ECLI:CZ:US:2009:2.US.2461.08.2
sp. zn. II. ÚS 2461/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti PF Postforming, s. r. o., se sídlem Janovice 80, 595 01 Velká Bíteš, zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 7, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2008, č. j. 36 Cm 192/2002-49, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2008, č. j. 5 Cmo 278/2008-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí ze čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku téhož soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 36 Cm 192/2002-36, vydaného pro zmeškání dle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání tím, že se k ústnímu jednání konanému dne 10. 4. 2002 nemohla dostavit, neboť předvolání k jednání jí nebylo doručeno. Stěžovatelka tak o nařízeném jednání nevěděla a k soudu se nedostavila. Dále stěžovatelka namítala, že předvolání k jednání bylo doručeno advokátovi JUDr. Ing. Š., který ji sice předtím zastupoval, ale jehož zastupování bylo ukončeno ještě před konáním jednání. Advokát ji o konání ústního jednání nevyrozuměl, což také písemně podáním ze dne 31. 3. 2008 potvrdil.
Po posouzení tvrzení stěžovatelky, obsaženého v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, neshledal Krajský soudu v Brně důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř.. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z okolností tvrzených stěžovatelkou vyplývá, že se nedomáhá zrušení rozhodnutí z důvodů uvedených v §153 odst. 4 o. s. ř., ale z důvodu nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž o této otázce může rozhodnout pouze odvolací soud. Proto krajský soud návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl.
Stěžovatelka podala odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem JUDr. Ing. Š. Ten na základě řádně doložené plné moci převzal zastoupení a zaslal do spisu odpor proti platebnímu rozkazu a tento písemně zdůvodnil. Tomuto právnímu zástupci bylo doručeno dne 13. 2. 2008 předvolání k jednání na den 10. 4. 2008. Teprve podáním ze dne 31. 3. 2008 oznámil tento právní zástupce, že stěžovatelku již nezastupuje. I když tento advokát pozdějším podáním datovaným 14. 5. 2008 potvrdil, že stěžovatelku o termínu jednání neinformoval, nepovažoval tuto skutečnost odvolací soud za omluvitelnou překážku pro nepřítomnost u jednání soudu. Uvedl, že oznámení o ukončení zastoupení advokátem JUDr. Ing. Š. bylo soudu doručeno až téměř za dva měsíce poté, co tento advokát převzal předvolání k jednání, a v době, kdy bylo předvolání vypraveno od soudu, byla ve spise jeho nevypovězená plná moc a tedy předvolání mu bylo řádně doručováno v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty uvedené před obecnými soudy. Uvádí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla zkrácena na svých ústavních právech, neboť soudy obou stupňů uplatnily při svém rozhodování nepřiměřený formalismus. Odvolává se na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. II. ÚS 451/03, sp. zn. IV. ÚS 63/05 a sp. zn. I. ÚS 394/05. Z těchto nálezů akcentuje vyslovené názory, podle nichž musí soudy přistupovat k vydání rozsudku pro zmeškání pečlivě a individuálně, a měly by brát do úvahu předchozí aktivitu účastníka, který se k jednání nedostavil. Naopak neměly by takové rozsudky přijímat v hraničních či sporných případech, nebo v situaci, kdy jinak aktivní účastník zmešká neúmyslně první jednání ve věci. Stěžovatelka se domnívá, že její případ je právě případem hraničním, kdy jediným důvodem zmeškání prvního jednání ve věci bylo nevyrozumění o konání jednání, nikoliv nezájem na soudním řízení.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal jednak soudní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 192/2002, a dále vyjádření obou soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena ústavní stížností. Krajský soud v Brně se pouze odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí a Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření stručně shrnul svoji argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nic nového nedodal. Tato vyjádření proto již nebyla rozesílána účastníkům k případné replice.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny, se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1. Těmito kautelami se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se dovolává porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, který zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu..." Podrobnosti a podmínky úpravy postupu, kterým je možno se domáhat svých práv, byly vyhrazeny zákonu (čl. 36 odst. 4 Listiny). Ústavní soud konstatuje, že v občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Účelem tohoto institutu je umožnit rozhodnout věc ve sporném řízení při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na zástupce účastníka.
V dané věci byl Ústavní soud postaven před otázku, zda bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, spočívající v právu osobní účasti stěžovatele při soudním jednání. Ústavní soud hodnotil, zda došlo k pochybení na straně soudu, když neinformoval stěžovatelku o nařízeném jednání a vyrozumění o jednání zaslal pouze jejímu právnímu zástupci. Plná moc právního zástupce stěžovatele byla do soudního spisu založena dne 26. 11. 2002 a jednání v této věci bylo soudem nařízeno předvoláním ze dne 8. 1. 2008, doručeným právnímu zástupci dne 13. 2. 2008. Obsahem tohoto předvolání bylo poučení o následcích nedostavení se k jednání.
Podle ustanovení §45c odst. 1 o. s. ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Pokud soud u jednání nepotřeboval osobní účast účastníka řízení, postačovalo zaslat předvolání pouze právnímu zástupci. Je nerozhodné, zda právní zástupce poté, co již obdržel předvolání k jednání, sdělil soudu, že stěžovatelku nadále nezastupuje, neboť bylo jeho povinností informovat svého klienta o termínu jednání, a naopak nebylo povinností soudu zaslat v takovém případě nové předvolání. To platí tím spíše, že mezi datem doručení předvolání a datem sdělení o ukončení zastoupení uplynula doba téměř dvou měsíců. Pokud právní zástupce nesplnil svoji povinnost a svého klienta neinformoval o nařízeném jednání, jde o odpovědnostní vztah mezi ním a jeho klientem ze smlouvy o zastoupení, který nemůže mít žádný vliv na průběh soudního řízení.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v tomto konkrétním případě neshledal porušení pravidel řádného procesu, jestliže bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Pokud se stěžovatelka současně dovolává porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jde o zřejmý nonsens ze strany stěžovatelky, neboť toto ustanovení Ústavy nezakotvuje žádné základní lidské právo, ale stanoví meze uplatňování státní moci, stejně jako prakticky shodné ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Na druhé straně nemůže Ústavní soud přejít bez povšimnutí skutečnost, že v řízení došlo ke zcela neodůvodněným průtahům. Posledním úkonem před ústním jednáním nařízeným na den 10. 4. 2008, o čemž bylo rozhodnuto dne 8. 1. 2008, byla replika vedlejšího účastníka k odporu stěžovatelky proti platebnímu rozkazu doručena soudu dne 18. 12. 2002. Soud pak byl pět let nečinný, přičemž z obsahu spisu nelze dovodit žádné důvody, proč soud nejednal. S ohledem na princip subsidiarity se Ústavní soud v tomto řízení nemůže touto otázkou věcně zabývat, je však jeho povinností upozornit na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, ve kterém je zakotveno právo každého na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu