ECLI:CZ:US:2016:2.US.2505.16.1
sp. zn. II. ÚS 2505/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldi, zastoupeného Mgr. Petrou Benkovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. Ncd 68/2016-134, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2016, která po doplnění podáním ze dne 3. 10. 2016 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť mu jím bylo odepřeno právo na projednání věci nestranným soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry Vrchního soudu v Praze (dále také jen "vrchní soud"), který napadeným usnesením rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 123/2015 se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Stěžovatel je přesvědčen, že Okresní soud v Pardubicích není a nemůže být vůči stěžovateli v pozici nezávislého a nestranného soudu, neboť tento soud projednával již řadu podání stěžovatele a je tedy podrobně obeznámen s jeho faktickou životní situací. Dále stěžovatel dovozuje narušení nestrannosti Okresního soudu v Pardubicích ze skutečnosti, že tento v trestním řízení sp. zn. 2 T 159/2011 rozhodl proti osobě stěžovatele odsuzujícím později pro nesprávnost odvolacím soudem zrušeným rozsudkem. Proto bylo dle mínění stěžovatele i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu třeba přikázat projednání věci jinému soudu téhož stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) tak, jak bylo stěžovatelem navrženo. Dále stěžovatel namítá, že v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze nebylo dostatečně odůvodněno odmítnutí postupu dle §12 odst. 2 občanského soudního řádu, který se jeví jako vhodný v případě, kdy nejsou dle Vrchního soudu v Praze všichni soudci Okresního soudu v Pardubicích vyloučeni dle §14 občanského soudního řádu, avšak Okresní soud v Pardubicích projednával již řadu podání stěžovatele. Dle mínění stěžovatele totiž Okresní soud v Pardubicích již nevěnuje projednávání jeho podání potřebnou pozornost a zároveň je narušen princip objektivního projednávání a rozhodování věcí, v nichž stěžovatel vystupuje jako účastník řízení.
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §12 a násl. občanského soudního řádu, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)].
5. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Ústavní soud má naopak za to, že Vrchní soud v Praze se návrhem stěžovatele na přikázání věci řádně zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy, a toto své rozhodnutí srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnil. Ústavní soud také nepřisvědčil námitce stěžovatele, že se vrchní soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody na přikázání věci jinému soudu uvedenými stěžovatelem v jeho návrhu. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu dle §12 odst. 1 občanského soudního řádu (tedy pro tzv. delegaci nutnou), neboť o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti soudkyně JUDr. Renáty Polanské bylo Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnuto tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v předmětné věci, rovněž z ve spise založených vyjádření soudců Okresního soudu v Pardubicích se podává, že účastníky řízení neznají a na výsledku projednání nemají žádný zájem.
6. Vrchní soud se vypořádal také s námitkou týkající se aplikace §12 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy delegace vhodné. Vrchní soud v této souvislosti stěžovateli vysvětlil, že k posouzení otázek vhodnosti případného přikázání věci jinému soudu je významný nesouhlas žalované. Vrchní soud v Praze proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že použití zákonné výjimky z principu zákonného soudce by se nemělo dít k tíži účastníka řízení, který s delegací projevil nesouhlas.
7. Také tento závěr Vrchního soudu v Praze neshledal Ústavní soud vybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud dodává, že místní příslušnost soudů k řízení je určena kogentními kritérii vymezenými v §84 a násl. občanského soudního řádu. Tato úprava představuje mj. realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou dány mimořádné důvody předpokládané zákonem [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159), ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)].
8. Ústavní soud konstatuje, že by popřel svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by se opakovaně zabýval konkrétními tvrzeními stěžovatele, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, když v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany Vrchního soudu v Praze a požaduje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a vrchnímu soudu uložil návrh na delegaci projednat znovu, resp. soudu uložil provést takovou aplikaci relevantních ustanovení zákona, která bude pro stěžovatele z jeho pohledu příznivější. Úkolem Ústavního soudu je však výhradně přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Jak vyplývá z výše uvedeného, takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu