ECLI:CZ:US:2007:2.US.247.07.1
sp. zn. II. ÚS 247/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 247/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2006 sp. zn. 1 Co 192/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 sp. zn. 32 C 46/2006, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 1 Co 192/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 32 C 46/2006 se ruší.
II. Návrh na zrušení části ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na přiměřené zadostiučinění dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti, připojených napadených rozhodnutí a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou dne 31. 3. 2006 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ochrany osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč. V žalobě uvedl, že mu bylo dne 1. 8. 2000 sděleno obvinění pro trestný čin vydírání dle §235 trestního zákona, dne 27. 10. 2000 byl zadržen a dne 30. 10. 2000 byl vzat do vazby. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 4. 2001 sp. zn. 24 T 15/2001 byl stěžovatel spolu s dalším spoluobviněným uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2001 zamítl jako nedůvodné. Nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01, N 10/25 SbNU 69, byla obě citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušena s konstatováním, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Následně byl stěžovatel propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a znovu vzat do vazby. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 7. 2002 byl stěžovatel opět uznán vinným stejným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 35 měsíců. Z podnětu odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek zrušil a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Dne 9. 10. 2002 byl stěžovatel na základě písemného slibu propuštěn z vazby na svobodu a dne 10. 3. 2005 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 o zproštění obžaloby stěžovatele v plném rozsahu. Právní moci nabyl rozsudek dne 19. 5. 2005.
Stěžovatel se v žalobě domáhal náhrady nemajetkové újmy s ohledem na velmi výrazné a dlouhodobé snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti a porušení soukromí. Současně vzhledem ke svým majetkovým poměrům žádal osvobození od soudního poplatku, který v jeho případě činil 40 000 Kč. K potvrzení svých osobních, majetkových a výdělkových poměrů doložil stěžovatel vyplněné potvrzení.
Soud prvního stupně nevyhověl žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že bez ohledu na majetkové poměry stěžovatele není splněn druhý důvod pro osvobození od soudních poplatků, a to aby se nejednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle popisu skutečností stěžovatel netvrdil žádný exces orgánů činných v trestním řízení a ani podle názoru soudu nedošlo k žádnému excesu z plnění zákonné povinnosti. Postup podle trestního řádu v rámci trestního řízení není neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žádné osoby.
Vrchní soud v Praze se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že jestliže má neoprávněný zásah spočívat v omezení osobní svobody v důsledku vazby, jedná se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť postup orgánů činných v trestním řízení je třeba považovat za výkon jiného práva, popř. jiné právní povinnosti, což je okolností vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení části §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř"), konkrétně ve slovech "nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle jeho názoru je uvedené ustanovení v rozporu s právem na spravedlivý proces, protože již předem předjímá meritorní rozhodnutí soudu a odmítá právo účastníka řízení na nalezení spravedlnosti.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze zcela odkázal na závěry v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v Praze uvedl, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť měl možnost domáhat se svého tvrzeného práva u nezávislého a nestranného soudu. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení ponechalo rozhodnutí zcela na úvaze Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud dopěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Z toho vyplývá, že referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky.
Z těchto hledisek hodnotil Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že jejich závěry stran posouzení nároku stěžovatele na náhradu nemateriální újmy jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve světle ochrany stěžovatelových základních práv neobstojí.
Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu (např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000, U 28/19 SbNU 275), podle níž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., není otázkou v rovině ústavnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (výše citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 597/03). To vše ovšem za podmínky, že obecný soud v konkrétním případě vyložil a aplikoval příslušné ustanovení občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem.
V projednávané věci naplnění shora uvedené podmínky Ústavní soud neshledal. Obecné soudy aplikovaly §138 odst. 1 o. s. ř. a dospěly k závěru, aniž by zkoumaly majetkové poměry stěžovatele, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. K tomuto závěru soudy dospěly, aniž by vzaly v úvahu relevantní judikaturu Ústavního soudu týkající se uplatňování náhrady nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již formuloval přesvědčení, že trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další negativní důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, N 116/41 SbNU 453). Trestní stíhání a výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy.
Jinak řečeno, bezpochyby každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny. Obecně jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Přesto však lze odlišit situace, kdy se již nebude jednat o legitimní omezení, nýbrž o zásah a porušení práv garantovaných v čl. 10 Listiny.
Otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (265/2005 Sb., N 98/37 SbNU 321). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konkrétně řešil otázku, zda lze toto ustanovení vymezující náhradu škody interpretovat tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální újmy spočívající v usmrcení blízké osoby. Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a 13 občanského zákoníku. Ústavní soud pak v této souvislosti současně apeloval na zákonodárce a uvedl, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duševní integritu poškozeného. Jak Ústavní soud poznamenal, k takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu. Tyto principy mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Ústavní soud však v tomto rozhodnutí potvrdil, že de lege lata jsou nároky na náhradu nemateriální újmy vymahatelné nikoliv jako náhrada škody, jejíž komponenty definuje §442 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž cestou ochrany osobnosti podle §11 a 13 občanského zákoníku.
V nálezu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04, N 136/42 SbNU 91, Ústavní soud uvedl, že tyto závěry je třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou v čl. 5 odst. 5, který je ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu České republiky a kterého je třeba použít přednostně před zákonem. Tento závěr Ústavní soud v citovaném nálezu podpořil řadou odkazů na judikaturu zahraničních ústavních soudů, podle níž v oblasti náhrady škody za nezákonné omezení osobní svobody, která je právním vztahem mezi jednotlivcem a státem, nelze striktně uplatňovat domácí civilistické pojetí škody, a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojmem odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy rozumí i náhradu nemateriální újmy.
Tento výklad Ústavní soud podpořil i odkazem na vůli domácího zákonodárce projevenou v zákoně č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnil zákon č. 82/1998 Sb. a s účinností od 27. 4. 2006 rozšířil pojem škoda v oblasti odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup i o náhradu nemateriální újmy.
V době vzniku tvrzeného nároku stěžovatele a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně opřít o citovaný zákon, neboť tato novela, která působí pro futuro (s výjimkou uvedenou v přechodném ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), se nemůže vztahovat na postavení stěžovatele zpětně. Jak ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ostatně potvrdil Ústavní soud, za takové situace byly v minulosti případné nároky za nemateriální újmu reparovatelné cestou ochrany osobnostních práv tak, jak je vymezena v §11 až 13 občanského zákoníku.
Je jistě právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti vyšetřováním podezření ze spáchání trestné činnosti a jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z toho vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počínají nezákonným nebo nepřiměřeným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, čítajíc v to nejen extrémní případy nelidského či ponižujícího zacházení, ale též případy průtahů v řízení, jedná se o postupy, kterými již porušují jednotlivá osobnostní práva, jejichž ochrana je garantována čl. 10 Listiny. Takové postupy nelze označit bez bližšího zkoumání za jiný výkon práva, jak to učinily v napadených rozhodnutích obecné soudy, a není proto jednoznačně vyloučeno, aby za takové porušení jednotlivci příslušela náhrada za nemateriální újmu vyvolanou ve sféře jeho osobnostních práv.
Ústavní soud k tomu připomíná, že výklad §13 občanského zákoníku je v daném případě nutno činit s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda. Obecné soudy by tedy v novém řízení měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006, resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu.
Z kontextu shora uvedeného tedy vyplývá, že v případě stěžovatele obecné soudy nemohly v počáteční fázi řízení bez příslušného dokazování pouze na základě skutkových tvrzení v žalobě dospět k jednoznačnému závěru, že nárok stěžovatele na náhradu nemateriální újmy uplatněný na základě ustanovení §13 občanského zákoníku je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, a tímto konstatováním odůvodnit zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků, aniž by se současně zabývaly majetkovými poměry stěžovatele. Ústavní soud však připomíná, že toto rozhodnutí v žádném případě nelze považovat za předjímání výsledku následného projednání věci, ale pouze jako závazný názor Ústavního soudu na výklad a aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud na základě shora uvedeného uzavírá, že výklad a aplikace pojmu "zřejmě bezúspěšné uplatňování práva" v §138 odst. 1 o. s. ř. byl obecným soudem založen toliko na jediném argumentu, jehož obsahem byl protiústavní právní názor, nadto Ústavním soudem již opakovaně dříve za protiústavní výslovně označený. Obecný soud tak vyložil a aplikoval §138 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s imperativem ústavně konformního výkladu, v daném případě v rozporu s požadavky plynoucími z čl. 10 Listiny, pročež takovýto postup současně značí i dotčení stěžovatele na jeho ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Proto Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 1 Co 192/2006, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 32 C 46/2006 zrušil podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení zákonného ustanovení, musel se Ústavní soud zabývat i ústavností napadeného ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
V oblasti kontroly norem Ústavní soud již dříve zaujal výkladové stanovisko (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, 121/1996 Sb., N 21/5 SbNU 17), podle kterého "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.". Ústavní soud, vycházeje z citovaného interpretačního pravidla, dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je možná ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení.
Ze shora uvedených důvodů byl návrh na zrušení části §138 odst. 1 o. s. ř. odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.