ECLI:CZ:US:2001:2.US.244.98
sp. zn. II. ÚS 244/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) ing. F. H., 2) M. L., a 3) A. Š., všech zastoupených advokátem JUDr. V. K., za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Československých automobilových opraváren, státního podniku, se sídlem v Praze 10, Průběžná č. 76, zastoupených advokátem JUDr. S. P., jako vedlejšího účastníka, proti výroku sub. II. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 1998, čj. 2 Cdon 1667/97-251, a proti obsahově odpovídajícím výrokům rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2.
1998, čj. 2 Cdon 1667/97-251 se v části, jíž bylo zamítnuto
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta
žaloba na vydání budovy tovární haly na parcele č. 3403
v katastrálním území Strašnice, a v této části i rozsudky
Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218,
a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13
C 43/92-188, zrušují.
Ve zbylé části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 25. 5. 1998 ústavní stížnost, kterou
se domáhají "zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2.
1998, sp. zn. 2 Cdon 1667/97, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobců
(nyní stěžovatelů) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218, pokud jím byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13
C 43/92-188, v části, kterou byla zamítnuta žaloba na vydání
budovy tovární haly na parcele č. 3403 včetně přístaveb stojících
na části parcel č. 3404/1 (správně 3404/2) a 3405 a na vydání
parcely č. 3404/1 (správně 3404/2) a 3405 v katastrálním území S."
(napadají tedy část výroku sub. II.), a dále zrušení "výše
označených částí" rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 20. 5.
1996, čj. 19 Co 21/96-218, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188. Vedle toho navrhovali odložení
vykonatelnosti prvně uvedeného rozhodnutí v části, proti níž
ústavní stížnost podali. Podle názoru stěžovatelů došlo uvedenými
rozhodnutími k porušení čl.11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen "Úmluva").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis
Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 13 C 43/92, z něhož zjistil,
že navrhovatelé (v řízení před obecnými soudy žalobci) se proti
žalovanému - Československým automobilovým opravnám - domáhali
podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydání
domu čp. 1543 na pozemku parc. č. 3401, pozemku parc. č. 3403
spolu s halou a přístavbou haly, pozemku parc. č. 3404/1
s drobnými stavbami, pozemku parc. č. 3404/2 s kotelnou a pozemku
parc. č. 3405 s drobnými stavbami, vše zapsáno v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město pro k.ú. S. Žalobě
stěžovatelů bylo původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10,
ze dne 22. 4. 1993, čj. 13 C 43/92-47, v plném rozsahu vyhověno.
Soud přitom vycházel ze zjištění, že stěžovatelé jsou podle
ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, oprávněnými osobami a že nemovitosti přešly na
stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona.
Podle názoru soudu prvního stupně zde nebyla žádná skutečnost,
bránící vydání uvedených nemovitostí, neboť v řízení nebylo
prokázáno, že by podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona
uvedené stavby ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický
charakter.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 1993, čj. 19 Co
421/93-73, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle názoru
odvolacího soudu nebyl závěr soudu prvního stupně, že znárodnění
uvedených nemovitostí bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými
předpisy, dostatečně podložen potřebným skutkovým zjištěním,
zejména ve vztahu k eventuální "zásadní přestavbě", kterou by
stavba ztratila původní stavebně technický charakter, a k otázce,
zda nebyla navrhovatelům poskytnuta náhrada za znárodněné
nemovitosti.
Soud prvního stupně podle pokynu odvolacího soudu doplnil
dokazování a po dalším řízení, ve kterém mimo jiné připustil změnu
žalobního návrhu, rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 1995, čj. 13
C 43/92-188, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Z odůvodnění
plyne, že nemovitosti přešly na stát v rozporu se znárodňovacími
předpisy a předpoklad ustanovení §6 odst.1 písm. k) zákona
č. 87/1991 Sb. je tak naplněn. Dále soud konstatoval, že
stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §3
citovaného zákona a žalovaný je osobou povinnou. Vyhovění návrhu
však podle názoru soudu brání ustanovení §8 odst. 1 a 3
citovaného zákona, neboť v řízení bylo prokázáno, že nemovitosti
doznaly podstatných změn proti stavu v době znárodnění. Soud
zejména konstatoval, že současné využití "objektu je poněkud
odlišné", řada "objektů" byla odstraněna a na jejich místě byly
vybudovány "objekty" jiné, stávající "objekty" byly přestavěny
a vznikly i "objekty" nové. Jediným "objektem", který dle soudu
nedoznal změn, je stavba čp. 1543. Jeho vydání, jako jediné
nemovitosti, nic nebrání, soud ovšem konstatoval, že je vázán
návrhem natolik, že nemůže žalobě vyhovět jen částečně.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že uložil žalovanému povinnost vydat stěžovatelům
stavbu čp. 1543 (bez spojovacího krčku) a pozemek č. parc. 3401,
zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha-město pro
katastrální území S. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že akceptoval závěr
soudu prvního stupně o postavení stěžovatelů jako oprávněných osob
a žalovaného jako osoby povinné. Pro posouzení ztráty původního
technického charakteru dotčených nemovitostí provedl odvolací soud
další dokazování. Dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení
§8 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze
vydat pouze stavbu čp. 1543 a pozemek touto stavbou zastavěný,
protože jedině tato stavba podstatné změny po jejím převzetí
státem nedoznala. Vyslovil přitom názor, že právní závěr soudu
prvního stupně o vázanosti návrhem účastníka je nesprávný, neboť
dle ustanovení §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen "o.s.ř."), nelze vydat více, než účastník
požaduje, avšak lze vydat méně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak
stěžovatelé (dříve žalobci), tak žalovaný. Dovolání stěžovatelů
směřovalo proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího
soudu, žalovaný napadl část rozsudku, kterou byl změněn výrok
soudu I. stupně. Dovolací soud konstatoval, že rozsudek odvolacího
soudu je, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, správný ve
vztahu k "požadavku na vydání domu č. 1543, budovy tovární haly
nacházející se především na pozemkové parcele č. 3403
a pozemkových parcel č. 3401, 3404/2, 3405." Dovolací soud proto
zrušil pouze část rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o pozemkových
parcelách č. 3403 a 3404/1 a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu podali stěžovatelé
ústavní stížnost, obsahující v zásadě stejné námitky, jaké
uplatnili v dovolání. Nejprve napadají závěr Nejvyššího soudu, že
ke ztrátě stavebně technického charakteru stavby ve smyslu §8
odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dojde
nikoli jen v důsledku obměn prvků dlouhodobé životnosti stavby,
ale i tehdy, dojde-li k přístavbě mající za následek kvalitativní
či kvantitativní změnu původní stavby, přitom původní část takto:
vzniklé stavby nedoznala změn v prvcích dlouhodobé životnosti.
Tento závěr stěžovatelé považují za nesprávný, neboť je v rozporu
s ustanovením §8 odst. 1 citovaného zákona, které je dle jejich
názoru nutno vykládat tak, že alespoň u jednoho prvku dlouhodobé
životnosti je bezpečně prokázáno, že zde došlo k obměně
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného
prvku objektu. Dále namítají, že Nejvyšší soud nesprávně posuzoval
předmětnou nemovitost jako řadu izolovaných objektů, aniž by
uvážil, že před převzetím nemovitostí státem se jednalo o jediný
objekt. V této souvislosti napadají i závěr Nejvyššího soudu
ohledně interpretace pojmu příslušenství věci, resp. aplikace
občanského zákoníku na danou problematiku. Dle navrhovatelů zákon
č. 87/1991 Sb. neoperuje s pojmem "věc" jako občanský zákoník, ale
s pojmem "stavba", a dovozují tak, že z hlediska režimu uvedených
budov je třeba vycházet ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a z prováděcích
předpisů k němu vydaných. Se zřetelem na speciální úpravu termínu
"stavba" měl tedy správně dovolací soud usoudit, že budova kotelny
a olejového hospodářství jsou součástí věci hlavní (tedy tovární
haly). Takto pak nelze argumentovat ani tím, že budovy kotelny
a olejového hospodářství byly vybudovány až po převzetí státem.
Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. totiž hovoří
o "stavbě zřízené až po převzetí věci státem", ale zmíněné budovy
nebyly samostatnými stavbami, a režim citovaného zákona se na ně
proto nevztahuje.
K rozhodnutí ve věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření
účastníků řízení (Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze
a Nejvyšší soud ČR) a vedlejšího účastníka (Československé
automobilové opravárny, státní podnik).
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření plně odkázal na
zdůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Městský soud v Praze
Ústavnímu soudu pouze sdělil, že nemá k dispozici ani jedno
vyhotovení rozhodnutí, a proto se ke stížnosti vyjádřit ve
stanovené lhůtě nemůže. O prodloužení lhůty k vyjádření ovšem
nežádal a své vyjádření ani později nedoručil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že se, s ohledem na
ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a na obsah dovolání
navrhovatelů, dovoláním mohl zabývat pouze z pohledu dovolacího
důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jinými slovy, nemohl
tedy přezkoumávat správnost skutkových zjištění, jež navrhovatelé
ústavní stížností zpochybňují, a mohl se zabývat pouze tím, zda
ze zjištěných skutečností vyplývá, že došlo k zásadní přestavbě
tovární haly, mající za následek ztrátu původního
stavebnětechnického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §8
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o pozemky parc. č. 3404/2
a 3405 kat. úz. S., Nejvyšší soud vycházel z provedených důkazů,
z nichž bylo zjištěno, že stavby kotelny a olejového hospodářství
na těchto pozemcích byly zřízeny až po převzetí těchto pozemků
státem, a proto se uplatní ustanovení §8 odst. 3 citovaného
zákona. V podrobnostech odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého
rozhodnutí.
Podle názoru vedlejšího účastníka, uvedeného ve vyjádření,
dovolací soud rozhodl v souladu s provedeným dokazováním a jeho
výsledky a v souladu se zákonem se vypořádal i s otázkou ztráty
stavebně technického charakteru stavby (tovární haly). Polemika
navrhovatelů ohledně kvantitativních a kvalitativních změn stavby
je dle jeho názoru účelová a není v souladu s dosavadní znaleckou
praxí ani praxí soudů. Vedlejší účastník dále poukazuje na
provedené znalecké posudky P. K. a P. Š., k námitce navrhovatelů
nepřipuštěné jako důkaz, z nichž taktéž vyplývá, že stavba haly
ztratila stavebně technický charakter. Pokud jde o otázku, zda
zbývající stavby jsou součástí či příslušenstvím věci hlavní,
vedlejší účastník se ztotožňuje se závěry uvedené v napadeném
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem bylo porušeno
jejich základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11
Listiny. Ústavní soud však odkazuje na svou ustálenou judikaturu,
podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví
už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně
(srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295).
V tomto směru tedy názoru stěžovatelů přisvědčit nelze.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky
obecných soudů nebylo porušeno právo na spravedlivé řízení, jehož
porušení navrhovatelé taktéž namítali. V tomto ohledu Ústavní soud
dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná je.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není
oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že
není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto
na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem
hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé
straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů
obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že
vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého
ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že
právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva
v projednávaném případě došlo.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že
k vyslovení závěru o nevydání stavby z důvodu zásadní přestavby,
vedoucí ke ztrátě jejího stavebně technického charakteru (§8
odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), je
nutné bezpečně zjistit, že alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé
životnosti (základy; hlavní nosné vodorovné a svislé konstrukce;
stropy; krov; schodiště) došlo k obměně, reprezentující
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku (srov.
např. nález sp. zn. II. ÚS 486/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv., 12, C.H. Beck, 1998, str. 349 a násl.).
V souvislosti s výkladem tohoto ustanovení bylo i konstatováno, že
jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nemají stejný význam. Proto
např. změna konstrukce střechy ještě sama o sobě nemusí znamenat
ztrátu původního stavebně technického charakteru, stejně jako
změna v užívání při drobných stavebních výměnách.
Citované ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon
je specifickým předpisem, jehož dominantním cílem je zmírnit
následky některých majetkových a jiných křivd. Celý zákon i jeho
jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby bylo tohoto cíle
možno dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy oběti.
Dovolací soud ratio legis dostatečně nerespektoval a vyložil
citované ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, extrémním způsobem. Zásadní
přestavbou, spojenou se ztrátou původního stavebně technického
charakteru nelze obecně rozumět, tak jak to má nesprávně na mysli
Nejvyšší soud, pouhou přístavbu. V projednávaném případě došlo,
podle znaleckého posudku ing. I. Ř., č. 45/95 (čl. 125 spisu),
výslechu tohoto znalce a doplňku znaleckého posudku č. 57/95 (čl.
165 spisu), pouze k rozšíření původní haly o 51, 7 %, objekt
tovární haly se tak celkově rozšířil asi o 45, 8 % a objekt jako
celek nebyl podstatným způsobem změněn [Nejvyšší soud v rozsudku
vycházel z toho, že původní hala byla rozšířena o 56 %, což je
původní údaj, znalcem posléze opravený na 51, 7 % (srov. výslech
znalce ze dne 1. 6. 1995, č.l. 143 spisu), a podle odůvodnění
rozhodnutí nepřihlížel k vymezení celkového rozšíření tovární
haly]. Podle znaleckého posudku nedošlo u objektu tovární haly
k jakýmkoli změnám prvků dlouhodobé životnosti, které by znamenaly
ztrátu stavebně technického charakteru stavby. To ostatně
potvrzuje i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V případě aplikace restitučních zákonů je vše třeba posuzovat
z hlediska dlouhého období 40 let, které si pochopitelně vynutilo
modernizaci objektů v souladu s novými technickými a provozními
požadavky. Interpretace citovaného ustanovení provedená
v projednávaném případě dovolacím soudem, dle názoru Ústavního
soudu neodůvodněně zvýhodňuje současné uživatele oproti osobám
oprávněným podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a je proto z hlediska ratio legis restitučních
zákonů interpretací natolik extenzivní, že již vybočuje z mezí
ústavnosti.
Oproti tomu Ústavní soud nesouhlasí s další námitkou
vznesenou navrhovateli. Obecné soudy podle nich pochybily i tím,
že při rozhodování celou předmětnou nemovitost posuzovaly jako
jednotlivé objekty a nikoli jako jedinou stavbu, byť se jedná
o objekty na sobě vzájemně účelově a konstrukčně závislé.
Navrhovatelé zejména operují definicí pojmu "stavba", obsaženou ve
stavebně právních předpisech, a dovozují, že budova kotelny
a olejového hospodářství jsou součástí tovární haly jako věci
hlavní. Režim ustanovení §8 odst. 3 citovaného zákona se na ně
proto nevztahuje.
Jak již Ústavní soud dříve konstatoval (srov. např. nález č.
III. ÚS 336/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9,
C.H. Beck 1997, str. 59 a násl.; II. ÚS 42/97, dosud ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikován), pojmy
restitučních zákonů je nutno vždy vykládat v souladu
s občanskoprávními instituty. Znamená to, že pro vymezení pojmu
"stavba" nelze ani podpůrně použít pojmů stavebního zákona.
V občanskoprávní oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti
restitučních zákonů, je nutno pojem "stavba" vykládat jako
jedinečný výsledek určité stavební činnosti, který je možno podle
jeho technických vlastností individualizovat (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, dosud
nepublikován). Z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. je jediným
vymezujícím znakem pojmu "stavba" vymezení časové, to jest, že
stavba byla postavena po převzetí pozemku státem. Z předchozího
plyne, že prostřednictvím stavebního zákona a prováděcích předpisů
k němu vydaných, nelze dospět k jiné náplni pojmu stavba v zák. č.
87/1991 Sb. I v tomto případě se uplatní instituty občanského
práva "příslušenství" či "součást" věci ve smyslu ustanovení §§120 a 121 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen "o.z.").
Dovolací soud posoudil i námitku navrhovatelů, podle níž jsou
dotčené objekty součástí tovární haly jako věci hlavní. Považuje
objekt kotelny a olejového hospodářství za příslušenství věci
hlavní, a to ve smyslu ustanovení §121 odst. 1 o.z.
(příslušenstvím věci je věc, která náleží vlastníku věci hlavní
a je jím určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána).
Dotčené objekty mají povahu samostatných věci a jejich osud není
závislý na osudu tovární haly. Pouze v důsledku toho, že byly ve
vlastnictví vlastníka věci hlavní (továrny), který určil, aby byly
užívány spolu s tovární halou, nabyly povahy příslušenství, ne
tedy součásti věci hlavní. Nenaplňují totiž podmínku §120 odst.
1 o.z., podle které součást nemůže být od věci hlavní oddělena,
aniž by se tím znehodnotila. Vzhledem k tomu, že dotčené stavby
byly postaveny až po převzetí pozemkové parcely státem, aplikovaly
obecné soudy správně ustanovení §8 odst. 3 citovaného zákona.
Dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, s ohledem na důvody
uplatněné v dovolání, přičemž postupoval způsobem, v němž nebylo
shledáno porušení práva na soudní ochranu. Dospěl-li tímto
způsobem k výše uvedeným závěrům, které nadto Ústavní soud
shledává ústavně konformními, je třeba takový závěr považovat za
projev nezávislého soudního rozhodování a námitky navrhovatelů
v uvedeném ohledu neobstojí.
Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť
ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu,
zakotveného v hlavě páté Listiny. Pokud jde o návrh na odložení
vykonatelnosti napadené části rozhodnutí dovolacího soudu, má
Ústavní soud za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání
takového rozhodnutí důvod.
Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že
výrok sub. II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1998, čj.
2 Cdon 1667/97-251, je v části, jíž bylo zamítnuto dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na vydání
budovy tovární haly na parcele č. 3403 v katastrálním území
Strašnice, a v této části i rozsudky Městského soudu v Praze ze
dne 20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96 -218, a Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188, rozhodnutím,
vybočujícím z mezí ústavnosti. Je tomu tak proto, že navrhovatelům
nebyla poskytnuta dostatečná ochrana a nebylo respektováno jejich
právo na spravedlivé řízení, jak ho má na mysli čl. 36 odst. 1
Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. V důsledku toho Ústavní soud stížnosti
vyhověl a část napadeného výroku zrušil [§82 odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ve zbylé části pak
návrh podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. března 2001