ECLI:CZ:US:2016:2.US.2479.15.1
sp. zn. II. ÚS 2479/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Ing. et Ing. Romanem Ondrýskem, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 53 Co 421/2014-69, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 2901/2015-158, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 29. 8. 2014, č. j. 21 C 44/2014-50, rozhodl, že se stěžovatelovi přiznává osvobození od soudních poplatků (I.) a že se zamítá jeho žádost, aby mu byl soudem ustanoven zástupce z řad advokátů (II.). Žádosti o osvobození od soudních poplatků soud I. stupně vyhověl s odkazem na ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť shledal, že požadavek stěžovatele odpovídá jeho osobním poměrům. Žádosti o ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 občanského soudního řádu naopak nevyhověl, poněvadž dospěl k závěru, že navrhované opatření není nezbytně nutné k ochraně stěžovatelových zájmů, neboť ten v žalobě řádně uvedl a vylíčil zákonem požadované náležitosti, zcela jasně formuloval žalobní petit a i z dalších listin zaslaných soudu je patrno, že se v soudním řízení orientuje a je schopen řádně své zájmy chránit. Navíc soud upozornil, že stěžovatel vede u stejného soudu množství dalších žalob, a podotkl, že postavení a celková situace žalobce nedosahuje intenzity tak výjimečného opatření, jakým je ustanovení právního zástupce, obzvláště za situace, kdy s ohledem na charakter řízení žalobci (stěžovateli) nehrozí v budoucnu závažná újma.
3. K odvolání stěžovatele městský soud nyní napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Dle odvolacího soudu soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů nemohlo být žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce vyhověno, kdy správně poukázal na kvalitu jeho podání i na jeho celkový postup v řízení. Odvolací soud přitom souhlasil se závěry soudu I. stupně, že z tohoto stěžovatelova postupu je nepochybně zjevné, že se orientuje v problematice, která je předmětem sporu, že řádně komunikoval se žalovanou v rámci předběžného projednání svého nároku, že řádně komunikuje se soudem, že pro účely doručování je vybaven datovou schránkou, a že jeho nepříznivý zdravotní stav se v řízení nijak neprojevil, což celkově plně nasvědčuje tomu, že je schopen před soudem jednat a hájit své zájmy sám, a není tak naplněn jeden ze základních požadavků právní úpravy obsažené v ustanovení §30 občanského soudního řádu v podobě nezbytné potřeby ochrany zájmů žadatele.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť z něj nebylo patrno, při řešení jaké právní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud uvedl, že stěžovatel sice odkázal na množství rozhodnutí vrcholných soudů, nicméně tyto odkazy nelze považovat za dostačující, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Pokud pak stěžovatel poukazoval na možné vady řízení, tak tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Závěrem Nejvyšší soud připomněl, že s ohledem na množství kauz vedených stěžovatelem lze jeho přístup pokládat za obstrukční a litigozní, o čemž svědčí již i to, že ve svých podáních opakovaně označuje ustanovení zástupce jeho osobě za "notorietu".
5. Uvedená rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky, neboť obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, a to včetně řádného vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a toho, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měly soudy I. a II. stupně při svém rozhodování odchýlit. Dovolání tak bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu chybějící obligatorní náležitosti, ačkoliv tuto náležitost obsahovalo, čímž došlo k porušení zákazu denegatio iustitiae. Jestliže totiž Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že dovolání bylo přípustné, pak se měl tvrzenými důvody přípustnosti řádně zabývat a zdůvodnit, proč tyto důvody přípustnost dovolání nezakládají. Dále stěžovatel napadá rozhodnutí soudu II. stupně a jím předestřenou interpretaci ustanovení §30 občanského soudního řádu. Zde především vytýká, že soudy (obvodní i městský) svá rozhodnutí zatížily vadou vnitřní rozpornosti a libovůle, pokud mu přiznaly osvobození od soudních poplatků, ale zároveň mu neustanovily zástupce z řad advokátů (ačkoli v dříve vedených sporech mu advokáta ustanovily). Zde stěžovatel podotýká, že jestliže soud již vzal za splněnou podmínku, že nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak nemohl při posuzování podmínek pro ustanovení zástupce vycházet z opaku. Zde se také stěžovatel pozastavuje nad tím, že pro účely dovolacího řízení mu tentýž soud zástupce z řad advokátů ustanovil, a to i přesto, že pro případ dovolání proti rozhodnutí o neustanovení zástupce se jinak povinné zastoupení advokátem nevyžaduje.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatele učinit.
9. V nyní projednávané věci stěžovatel napadá rozhodnutí soudů, jimiž mu nebyl ustanoven k obhajobě jeho práv zástupce dle ustanovení §30 občanského soudního řádu. Ústavní soud musí předně vyslovit souhlas se stěžovatelem, že ustanovení zástupce dle §30 občanského soudního řádu a institut osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 občanského soudního řádu jsou velmi blízké právní instrumenty, neboť pouze účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce (viz ustanovení §30 občanského soudního řádu). Zároveň však musí Ústavní soud konstatovat, že se stěžovatel mýlí, pokud dovozuje, že již samotné přiznání osvobození od soudních poplatků zakládá i právo na ustanovení zástupce. Splňuje-li totiž účastník řízení podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 občanského soudního řádu zčásti nebo zcela, jedná se pouze o jednu z podmínek, na jejímž základě může soud dospět k závěru o nutnosti ustanovení zástupce dle ustanovení §30 občanského soudního řádu. Druhou podmínkou je podání žádosti o toto ustanovení a třetí (a v zásadě nejdůležitější) je podmínka nezbytnosti tohoto ustanovení k ochraně práv žadatele. Požadavek nezbytnosti byl doplněn novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. s účinností od 1. 9. 2011, přičemž takto byla zdůrazněna mimořádnost institutu ustanovení zástupce tím, že soudce bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu.
10. V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje, že již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209)]. Zároveň zdejší soud opakovaně vyslovil, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (dle ustanovení §30 a §138 občanského soudního řádu), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1657/15 ze dne 16. 7. 2015]. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
11. Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud prvního stupně i soud odvolací návrh stěžovatele na ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně odůvodnily, kdy správně vyšly jak ze skutečností vážících se k osobě žadatele (stěžovatele), tak i charakteru řízení, v němž stěžovatel požadoval zastoupení. Na jejich závěrech přitom nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska důvod ničeho měnit, a proto na ně pro stručnost v plné míře odkazuje, kdy ostatně i z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel je v dostatečné míře znalý v ochraně svých práv, a tudíž nemůže být naplněn požadavek nezbytnosti pro ustanovení jeho zástupce.
12. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovateli byl v nyní posuzovaném řízení ustanoven advokát pro řízení před dovolacím soudem. Ačkoliv Ústavní soud se stěžovatelem souhlasí v tom smyslu, že pro toto řízení nebylo jeho právní zastoupení nezbytné, a proto mohly soudy dospět k závěru, že mu ani pro toto řízení zástupce neustanoví, jedná se pouze o jednotlivé beneficium jemu poskytnuté ze strany soudu, aniž by však z něj bylo možno dovozovat obecné právo stěžovatele na ustanovení zástupce pro dotčené civilní řízení (stejně tak nemůže stěžovatel dovozovat toto právo ze skutečnosti, že v jím vedených dřívějších řízeních mu byl zástupce ustanoven, neboť podmínky pro toto ustanovení zástupce se váží vždy ke konkrétní žádosti a k aktuálně zjištěným okolnostem).
13. Stěžovatel dále žádá přezkum rozhodnutí o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, které údajně postrádá náležité odůvodnění, včetně vypořádání se s jím předestřenými argumenty. V této souvislosti Ústavní soud setrvale judikuje, že i pro soud dovolací platí, že je povinen své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Nedostatečné či nesrozumitelné odůvodnění totiž může zasáhnout do základního práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud dospěl i přes stručnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou z jeho odůvodnění dostatečně seznatelné základní důvody vedoucí k vyřčenému výroku, kdy i z argumentů stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti vyplývá (jimiž napadá rozhodnutí dovolacího soudu), že rozhodnutí soudu I. a II. stupně rozporuje pouze v obecném měřítku a nesouhlasí se skutkovými zjištěními těchto soudů a s jejich právním hodnocením. Za této situace (a s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů) nenašel Ústavní soud důvod k nezbytnosti derogace napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť takové rozhodnutí by bylo čistě formalistickým a ve své podstatě (i s ohledem na výše vyřčené) by stěžovateli nebylo způsobilé přivodit jakýkoliv pozitivní výsledek.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu