ECLI:CZ:US:2002:2.US.305.01
sp. zn. II. ÚS 305/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele H. P. V., zastoupeného advokátem JUDr. M. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 13 Co 1439/98, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Č., zastoupeného advokátem JUDr. Z. K., CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 12 C 295/95, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Opavě rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 1998, sp. zn. 12 C 295/95, ve věci stěžovatele proti odpůrci Č. o vydání věci tak, že návrh, aby odpůrce stěžovateli vydal předmětné nemovitosti, zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel uplatnil svůj nárok dle ustanovení §5 odst. 4 ve spojení s §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vzal za prokázané, že stěžovatel je státním občanem České republiky a právním nástupcem předchozího vlastníka ing. B. V., jehož nemovitosti přešly do vlastnictví státu. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě výzvu k vydání předmětné nemovitosti, jíž však nebylo vyhověno. Předmětné nemovitosti byly během okupace v roce 1940 jako židovský majetek převedeny na Německou říši. Následně, výměrem ONV v Opavě ze dne 27. 8. 1946, došlo k jejich konfiskaci na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ing. B. V. prý sice dne 16. 6. 1949 požádal o jejich restituci, nicméně k obnovení jeho vlastnického práva již nedošlo, neboť v odvolacím řízení (ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. Nc I 266/49) Krajský soud v Ostravě restituční řízení usnesením ze dne 31. 5. 1951 zastavil s poukazem na čl. II Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Podle této dohody obdržel ing. B. V. (jako britský občan) finanční náhradu za své nemovitosti. "Vyplacením globální náhrady ve výši 8 mil. liber sterlingů se česká strana zprostila všech závazků vůči osobám, za jejichž majetek poskytla náhradu", což se údajně týká i majetku právního předchůdce stěžovatele. Okresní soud proto shledal, že nebyla prokázána kontinuita vlastnického práva stěžovatelova otce ing. B. V. a nadto by prý byly nároky stěžovatele v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že stěžovatel není v postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., a že předmětné nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu podle ustanovení §6 cit. zákona. Ke konfiskaci předmětné nemovitosti totiž sice došlo z důvodů rasové persekuce právního předchůdce stěžovatele ing. B. V., nicméně k obnovení vlastnického práva po ukončení války nedošlo automaticky, nýbrž teprve postupem dle zákona č. 128/1946 Sb. Proto také ing. V. uplatnil svůj restituční nárok podle tohoto zákona a na základě jeho žádosti Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 4. 9. 1950 (čj. Nc I 266/49-28) rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického práva pro Německou říši a obnovuje se vklad vlastnického práva pro ing. B. V. Toto usnesení však nenabylo právní moci, jelikož Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 řízení zastavil, s poukazem na zmíněný čl. II. Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Vlastnické právo ing. V. tedy obnoveno nebylo, stěžovatelův předchůdce uplatnil nárok na majetkovou náhradu dle Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 a tuto náhradu také získal.
Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Protiústavnost citovaných rozsudků spatřuje zejména v tom, že shora uvedená mezinárodní dohoda nebyla publikována ve Sbírce zákonů a nestala se proto součástí platného právního řádu, jelikož před rokem 1993 nebyly mezinárodní smlouvy bezprostředně použitelné a k jejich vnitrostátní účinnosti bylo zapotřebí dalšího projevu státní vůle. Nelze prý tedy aplikovat jejich ustanovení na nároky občanů, pokud tuto možnost restituční zákon výslovně neurčuje. Takový odkaz je uveden v zákoně č. 403/1990 Sb. (§20), nikoliv však v zákoně č. 87/1991 Sb. Stěžovatel proto tvrdí, že je nutno vycházet ze smyslu zákona č. 87/1991 Sb., tzn. ze snahy o zmírnění některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v rozhodném období. Stěžovatel dále uvádí, že se předmětná mezinárodní dohoda na jeho právního předchůdce vůbec nevztahovala, protože se týkala pouze fyzických osob, které byly v den podpisu této smlouvy občany Spojeného království a kolonií a které byly britskými příslušníky ve smyslu předchozí definice v den příslušného československého opatření. V daném případě se však jednalo o majetek konfiskovaný již během války a navíc prý v usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 9. 1950 bylo výslovně uvedeno, že "restituovaná nemovitost není dotčena žádným z různých čsl. opatření dle čl. II. dohody uzavřené mezi tehdejší Československou republikou a Velkou Británií". Proto byl také restituční nárok ing. B. V. vyřízen kladně.
K další dohodě mezi ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29. 1. 1982 stěžovatel dodává, že se tato dohoda vztahuje na veškerý majetek dotčený některým československým opatřením odnímajícím nebo omezujícím vlastnické právo, a to opět pouze v případě, že byl vlastník britským občanem již v době zásahu a buď on nebo jeho dědic měl britské občanství ke dni účinnosti dohody (2. 2. 1982). Rovněž podmínky této dohody prý v daném případě splněny nebyly, neboť ing. B. V. zemřel v roce 1979 a stěžovatel československé státní občanství nikdy nepozbyl.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že nebylo pravomocně rozhodnuto o vrácení předmětné nemovitosti ing. B. V., protože Krajský soud v Ostravě shora citovaným usnesením zastavil řízení. V tomto směru stěžovatel odkazuje na právní názor Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 66/98 a tvrdí, že i kdyby byli tehdejší restituenti vzali svoje návrhy zpět a řízení by bylo zastaveno, nelze tento postup přičítat k tíži tomu, kdo v důsledku politické persekuce přišel o majetek způsobem odporujícím obecným zásadám uznávaným demokratickým světem. Proto stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní zrušen.
Stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 11. 2001, čj. 28 Cdo 1248/2001-117, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by se právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odchyloval od ustálené judikatury obecných soudů nebo že by se jednalo o judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování obecných soudů v obdobných případech. Nejde tedy o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, a vedlejšího účastníka řízení, Č., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení žádného práva stěžovatele, chráněného Ústavou ČR a Listinou.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel opomenul uvést, že usnesení Okresního soudu v Opavě, sp. zn. NC I 266/49, ze dne 4. 9. 1950 nenabylo právní moci, neboť proti němu byl podán rekurs a usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo dne 31. 5. 1951 řízení o restituci zastaveno. Vlastnické právo ing. B. V. k předmětným nemovitostem nebylo obnoveno. Vedlejší účastník dále upozorňuje, že ing. B. V. získal britské státní občanství a uplatnil nárok na majetkovou náhradu podle první náhradové mezistátní dohody uzavřené dne 28. 9. 1949. Britská náhradová komise jeho nárok uznala a předmětný nemovitý majetek byl zahrnut do majetkového soupisu, za který Československo poskytlo Velké Británii globální náhradu. Dále uvádí, že nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele, garantovaným Listinou. Návrh stěžovatele je dle jeho názoru neakceptovatelný pro svou chybně pojatou konstrukci, která vychází z neobjektivních a účelově upravených tvrzení. Postup uskutečňující vypořádání vzniklé křivdy vůči otci stěžovatele, ing. B. V., byl zvolen podle platných mezinárodních dohod mezi Československým státem a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Především je nutné předeslat, že stěžovatel v podstatě pouze polemizuje se skutkovým a právním posouzením daného případu. Namítá především, že obecné soudy chybně posoudily otázku vrácení předmětné nemovitosti jeho právnímu předchůdci a význam mezistátních dohod s Velkou Británií. Z rekapitulační části tohoto rozhodnutí je zřejmé, že důvody, proč obecné soudy nevyhověly restitučnímu nároku stěžovatele (a s nimiž stěžovatel polemizuje), byly v podstatě dva. Prvním důvodem byla skutečnost, že nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatelova právního předchůdce ing. B. V. k předmětné nemovitosti, druhým důvodem bylo jeho odškodnění podle čl. II citované Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949.
Ústavní soud - i v této věci - předesílá, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Proto zásadně není oprávněn rušit napadené rozhodnutí obecného soudu toliko pro jeho případný rozpor s tzv. jednoduchým právem a zpravidla není oprávněn ani k přehodnocování dokazování, které obecný soud provedl.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na údajné porušení čl. 11 Listiny.
Stěžovatel v otázce prokázání kontinuity vlastnického práva svého právního předchůdce, ing. B. V., odkazoval především na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 66/98 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, C.H. Beck, sv. 13, str. 123 a násl.). Ústavní soud v něm judikoval, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je snaha o zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Tento zákon sám nemůže jmenovitě podchytit veškerá jednání, která vedla k tomuto porušování, a vytyčil tedy základní morální výkladový princip, který vychází ze základních lidských a občanských práv. Proto Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že "pokud by za totalitního režimu nedošlo k této destrukci vlastnického práva, musel by být návrh podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní národní správy jeho majetku vyřízen kladně", takže "stěžovateli nelze přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb.".
Z citovaného plyne, že uvedený nález Ústavního soudu se vyjádřil ke zcela odlišné situaci, než jakou předestřel stěžovatel ve zde posuzované ústavní stížnosti. Právní předchůdce stěžovatele totiž nevzal v řízení před Okresním soudem v Opavě, vedeným pod sp. zn. No I 266/49 (resp. v řízení před soudem II. stupně), svůj návrh zpět, ani k tomu nebyl donucen. Právní předchůdce stěžovatele byl dle mezivládní dohody fakticky odškodněn (viz níže), zatímco k odškodnění ve věci II. ÚS 66/98 naopak nedošlo. Shora uvedený nález Ústavního soudu proto nelze na projednávaný případ aplikovat.
V souzené věci vycházely obecné soudy z prokázané skutečnosti, že předmětná nemovitost byla během nacistické okupace jako židovský majetek z důvodu rasové persekuce převedena na Německou říši (20. 7. 1940) a po osvobození došlo k její konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. (rozhodnutí Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 8. 1946). Nad majetkem právního předchůdce stěžovatele byla zřízena národní správa, zrušená výměrem JNV v Opavě dne 30. 9. 1949. Stěžovatelův právní předchůdce řádně, podáním ze dne 14. 6. 1949, požádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. o restituci této nemovitosti a Okresní soud v Opavě shora citovaným usnesením rozhodl o zrušení vkladu vlastnického práva pro Německou říši a o obnově vkladu vlastnického práva pro ing. B. V. Proti tomuto rozhodnutí ovšem podala Finanční prokuratura v Ostravě rekurs, a proto nenabylo právní moci. Krajský soud v Ostravě následně, usnesením ze dne 31. 5. 1951, restituční řízení zastavil s poukazem na příslušnou mezivládní dohodu (Dohoda mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949). Jak z uvedeného vyplývá, vlastnické právo právního předchůdce stěžovatele k předmětným nemovitostem nebylo obnoveno. Kontinuita vlastnického práva tedy nebyla zachována. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci (tzn. v restitučním řízení) aplikovatelný není.
Ústavní soud se proto dále zabýval - vycházeje z toho, že není vázán odůvodněním podaného návrhu - důvodností ústavní stížností z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu (především) hlavy páté Listiny, která obsahuje i namítaný čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož si všichni účastníci jsou v řízení rovni.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy neměly v daném případě aplikovat "náhradové dohody" mezi Československem a Spojeným královstvím z r. 1949 a 1982, neboť tyto mezinárodní smlouvy nebyly publikovány ve Sbírce zákonů, a proto se nestaly součástí platného právního řádu, přičemž zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje žádné speciální ustanovení o jejich použitelnosti. Dospívá k názoru, že "náš platný právní řád tedy nepřiznává závaznost žádným mezinárodním dohodám, které nejsou publikovány předepsaným způsobem, tj. ve sbírce". Tato námitka prozrazuje nepochopení otázky poměru mezinárodního a vnitrostátního práva.
Náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nebyly součástí českého (československého) právního řádu. Znamená to ovšem toliko to, že subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z nich (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jich přímo ani dovolat před národními soudy. Dlužno dodat, že přímá vnitrostátní použitelnost evidentně nebyla smluvními stranami vůbec zamýšlena. Jedná se totiž z povahy věci o dohody z výkonu diplomatické ochrany Spojeného království vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok, jelikož rozhodnutí o výkonu diplomatické ochrany občana zůstává výlučně v moci státu. Přímá použitelnost by byla proto v rozporu se smyslem náhradové dohody. Předmětem náhradové dohody je ostatně globální částka určená k odškodnění, nikoli individualizovaná peněžní plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jednotlivcům (britským příslušníkům) plynuly z náhradových dohod výhody, nikoli přímé nároky. Ke vzniku konkrétního nároku bylo třeba, aby britská vláda rozhodla o individuálním odškodnění každého dotčeného občana z uvedené globální částky. K tomu také v projednávaném případě zjevně došlo.
"Náhradové dohody" jsou ovšem samozřejmě závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit. Vyplývá to z principů právního státu (čl. 1 Ústavy). Jedná se sice toliko o dohody mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní. To platí zvláště o čl. II náhradové dohody z r. 1949, jež čs. rozhodovacím orgánům ("Czechoslovak authorities") přiznává právo zastavit řízení, které snad bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu. Čs. soudní orgány využily tohoto práva zastavit řízení i v daném případě.
Námitka stěžovatele o nedostatku vnitrostátní účinnosti náhradové dohody z r. 1949 je vzhledem ke všemu právě uvedenému tudíž nepřípadná.
Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly náhradové dohody, neboť jim podřadily i jeho případ, jenž však pod ně ve skutečnosti nedopadá, protože stěžovatel nebyl občanem Spojeného království v den "příslušného československého opatření".
Stěžovatel se stal britským příslušníkem podle vlastního tvrzení 8. 4. 1948. Náhradová dohoda z r. 1949 se stala mezinárodně právně platnou i účinnou 28. 9. 1949. Stěžovatel tedy byl k datu účinnosti dohody již britským příslušníkem, a Spojené království tudíž mohlo k 28. 9. 1949 vůči němu uplatňovat podle mezinárodního práva diplomatickou ochranu. Krajský soud v Ostravě, jenž ve věci stěžovatele zastavil svým rozhodnutím z 31. 5. 1951 řízení, vyšel z toho, že "příslušným československým opatřením" bylo uvalení "národní správy", jež měla trvající povahu a existovala i k 28. 9. 1949. Z toho uvedený krajský soud vyvodil, že náhradová dohoda je v daném případě aplikovatelná. Ústavní soud neshledává v takovém výkladu nic svévolného či něco co by vybočovalo ze zásady poctivého plnění mezinárodních závazků státem.
I kdyby se Ústavní soud přiklonil k názoru, že "příslušným československým opatřením" byl již dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž stěžovatel nebyl v době jeho vydání ještě britským příslušníkem, musel by dospět ke stejnému závěru. Podle čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z r. 1969 (č. 15/1988 Sb.) musí být smlouva vykládána v dobré víře a v daných souvislostech, za něž se mj. považuje jakákoli pozdější praxe smluvních stran při provádění smlouvy, která založila dohodu stran ohledně jejího výkladu. Ze spisu vyplývá, že majetek stěžovatele byl zahrnut do soupisu zpracovaného britskou náhradovou komisí, jež jeho nárok uznala a odškodnila jej. V daném případě tak došlo k následné dohodě mezi smluvními stranami o tom, že náhradová dohoda z r. 1949 je vůči typu osob, mezi něž patří i stěžovatel, aplikovatelná. Taková následná dohoda o výkladu není ani v rozporu s pravidly obecného mezinárodního práva o výkonu diplomatické ochrany, jež mají dispozitivní povahu a mohou být nahrazena jiným smluvním ujednáním mezi příslušnými státy.
Konečně, poukaz stěžovatele na to, že podle platných kolizních norem mezinárodního práva (soukromého) se na něj pohlíží výlučně jako na občana ČR, není případný, neboť daná norma českého práva má svou relevanci toliko v případě, neexistuje-li odlišná mezinárodní smluvní úprava, jíž je ovšem v dané záležitosti právě náhradová dohoda. Čs. stát byl proto na jejím základě povinen přihlédnout i k britské příslušnosti stěžovatele.
Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě zjistil, že stěžovatelův právní předchůdce byl britskou stranou odškodněn za konfiskaci předmětné nemovitosti podle mezivládní dohody z roku 1949. Vyplývá to zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, který v rámci shrnutí skutkových zjištění uvedl, že ing. B. V. uplatnil ve Velké Británii nárok na odškodnění, které mu bylo přiznáno na základě Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28. 9. 1946. Soud uvádí, že britské úřady patrně uznaly konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. za zásah do vlastnického práva. Ing. V. bylo vyplaceno odškodnění z globální náhrady ve výši 8.000.000,- liber sterlingů, poskytnutých československou stranou. Soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že ing. B. V. za svůj majetek již obdržel finanční náhradu, je tento majetek uvedenou dohodou již vypořádán. Obdobné skutečnosti vyplývají ze sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 17. 9. 1998, založeného na č.l. 60 spisu, v němž je výslovně uvedeno, že nárok ing. B. V. na odškodnění předmětných nemovitostí byl vyřízen pod č. 1535. K tomuto vyjádření byla přiložena i fotokopie listu č. 245 ze soupisu britských nároků předložených čs. straně v souvislosti s Dohodou mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. 9. 1949, z něhož uvedené vyplývá. Důvod zastavení restitučního řízení v roce 1951 - spočívající v existenci citované Dohody z roku 1949 - tedy byl materiálně naplněn, jelikož k odškodnění ing. B. V. na základě mezivládní dohody fakticky došlo. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud se nemohl ztotožnit s argumentací stěžovatele o tom, že na jeho právního předchůdce citované mezivládní dohody nedopadaly (a že proto byla porušena základní práva stěžovatele). K této otázce se ostatně vyjádřil již výše. I kdyby tomu tak bylo a na ing. B. V. se tyto dohody skutečně nevztahovaly, vedoucí úvaha smyslu restituce byla naplněna, když k jeho odškodnění z britské strany došlo.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj dřívější právní názor - byť vyslovený toliko ve vztahu k Dohodě mezi vládou ČSSR a Kanady (usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 365) - podle něhož na základě náhrady vyplacené kanadské vládě mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vůči čs. státu a jeho občanům "nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb.". Ústavní soud - který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu - tedy připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd právního předchůdce stěžovatele již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona č. 87/1991 Sb. spatřovat rysy protiústavnosti.
Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatele, neboť shledaly, že nebyla prokázána kontinuita vlastnického práva právního předchůdce stěžovatele a že tento již byl řádně odškodněn podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu