ECLI:CZ:US:1999:2.US.251.98
sp. zn. II. ÚS 251/98
Usnesení
II. ÚS 251/98 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.G., zastoupeného advokátem Mgr. D.B., proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1998, č. j. 29 Co 35/98-56, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 1997, č.j. 7 C 1104/96-33, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení a M.Š. a S.Š., jako vedlejších účastníků řízení, oba zastoupeni JUDr. Z.M., mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1998, č. j. 29 Co 35/98-56, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 1997, č.j. 7 C 1104/96-33, a zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel tvrdí, že při rozhodování obou soudů došlo k naprostému popření spravedlivého procesu, zásady materiální spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Rozhodnutí soudu se zakládalo na nesprávném právním názoru a v řízení tak šlo o věc zásadního právního významu. Proto v řízení před odvolacím soudem požádal pro případ potvrzení rozsudku soudu I. instance o povolení připuštění dovolání, čemuž ale odvolací soud ve výroku rozsudku nevyhověl.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem na základě dodatečně zaslané plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání Ústavní soud si vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a na tomto základě nejdříve posoudil přípustnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel v daném případě Krajskému soudu v Praze mimo jiné vytýká, že odmítl návrh na připuštění dovolání. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel skutečně během odvolacího řízení navrhl (č.l. 53 a 54), aby Krajský soud v Praze připustil dovolání v případě, že by potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
II. ÚS 251/98
Tomuto návrhu však krajský soud nevyhověl. K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko.
V případě, že účastník řízení požádá o připuštění dovolání, postupuje v souladu s ustanovením §239 o.s.ř. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, má odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužije, nedošlo ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud zde stojí na stanovisku, že ústavní stížnost je ultima ratio, kterou je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Povinností stěžovatele je proto vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok. Tak tomu bylo v předmětném sporu, neboť navrhovatel požádal Krajský soud v Praze o připuštění dovolání. Ten ale ve stížností napadeném rozhodnutí nevyhověl, ačkoli potvrdil rozsudek soudu 1. instance. Jestliže tedy stěžovatel opírá svou stížnost o argument, podle kterého obecné soudy rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení věci a přitom se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, měl zde zákonem zaručený prostředek, kterým se mohl proti takovému postupu obecných soudů bránit. O ústavní stížnosti, která by byla podána souběžně s dovoláním, by mohlo být rozhodnuto teprve v případě, že by Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným.
K řešení těchto sporných právních otázek je určeno, v případě potvrzujících rozsudků a usnesení odvolacích soudů, dovolání podle §239 odst. 1, popř. §239 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže nahrazovat Nejvyšší soud při hodnocení toho, co je z hlediska jednotné judikatury obecných soudů otázkou po právní stránce zásadního významu. Protože navrhovatel zákonem založenou procesní možnost dovolat se nevyužil, došel Ústavní soud k závěru, že jeho podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 1999 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu