ECLI:CZ:US:2012:2.US.244.12.1
sp. zn. II. ÚS 244/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Desná a.s., sídlem Velké Losiny, Maršíkovská 563, zastoupené JUDr. Jiřím Hrádkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Přecechtělova 16/2393, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3473/2009 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2009 ve věci sp. zn. 6 Cmo 45/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 10. 2008 ve věci sp. zn. 33 Cm 60/2007 v plném rozsahu zamítl stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody směřovanou proti státnímu podniku Lesy České republiky (dále jen "vedlejší účastník"). Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil. Nejvyšší soud shora identifikovaným rozsudkem stěžovatelčino dovolání zamítl.
Vedlejší účastník vypsal v letech 2004 a 2005 výběrová řízení na výkon lesnické činnosti, na jejichž základě uzavřel posléze se stěžovatelkou jednotlivé smlouvy, z nichž většina byla uzavřena na dobu osmi let. V závěru roku 2006 však vedlejší účastník stěžovatelce oznámil, že ukončuje plnění z předmětných smluv z důvodu jejich absolutní neplatnosti, a to proto, že byly realizovány mimo režim zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách; k závěru o absolutní neplatnosti předmětných smluv dospěl vedlejší účastník na základě změněné rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS").
Krajský soud odůvodnil zamítnutí stěžovatelčiny žaloby tím, že vedlejší účastník neodpovídá za škodu vzniklou v důsledku uzavření absolutně neplatných smluv, neboť nezávisle na jeho vůli vznikla ve věci překážka v podobě změněného stanoviska ÚOHS; tuto překážku přitom kvalifikoval krajský soud jako liberační důvod ve smyslu ustanovení §374 obchodního zákoníku. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu potud, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné, případnou odpovědnost vedlejšího účastníka však posuzoval podle obecné občanskoprávní úpravy a dospěl k závěru, že změněná rozhodovací praxe ÚOHS v dané věci vedlejšího účastníka dle ustanovení §420 odst. 3 občanského zákoníku exkulpuje. Nejvyšší soud potom na projednávaný případ aplikoval ustanovení §268 obchodního zákoníku a dovodil, že vedlejší účastník neplatnost předmětných smluv právě ve smyslu tohoto ustanovení "nezpůsobil".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům (mj. s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a III. ÚS 1789/09), že vydaly v projednávané věci nepředvídatelná rozhodnutí, nadto nedostatečně odůvodněná. Na nepředvídatelnost rozhodnutí poukazuje stěžovatelka zvláště v souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu, neboť již neměla možnost na právní názor Nejvyššího soudu, jenž nebyl soudy nižších instancí v předchozím řízení zastáván (a jednalo se tedy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 727/11 o nové rozhodnutí), jakkoli procesně reagovat. Stěžovatelka tak má za to, že dovolací soud pochybil, pokud nepostupoval dle ustanovení §243b občanského soudního řádu a rozhodnutí vrchního soudu, jenž věc posuzoval podle nesprávného právního předpisu (pročež je dle rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4388/2009 jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem), nezrušil a nevrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu spočívají na chybných premisách, neboť vedlejší účastník činil kroky směřující k uzavření předmětných smluv ještě před poskytnutím prvního stanoviska ze strany ÚOHS; vedlejší účastník tedy realizoval dané výběrové řízení mimo režim zákona o veřejných zakázkách nezávisle na stanovisku ÚOHS. Jelikož tedy stanovisko ÚOHS nemělo dle stěžovatelky žádný vliv na jednání vedlejšího účastníka, nemohlo toto stanovisko ani představovat okolnost, jež by vylučovala jeho odpovědnost. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud zvolenou interpretací obchází obchodním zákoníkem stanovené liberační důvody a vytváří další - obchodním zákoníkem nepředvídanou - okolnost vylučující odpovědnost, jíž má být i konzultace škůdce s orgánem dohledu. Takový výklad je dle názoru stěžovatelky třeba jednoznačně odmítnout, a to i proto, že jde proti dosavadní rozhodovací praxi (stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 5030/2007 a 25 Cdo 4841/2009).
Stěžovatelka dále připomíná, že způsob uzavření inkriminovaných smluv byl předmětem přezkumu ÚOHS a správních soudů, jehož jednoznačným výsledkem je konstatování, že se vedlejší účastník dopustil správního deliktu dle ustanovení §102 odst. 2 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, neboť uzavřel předmětné rámcové smlouvy v letech 2004 a 2005 bez zadávacího řízení dle ustanovení §25 tohoto zákona. Dopustil-li se přitom vedlejší účastník správního deliktu, je možno dle stěžovatelky dovodit, že taktéž způsobil neplatnost předmětných smluv ve smyslu ustanovení §268 obchodního zákoníku; závěrem o spáchání správního deliktu jsou přitom obecné soudy v civilním řízení ve smyslu ustanovení §135 občanského soudního řádu vázány.
V závěru ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že jí v projednávané věci byla odepřena spravedlnost, neboť jí objektivně vznikla škoda, za kterou nikdo neodpovídá, a kterou dokonce dle názoru dovolacího soudu nikdo nezpůsobil. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud jsou předmětné smlouvy neplatné v důsledku Nejvyšším správním soudem indikovaného porušení povinností stanovených zákonem o veřejných zakázkách, je nesporné, že tato neplatnost byla způsobena výlučně jednáním vedlejšího účastníka. Nikdo jiný totiž nebyl oprávněn disponovat výběrovým řízením a nikdo jiný neměl vliv na naplnění povinností vedlejšího účastníka jako zadavatele.
Po zvážení všech stěžovatelkou vznesených námitek a po posouzení veškeré v ústavní stížnosti uvedené argumentace Ústavní soud dospěl k závěru, že její ústavní stížnost není důvodná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, která umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. I z tohoto důvodu nebylo stěžovatelce zasláno k případné replice Ústavnímu soudu doručené - přestože nevyžádané - vyjádření vedlejšího účastníka, neboť jeho obsah nemohl mít z povahy věci (zjevná neopodstatněnost návrhu) vliv na dané rozhodnutí.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy nezvolily takovou interpretaci rozhodných právních norem, jež ve svém důsledku porušuje stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces (a konsekventně stěžovatelkou explicitně nedovolávané právo vlastnit majetek dle ustanovení čl. 11 Listiny), pokud dospěly k závěru, že vedlejší účastník neodpovídá za škodu, jež stěžovatelce vznikla v důsledku uzavření absolutně neplatné smlouvy s vedlejším účastníkem, jenž tuto smlouvu se stěžovatelkou uzavřel, aniž by postupoval dle zákona o veřejných zakázkách.
Je přitom zřejmé, že k relevantnímu zásahu by mohlo dojít v kontextu posuzované věci pouze v případě, pokud by obecné soudy jednaly zcela svévolně v tom smyslu, že by jimi zvolená interpretace aplikovaných právních norem za použití standardních výkladových metod z těchto právních norem vůbec nevyplývala, ba se jim dokonce příčila, tedy jen tehdy, kdy by bylo možno hovořit o jistém interpretačním excesu.
Výklad rozhodných ustanovení tzv. podústavního práva je zásadně rolí obecných soudů, přičemž orgánem veřejné moci, jenž má za úkol mj. sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů, je soud dovolací (viz ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Jestliže je tedy v posuzované věci primárně předmětem sporu interpretace ustanovení §268 obchodního zákoníku, byl by dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu pouze v případě, pokud by dospěl k závěru, že Nejvyšším soudem zvolený výklad tohoto zákonného ustanovení, zcela (extrémně) vybočuje z mezí standardních výkladových postupů, respektive že formálně bezvadná interpretace tohoto ustanovení odporuje ve svém výsledku objektivnímu vnímání spravedlnosti.
K takovému závěru nicméně Ústavní soud v předmětné věci nedospěl.
Stěžovatelce je nutno přisvědčit potud, že z hlediska právní jistoty adresátů práva může být vnímáno jako poněkud problematické, pakliže v dané věci každý ze soudů soustavy obecných soudů, jenž danou věc posuzoval, aplikoval na předmětný případ jiné právní normy, nebo alespoň tytéž právní normy odlišně vykládal. Není však současně možno přehlížet, že souzená věc má od samého počátku jistý precedenční potenciál (obdobná věc nebyla předtím obecnými soudy řešena), nadto za situace, kdy je předmětná věc zasazena do normativního rámce, jenž není ani adekvátně doktrinálně ukotven, přesněji řečeno je právní vědou jakoby přehlížen (srov. např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 914 nebo výklad k ustanovení §268 v publikaci Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. II. Vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009).
Je třeba dále brát do úvahy, že v dané věci sice odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí odlišně od soudu nalézacího a poté dovolací soud předložil odůvodnění, jímž se vymezoval vůči odůvodnění soudu druhé instance, současně je ale nutno mít na zřeteli, že tato disonance se týká jen a pouze odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (a rozsudku nalézacího soudu), nikoliv jejich výrokové části. Obecné soudy všech instancí se naopak zcela shodly v závěru, že stěžovatelčina žaloba není důvodná, a proto je namístě ji zamítnout, jemuž předcházel úsudek, že odpovědnost vedlejšího účastníka dána není, neboť tvrzenou škodu nezpůsobil (nezavinil), respektive je zde liberační důvod, pro který vedlejší účastník za vzniklou škodu neodpovídá. Dle názoru Ústavního soudu tak není namístě (ani v případě rozsudku Nejvyššího soudu) hovořit o ústavněprávně relevantní překvapivosti rozhodnutí. Vytýkat potom dovolacímu soudu, že právě toliko pro nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, jež ovšem vede ke stejnému meritornímu výroku, přičemž rozdílnost odůvodnění nemá žádné důsledky do právních poměrů účastníků, nesáhl ve smyslu ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu ke kasaci rozsudku vrchního soudu, by se Ústavnímu soudu jevilo jako zcela formalistické, a proto nevidí důvod, proč pouze z tohoto důvodu ingerovat do rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Ústavní soud je nadto přesvědčen, že za situace, kdy by vrchní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu musel dospět k totožnému výroku, nemohlo být stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces efektivně zasaženo.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že dovolací soud v projednávané věci dovodil obchodním zákoníkem nepředvídaný liberační důvod v podobě předchozí konzultace s orgánem dohledu (ÚOHS), je třeba uvést, že Nejvyšší soud k takové interpretaci ustanovení §268 obchodního zákoníku nepřikročil. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že Nejvyšší soud v předchozích stanoviscích ÚOHS nespatřuje liberační důvod (snad ve smyslu ustanovení §374 odst. 1 obchodního zákoníku), nýbrž skutkovou okolnost, v jejímž důsledku není dle jeho názoru naplněna hypotéza ustanovení §268 obchodního zákoníku (viz dikce "kdo způsobil"). Pokud přitom stěžovatelka zdůrazňuje, že liberačním důvodem nemůže být konzultace "škůdce" s orgánem dohledu, je namístě (prozatím pouze) poznamenat, že indikace "škůdce" není v daném kontextu tak jednoznačná, jak ji v ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá. Na tomto místě se Ústavní soud omezí na konstatování, že Nejvyšším soudem zvolený výklad (bez dalšího) neshledává za projev svévole dovolacího soudu.
K řečenému v předchozím odstavci je vhodné dodat následující. Tvrdí-li stěžovatelka, že vedlejší účastník činil kroky nutné k uzavření předmětných smluv ještě před získáním prvního stanoviska ze strany ÚOHS, je dle názoru Ústavního soudu v kontextu projednávané věci a prizmatem hypotézy ustanovení §268 obchodního zákoníku rozhodující, že k uzavření předmětných smluv došlo až poté, co vedlejší účastník takové stanovisko obdržel. Odkazuje-li potom stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 5030/2007 a 25 Cdo 4841/2009, jejichž závěry dle jejího názoru odporující závěrům přijatým dovolacím soudem v projednávané věci, postačí uvést, že dané závěry Nejvyššího soudu do souzené věci nikterak nedopadají, neboť se obecně řečeno týkají odpovědnosti vlastníků zvířat, jež způsobily dopravní nehody, tedy nikoliv otázky (před)smluvní odpovědnosti, rezonující projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatelce dále není možno přisvědčit v tvrzení, že dopustil-li se vedlejší účastník správního deliktu, způsobil tím i neplatnost předmětných smluv ve smyslu ustanovení §268 obchodního zákoníku. Se stěžovatelkou je třeba souhlasit potud, že obecné soudy byly dle ustanovení §135 občanského soudního řádu v projednávané věci vázány rozhodnutími správních soudů, že vedlejší účastník spáchal správní delikt dle ustanovení §102 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách; to ale automaticky neznamená, že by musely být vázány i v úsudku, že vedlejší účastník v důsledku spáchání správního deliktu rovněž "způsobil" neplatnost předmětných smluv. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem o spáchání správního deliktu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 934), nezávisle na tomto výroku - a nikoliv nutně kontradiktorně - tak mohly dospět k závěru, že vedlejší účastník neplatnost předmětných smluv nezpůsobil. K objektivnímu porušení zákona o veřejných zakázkách totiž mohlo dojít ze strany vedlejšího účastníka "nezaviněně" ve smyslu Nejvyšším soudem zvolené interpretace ustanovení §268 obchodního zákoníku a jeho klíčového pojmu "způsobit".
Z ústavněprávního hlediska stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že jí objektivně vznikla škoda, za kterou nikdo neodpovídá, a kterou dokonce dle názoru dovolacího soudu nikdo nezpůsobil. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom přinejmenším stěžovatelkou subjektivně vnímatelné absurdnosti takového závěru, musí předeslat, že právo jakožto normativní systém skutečně nevylučuje možnost, že vznikne škoda, za jejíž vznik nikdo (tedy žádná fyzická ani právnická osoba, a to ani zprostředkovaně) neodpovídá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z premisy, že jí vzniklá škoda musela být nutně zapříčiněna nějakým "škůdcem", v daném případě vedlejším účastníkem. K uzavření předmětných smluv, jež byly až posléze indikovány jako absolutně neplatné, nicméně došlo na základě souhlasného projevu vůle vedlejšího účastníka i stěžovatelky (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1097/2002). Projednávanou věc proto dle názoru Ústavního soudu není možno podřadit pod případy odpovědnosti za jednání označované jako culpa in contrahendo (srov. Hrádek, Jiří: Předsmluvní odpovědnost: culpa in contrahendo, in: Jurisprudence 4/2009), neboť to jsou právě případy, na které - na rozdíl od souzené věci - přímo nedopadá ustanovení §268 obchodního zákoníku, jelikož u nich nebyl kontraktační proces doveden do stadia formálního uzavření smlouvy (na rozdíl od situací, kdy byl formálně dokončený kontraktační proces až ex post s účinky ex tunc zneplatněn a na něž výslovně pamatuje právě ustanovení §268 obchodního zákoníku).
Tvrdí-li proto stěžovatelka, že "škůdcem" je v dané věci jednoznačně vedlejší účastník, předkládá jakýsi "axiom", jenž ovšem vychází z přinejmenším problematického úsudku, že vedlejší účastník porušil zákon o veřejných zakázkách, přičemž jeho (případná) neznalost zákona jej neomlouvá. Taková úvaha by však vedla k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem předmětné smlouvy, přestože musela vědět, že její smluvní partner nedodržel zákonný postup při zadání veřejné zakázky (neboť ani stěžovatelku její případná neznalost zákona neomlouvá). Ústavní soud je tak přesvědčen, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá takou interpretaci rozhodných právních norem, jež by bezpodmínečně vedla k závěru, že za škodu, jež jí v důsledku indikace absolutní neplatnosti předmětných smluv vznikla, odpovídá bez dalšího vedlejší účastník.
Pokud by totiž mělo být ustanovení §268 obchodního zákoníku, jež bylo dle Ústavního soudu v projednávané věci aplikováno zcela případně, interpretováno tak, že vedlejší účastník musel o porušení zákona o veřejných zakázkách vědět (navzdory tehdejšímu opačnému stanovisku ÚOHS), neboť neznalost zákona jej neomlouvá, bylo by současně nutno konstatovat, že je zde dán tímto ustanovením předvídaný liberační důvod, jelikož by se uplatnila presumpce, že o porušení zákona musela vědět i stěžovatelka, protože ani ji by tím pádem neznalost zákona omlouvat nemohla. Zmínit je konečně možno i interpretaci, na základě které by sice pozdější vědomost stěžovatelky (ve smyslu zásady ignorantia iuris neminem excusat) nepředstavovala liberační důvod dle ustanovení §268 obchodního zákoníku, měla by však zcela zásadní vliv na indikaci příčinné souvislosti mezi způsobením neplatnosti právního úkonu a vznikem škody (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 1087/2006); i v takovém případě by tudíž stěžovatelčina žaloba nemohla být důvodná.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud neinterpretoval ustanovení §268 obchodního zákoníku způsobem, který by vykazoval zjevné znaky interpretační svévole a jenž by tak ospravedlňoval kasační zásah orgánu ochrany ústavnosti.
Zcela nad rámec je nicméně dle názoru Ústavního soudu vhodné poznamenat níže uvedené. Jakkoli oprávněně může mít stěžovatelka subjektivní pocit nespravedlnosti, nelze brát současně ze zřetele, že spravedlivé by v kontextu dané věci nemohlo být ani rozhodnutí, jež by indikovalo plnou odpovědnost vedlejšího účastníka. Ústavní soud, aniž by předjímal průběh a výsledek řízení, vedeného případně v souvislosti s dalšími právními kroky stěžovatelky, si totiž dovoluje vyslovit přesvědčení, že primární příčinou vzniku projednávané věci byla nekonzistentní rozhodovací činnost ÚOHS, jakožto orgánu dohledu nad veřejnými zakázkami. Ostatně tak lze dle mínění Ústavního soudu interpretovat rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu v souzené věci. Ústavní soud je proto přesvědčen, že otázka právního řešení vzniklé škody by mohla nabýt relevantního ústavněprávního rozměru (ve smyslu stěžovatelkou nedovolávaného ustanovení čl. 11 Listiny) až tehdy, pokud by rovněž v případném řízení v režimu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup (bez ohledu na výši případného odškodnění) bylo konstatováno, že vznik předmětné škody nikdo nezpůsobil. Dle názoru druhého senátu Ústavního soudu se totiž o učebnicový příklad tzv. vyšší moci v dané věci vskutku nejedná.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska není neakceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích - v prvé řadě s názorem Nejvyššího soudu - neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu