ECLI:CZ:US:2015:2.US.2530.15.1
sp. zn. II. ÚS 2530/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bohumila Lampy a 2) Boženy Koublové, obou zastoupených Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 940/23, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 4. 6. 2015, č. j. 26 Co 234/2015-195, a proti výroku IX rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 C 64/2012-152, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 18. 8. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu a výroku IX napadeného rozsudku okresního soudu, když zmíněným výrokem IX okresní soud rozhodl v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví specifikovaných pozemků tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud pak k odvolání stěžovatelů jako žalobců změnil předmětný výrok tak, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelům náklady řízení před okresním soudem ve výši 7.015 Kč (výrok I) a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Stěžovatelé uvádějí, že zahájili řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke dvanácti pozemkům. V průběhu řízení přitom stěžovatelé měnili návrh na vypořádání, kdy následně ve věci samé okresní soud rozhodl tak, že jeho rozhodnutí zčásti kopíruje návrh stěžovatelů a z části rozhodl odlišně. U šesti pozemků proto došlo ke shodě návrhu stěžovatelů s rozsudkem a u šesti pozemků tato shoda není. Zřízení práva věcného břemene se pak stěžovatelé podle krajského soudu nedomáhali vůbec. S odkazem na úspěch ve věci podle ustanovení §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), následně krajský soud uzavřel, že v dané věci nebyl vázán návrhem stěžovatelů a že na daný spor dopadá rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 24. 2.1971, sp. zn. 2 Cz 4/71 (citované rozhodnutí je dostupné pod http://jaspi.justice.gov.sk). Podle tohoto rozsudku - jak uvádí krajský soud - úspěch navrhovatele je dán tam, kdy navrhovatel před podáním návrhu k soudu navrhl ostatním spoluvlastníkům zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou, a to způsobem, který uplatnil rovněž v návrhu na zahájení řízení, a dosáhl ve vztahu k takto koncipovanému návrhu plného úspěchu ve věci. Lze-li uzavřít, že shoda mezi žalobou a rozsudkem je v právě projednávaném případě pouze z poloviny, pak podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. (se zřetelem k nákladům, které účastníkům vznikly v souvislosti s právním zastoupením) se jevilo krajskému soudu spravedlivým, aby vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však podle krajského soudu dále vyplývá, že v souvislosti s rozdělením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví účastníků byl vypracován znalecký posudek a geometrický plán, kdy náklady na jejich vypracování činily celkem 14.030 Kč. Tyto náklady byly zaplaceny ze záloh, na které se složili pouze stěžovatelé. Tyto náklady by přitom nutně vznikly i v případě, že by účastníci uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mimosoudně, a proto spravedlivému uspořádání podle soudu odpovídá, aby se na úhradě hotových nákladů podílely obě strany sporu v poměru svých spoluvlastnických podílů, žalovaný tedy částkou 7.015 Kč.
3. S těmito závěry nalézacího a odvolacího soudu stěžovatelé nesouhlasí a domnívají se, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími (resp. jejich jednotlivými výroky) byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 90, v čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatelé mají za to, že měli ve věci plný procesní úspěch a proto jim soudy měly přiznat vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Oba soudy podle stěžovatelů nerespektovaly ani závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož - alespoň jak uvádějí stěžovatelé - jestliže soud k návrhu žalobce zruší a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení. Nadto prý nelze přehlížet, že zmíněnou žalobu podali za situace, kdy po nich nebylo možné spravedlivě požadovat, aby nadále setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu s žalovaným (vzájemné vztahy mezi účastníky jako spoluvlastníky totiž vyvrcholily trestním stíháním proti žalovanému). Ústavní soud ostatně sám zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posouzením výsledků sporu bez komplexního hodnocení věci.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadán výrok IX v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu] a zčásti představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu [to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadáno usnesení krajského soudu].
6. Ústavní soud předně konstatuje, že ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení krajského soudu Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
9. V těchto intencích pak Ústavní soud uvádí k argumentaci stěžovatelů následující.
10. Již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1637/09, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti ostatně také odkazují, Ústavní soud potvrdil, že mimo případy zjevného excesu mu nepřísluší korigovat rozhodnutí obecných soudů v otázkách náhrady nákladů řízení (srovnej k tomu shora). Ústavní soud totiž citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, neboť - aniž by považoval za nutné aprobovat konkrétní úvahová východiska vztahující se k posuzování úspěchu ve věci ve smyslu §142 o. s. ř. v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví - akceptoval, že soud v jím tehdy posuzovaném případě své rozhodnutí o nákladech řízení dostatečně a srozumitelně vyložil a jeho rozhodnutí lze považovat za souladné s principy spravedlnosti.
11. Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl i v právě projednávané věci. Úvahy krajského soudu jsou v tomto ohledu podle Ústavního soudu vyvážené i přesvědčivé, když z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí je znát, že se zabýval jednotlivými aspekty právě projednávaného případu. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, aby jeho závěry jakkoliv korigoval či se vyslovoval pro koncepci, jež při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vychází buď z kritéria úspěchu ve věci anebo z tzv. koncepce iudicium duplex. Právě řečené platí o to více, když stěžovatelé sami v ústavní stížnosti ve svém důsledku připouštějí, že svůj návrh na vypořádání jejich spoluvlastnictví se žalovaným opakovaně měnili. Nelze tedy podle Ústavního soudu uzavřít - ač k tomu argumentace stěžovatelů směřuje - že by to byl jednoznačně žalovaný, kdo se konkrétnímu konceptu při vypořádání bránil a kdo tedy byl z procesního hlediska neúspěšný.
12. Z těchto důvodů tedy v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu shora označená práva stěžovatelů porušena nebyla. Ústavní soud proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
13. V rozsahu brojícím proti výroku IX v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť není příslušný rozhodovat o ústavních stížnostech proti nepravomocným rozhodnutím, resp. jejich jednotlivým výrokům [srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem z opaku].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu