ECLI:CZ:US:2000:2.US.244.2000
sp. zn. II. ÚS 244/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V. A. P., zastoupené JUDr. P. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2000, č. j. 22 Cdo 114/98-35, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá svou ústavní stížností zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, i když v petitu navrhuje současně zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997, č. j. 25 Co 166/97-23, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 1996, č. j. 5 C 214/95-13.
Podle zákona č. 87/1991 Sb. se domáhala stěžovatelka u obecných soudů, aby bylo uloženo vedl. účastníkovi vydat jí jednu ideální polovinu domu č. p. 471 s pozemkem p. č. 1572, vše v k. ú. V.. Původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla matka stěžovatelky J. F., která zemřela dne 1. dubna 1994. Matka stěžovatelky neměla čs. státní občanství ke dni účinnosti restitučního zákona a do dne svého úmrtí neuplatnila restituční nároky na vlastnictví, které jí bylo odňato na základě usnesení Lidového soudu trestního v Praze ze dne 13. 4. 1955 podle ustanovení §287a zákona č. 87/1950 Sb., ve znění zákona č. 67/1952 Sb.
Restituční nárok uplatnila stěžovatelka podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) cit. restitučního zákona. Prvoinstanční soud žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že matka žalobkyně nebyla osobou oprávněnou, protože ke dni účinnosti zákona, t. j. k datu 1. dubna 1991 nebyla státní občankou České a Slovenské Federativní Republiky a stěžovatelka odvozovala svá práva od své matky.
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a k odvolacím námitkám dodal, že původní vlastník nebyl osobou oprávněnou a nebyl by touto osobou ani v případě, že by žil ještě dne 1. 11. 1994, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jímž byla odstraněna podmínka trvalého pobytu na území ČSFR pro oprávněnou osobu. Sama stěžovatelka v nové lhůtě uplatnit nárok nemohla, protože nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 restitučního zákona.
V rámci povoleného dovolání Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, když se plně ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, podle něhož, pokud původní vlastník neměl právo na vydání nemovitosti, nemohlo takové právo ani přejít na žalobkyni. Dovolací soud vyslovil názor, že stěžovatelka (žalobkyně) není oprávněnou osobou, uvedenou v §3 odst. 1 a že nemůže být oprávněnou osobou ani podle §3 odst. 4 restitučního zákona. Z ustanovení §3 odst. 4 restitučního zákona Nejvyšší soud ČR dovozuje, že oprávněnou osobou se stane některá z osob dále v tomto ustanovení vymezených podle stanoveného pořadí, zemře-li osoba uvedená v §3 odst. 1 restitučního zákona, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 popř. oprávněná osoba uvedená v §3 odst. 2 restitučního zákona, a to před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit.
Stěžovatelka v podaném návrhu ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ČR s odůvodněním, že jsou v rozporu se zněním §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolává se na judikaturu, která podle ní opakovaně vyslovila závěr, že není podmínkou úspěšného uplatnění nároků ve smyslu cit. zákona, aby původní vlastník neztratil občanství ČR pro případ, že již sám nežije a nárok uplatňují další oprávněné osoby. Odvolává se na nově stanovenou lhůtu nálezem Ústavního soudu, uveřejněném pod č. 164/1994 Sb., jejíž šestiměsíční lhůta začala dnem 1. 11. 1994. V této době stěžovatelka restituční nárok řádně neuplatnila, ačkoli sama splňovala veškeré náležitosti podle zák. č. 87/1991 Sb. a přesto je přesvědčena, že není jediného zákonného důvodu , pro který by nemělo být jejím nárokům vyhověno.
V postupu Nejvyššího soudu ČR i v postupu prvoinstančního i odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka porušení rovnosti v právech a porušení práva vlastnit majetek, zakotvených v ustanovení čl. 1 odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po zjištění , že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla podána včas při splnění zákonem předepsaných podmínek, považuje za nutné upozornit, že není přezkumným soudem ve vztahu k soudům obecným a jeho ingerence do jejich rozsudků je dána pouze v případě zjištění porušení ústavnosti. Takové porušení v projednávaném případě nebylo zjištěno.
Námitkou porušení ústavnosti ve vztahu na restituci vlastnictví se již Ústavní soud několikráte zabýval. Podle jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, publikovaného pod č. 185/1997 Sb. je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.
Ústavní soud rovněž dovodil, že oprávněnost dědiců podle ustanovení §3 odst. 4 restitučního zákona vstupovat do restitučního řízení, je odvozena od právního postavení zůstavitele jako původního vlastníka, jehož majetek přešel na stát podle ustanovení §6 zákona. Přitom zůstavitel musí splňovat veškeré zákonné náležitosti pro vznik oprávněnosti jako dědic.
Zrušením trvalého pobytu v České republice podle ustanovení §3 zák. č. 87/1991 Sb. nálezem Ústavního soudu se otevřela možnost majetkové rehabilitace další skupině oprávněných osob, které byly dříve z rehabilitace vyloučeny.
Pokud oprávněná osoba neuplatnila svůj nárok na vrácení nemovitostí v zákonem stanovených lhůtách, t. j. podle ustanovení §5 odst. 2 a čl. II. odst. 3 restitučního zákona, její nárok zanikl a ani zákonem č. 164/1994 Sb., rušícím podmínku trvalého pobytu, nemohl být obnoven.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. května 2000