ECLI:CZ:US:2008:2.US.2518.07.1
sp. zn. II. ÚS 2518/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva OBNOVA, se sídlem Bílkova 21, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem, se sídlem Přemyslovská 11/2346, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2007, č. j. 18 Co 33/2007-279, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. září 2006, č. j. 30 C 129/2002-212, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2007, č. j. 18 Co 33/2007-279, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. září 2006, č. j. 30 C 129/2002-212, jímž bylo určeno, že žalobkyně (C. A. E. G.) je jediným vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále jen "předmětné nemovitosti"), a jímž byl současně zamítnut vzájemný návrh žalovaného (stěžovatele) na určení, že on je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, s nímž se následně odvolací soud ztotožnil, že v letech 1953 - 1998 vykonával na předmětných nemovitostech stát národní správu (vlastnictví na stát nepřešlo ani vydržením). V roce 1998 byly předmětné nemovitosti státem "předány obci" a ta je následně "prodala" žalovanému. Vzhledem k tomu, že stát nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohly být ani platně převedeny a žalovaný se nemohl stát jejich vlastníkem. Duplicitní zápis vlastnictví pak pro žalobkyni, která je právní nástupkyní původní vlastnice, představuje důvod pro naléhavý právní zájem na určení. Odvolací soud zdůraznil, že stát nemohl předmětné nemovitosti vydržet, neboť na nich vykonával národní správu, která představovala překážku pro existenci dobré víry. Zavedení národní správy pak neznamenalo ani odnětí vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu. K přechodu vlastnictví nedošlo ani na základě dohod uzavřených mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání nároků a finančních otázek z roku 1949, resp. z roku 1982, neboť tyto dohody nejsou a nikdy nebyly součástí českého práva a fyzickým osobám na jejich základě nevznikly přímé nároky. Na danou věc nelze rovněž vztáhnout závěr vyslovený v rozsudku Velkého senátu Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, že pokud přešla na stát věc bez právního důvodu, nelze se jejího vydání domáhat podle obecných předpisů, neboť stát se v dané věci předmětných nemovitostí nezmocnil, což nenaplňuje restituční důvod podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení principu rovnosti v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 3 Listiny), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), právo na zákonného soudce, jakož i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Stěžovatel zejména vytýká obecným soudům porušení principu rovnosti, který vylučuje libovůli při aplikaci práva. Ta podle názoru stěžovatele nastala tvrzením Městského soudu v Praze, že mezistátní dohoda mezi Československou republikou a vládou Spojeného království Velké Británie e Severního Irska z roku 1949 není součástí práva České republiky. Libovůlí se vyznačuje i popření držby předmětných nemovitostí v období od 8. května 1945 do dne převodu vlastnictví na obec. Podle názoru stěžovatele je ústavně nekonformní konstatování, že předmětné nemovitosti žádný ze subjektů nedržel. Odvolací soud si rovněž v rozporu s tehdejším hmotným a procesním právem vyložil otázku platnosti rozhodnutí o dědictví. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobně rozebírá jednotlivé v úvodu nastolené otázky. Nejprve se věnuje posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně a dospívá k závěru, že žalobkyně není jediným a oprávněným právním nástupcem původního vlastníka předmětných nemovitostí paní A. K. Poté se zabývá posouzením otázky vypořádání nároku žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, na základě mezistátní (pozn. správně mezivládní) dohody mezi Československou republikou a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z roku 1949. V této souvislosti vyslovuje závěr, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, byla příslušná k náhradám podle dohody z roku 1949, čímž ztratila majetkové nároky i vůči předmětným nemovitostem. V další části napadá otázku nesprávného právního posouzení vydržení předmětných nemovitostí stěžovatelem a jeho právními předchůdci. Stěžovatel konečně zpochybňuje právní názor odvolacího soudu na povinnost žalobkyně postupovat podle restitučních předpisů. Především namítá skutečnost, že odvolací soud neakceptoval námitku, že nárok žalobkyně je neoprávněný a nelze mu vyhovět, když žalobkyně měla postupovat podle restitučních předpisů. Vyslovil přesvědčení, že postup, který žalobkyně zvolila (tedy postup podle obecných přepisů), je obcházením zákona a nepřípustnou obnovou lhůt podle restitučních předpisů. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, sp. zn. 22 Cdo 2245/2004), jakož i na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05), podle nichž nelze tam, kde bylo možné postupovat podle restitučních předpisů využívat postupu podle obecných předpisů. Stěžovatel jako další bod namítá, že odvolací soud se nezabýval odvoláním stěžovatele proti výroku, jímž byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatele na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím porušil §206 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a zároveň i právo na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně napadá postup odvolacího soudu i soudu prvního stupně ohledně přístupu k důkazům navrhovaným stěžovatelem a rovněž nesprávnou aplikaci §159a o. s. ř. na rozhodnutí Okresního soudu civilního Praha - západ v dědickém řízení (odevzdací listina ze den 12. srpna 1948, sp. zn. D III 307/46), který měl být v rozporu s právem na spravedlivý proces, případně na zákonného soudce. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že došlo i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny (ochrana vlastnictví), když obecné soudy popřely vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem a nepřipustily vydržení vlastnického práva (nebo jiné zákonem předpokládané nabytí vlastnictví nemovitosti). Zároveň tak obecné soudy umožnily žalobkyni prolomení lhůty k podání restitučních žalob.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval své závěry uvedené v odůvodnění rozsudku. Zdůraznil, že za situace, kdy právním předchůdcům žalobkyně svědčilo kontinuálně vlastnictví k předmětným nemovitostem, které bylo také zapsáno v pozemkových knihách, stát nemohl pro nedostatek dobré víry své vlastnické právo vydržet. Stát vykonával na předmětných nemovitostech pouze národní správu, která ovšem sama o sobě neznamenala odnětí vlastnického práva. Vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát nepřešlo ani na základě dohody mezi vládou Československé republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z roku 1982, která není ani nebyla součástí českého práva a fyzickým osobám z ní žádné přímé nároky nevznikly.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených zejména v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti lze rozčlenit do několika okruhů. První okruh se týká otázek spjatých s existencí náhradových dohod uzavřených mezi Československem a Spojeným královstvím. Otázka účinnosti těchto dohod, kolize s restitučními předpisy a jejich vlivu na vlastnické právo osob, které na jejich základě přijaly náhradu, byla již Ústavním soudem v minulosti řešena. V usnesení sp. zn. II. ÚS 265/99 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 23. Usnesení č. 29. str. 357), Ústavní soud konstatoval, že dohoda (v tomto citovaném případě obdobná dohoda uzavřená mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. ledna 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek) nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. Jediným důsledkem převzetí náhrady postiženou osobou totiž bylo, že vláda Spojených států amerických již nemohla v budoucnu poskytnout danému (odškodněnému) nároku diplomatickou ochranu. V usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01, které se týkalo právě náhradové dohody uzavřené s vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, či v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 102/01 (ve vztahu k náhradové dohodě s Kanadou) Ústavní soud dále dovodil, že náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nebyly součástí českého (československého) právního řádu. To znamená, že subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z nich (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jich přímo ani dovolat před národními soudy. Nejsou tedy přímo vnitrostátně vykonatelné, neboť se z povahy věci jedná o dohody z výkonu diplomatické ochrany Spojeného království vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok, jelikož rozhodnutí o výkonu diplomatické ochrany občana zůstává výlučně v moci státu. Jejich přímá použitelnost by navíc byla v rozporu s jejich smyslem.
Náhradové dohody jsou ovšem samozřejmě závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit. Vyplývá to z principů právního státu (čl. 1 Ústavy). Jedná se sice toliko o dohody mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní. To platí zvláště o čl. II náhradové dohody z r. 1949, jež československým rozhodovacím orgánům ("Czechoslovak authorities") přiznává právo zastavit řízení, které snad bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu.
Z výše uvedeného plyne pro tuto ústavní stížností řešenou věc následující závěr: Obecné soudy mohly (měly právo), pokud by bylo prokázáno, že žalobkyně resp. její právní předchůdci byli odškodněni podle náhradových dohod, na což poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti (viz listina Ministerstva financí č. j. 44/45828/2007-442/Lí), řízení o případných nárocích žalobkyně zastavit, avšak není nikde řečeno a z uvedené dohody ani nikterak nevyplývá, že měly povinnost tak učinit. Jestliže tak neučinily a věc žalobkyně projednaly, přičemž dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že žalobkyně se na základě dědické posloupnosti stala podle obecných předpisů vlastníkem předmětných nemovitostí, nelze proti tomuto postupu nic namítat.
Na to pak navazuje další okruh námitek stěžovatele, a to, zda stát mohl či nemohl předmětné nemovitosti vydržet. Závěr o tom, že stát nemohl předmětné nemovitosti vydržet s ohledem na nedostatek dobré víry kvůli existenci národní správy na majetku považuje Ústavní soud s ohledem na shora uvedené konstatovaní za jedině možný logický závěr. Pokud byl stát po celou dobu zapsán v pozemkových knihách, resp. v katastru nemovitostí jako národní správce, nemohl být v dobré víře, že je oprávněným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Rovněž tak proti závěru obecných soudů o nemožnosti uplatnění nároků podle restitučních předpisů nemá Ústavní soud žádné pochybnosti. Jak správně argumentují obecné soudy, žalobkyni vlastnictví nebylo nikdy odňato; národní správa uvalená na majetek neznamená automaticky odnětí vlastnictví a tím pádem naplnění restitučního důvodu podle §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Proto se žalobkyně nemohla domáhat určení na základě restitučních předpisů, ale naopak musela postupovat podle předpisů obecných. Nejedná se tedy o obcházení zákona, ani judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
Pokud stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měl dopustit odvolací soud tím, že se nezabýval odvoláním stěžovatele proti výroku o vzájemném návrhu na určení vlastnictví předmětných nemovitostí, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za natolik závažnou, aby odůvodnila zrušení napadených rozhodnutí. Z čistě formálního hlediska se odvolací soud měl zabývat i vzájemným návrhem stěžovatele, když zamítavý výrok týkající se právě vzájemného návrhu stěžovatele na určení vlastnictví předmětných nemovitostí byl, jak se podává z odvolání jež tvoří přílohu ústavní stížnosti, odvoláním napaden. Avšak s ohledem na závěry vyslovené ve vztahu k vyhovujícímu výroku, je třeba konstatovat, že na celkovém posouzení věci by se nic nezměnilo.
Pokud stěžovatel zpochybňoval rozhodnutí vydaná v dědickém řízení, ať již Odevzdací listiny vydané Okresním soudem Praha - západ, D III 307/46-11, či potvrzení o dědictví vydané Obvodním soudem v Curychu dne 18. července 1980, na jejichž základě byla žalobkyně konstatována jako jediná dědička, nelze ani zde jeho námitky považovat za relevantní. Ze zásady materiální právní moci rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí, která nabyla právní moci, je třeba považovat za správná a nemohou být předmětem projednávání v jiném řízení a nelze tedy ani zpochybňovat jejich platnost, jak stěžovatel naznačuje v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu