokud zásah do vlastnického práva trvá nepřiměřeně dlouho nebo je provedeno zajištění majetku značné hodnoty, navíc aniž by toto bylo řádně odůvodněno. Takovéto zajištění dle názoru stěžovatelky nepřiměřeně zasahuje do jejího práva vlastnit majetek a práva podnikat.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů - sporným bodem je jen to, jak mají být správně vykládány její povinnosti podle zákona o DPH a zda je možný jeho eurokonformní výklad, který provedly obecné soudy.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě reagovaly na všechny stěžovatelčiny argumenty a jejich výklad podústavního práva a skutkové situace nejsou natolik nepřijatelné či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu