ECLI:CZ:US:2020:2.US.2457.20.1
sp. zn. II. ÚS 2457/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., právně zastoupeného Mgr. Tadeuszem Zientkem, advokátem se sídlem Stodolní 31, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 3388/2019-930, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2019 č. j. 8 Co 9/2019-841 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018 č. j. 36 C 27/2010-782, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 2020 a na základě výzvy Ústavního soudu doplněna prostřednictvím advokáta dne 13. 11. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva.
2. Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaní 1), 2) a 4) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 160 523 647 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaní 1), 2) a 4) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně nemajetkovou škodu ve výši 2 839 396 353 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná 3) povinna zaplatit žalobci majetkovou škodu ve výši 280 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby byla žalovaná 3) povinna zaplatit žalobci nemajetkovou škodu ve výši 20 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok IV), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 32 450 Kč (výrok V), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 24 393 Kč (výrok VI), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 3) náhradu nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok VII), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 4) náhradu nákladů řízení ve výši 67 624 Kč (výrok VIII) a rozhodl, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává (výrok IX).
3. Žalobu stěžovatel odůvodnil nezákonným jednáním policie, soudu a léčebny, kdy byl nezákonně napaden policií a zločinně v poutech odveden do Psychiatrické léčebny v Opavě, kde byl proti své vůli 22 dní držen a proti své vůli léčen, opícháván a prakticky likvidován jako osobnost s absolutní ztrátou osobnosti i soukromí. Po žalované 3) se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové škody ve výši 280 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, neboť v lokalitě Ostrava není splněno základní lidské právo na čisté životní prostředí. V Ostravě je dnes a denně překračován limit pro životaschopné zdravé dýchání vzduchu. Jelikož cena zdraví neustále stoupá a jelikož toto prostředí jednoznačně odpovídá za veškeré dýchací potíže i za nevyléčitelné nemoci, žádal žalobce odškodnění ve výši špičkové léčby po dobu 30 let.
4. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), rozhodl, že žalobce a žalované 1) a 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 4) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok IV).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro jeho vady spočívající v absenci uvedení dovolacích důvodů.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 3 Listiny, čl. 8 odst. 1, 6 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
9. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.
10. Stěžovatel v nyní posuzované věci podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačil. Obsahem dovolání je především polemika se závěrem odvolacího soudu a se skutkovými zjištěními soudu nalézacího. Dovolání tak přípustnost podle §237 o. s. ř. nevymezilo.
11. Sama skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepředstavuje. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako nedostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
12. Pokud jde o napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů, dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
13. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k těmto rozhodnutím nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu