ECLI:CZ:US:2009:3.US.1637.09.1
sp. zn. III. ÚS 1637/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Danou Jiříčkovou, advokátkou v Praze 8, Zenklova 14/64, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 č. j. 24 Co 95/2009-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 6. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 č. j. 24 Co 95/2009-130. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a rovněž bylo zasaženo do jeho práva majetkového.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí (i z ústavní stížnosti) vyplývá, že žalobkyně se domáhala žalobou zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a stěžovatele (žalovaného) k nemovitostem a vypořádání tak, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatele a jemu byla současně uložena povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši dle znaleckého posudku.
Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a stěžovatele k nemovitostem, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zrušeného spoluvlastnictví náhradu ve výši 437 500,- Kč. Současně rozhodl dle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. To odůvodnil tím, že od počátku bylo zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí stěžovateli nesporné, zatímco spornou byla jen výše vypořádání; nelze proto hovořit o úspěchu či neúspěchu účastníků, když navíc stejnou žalobu by mohl podat i stěžovatel a obě strany měly vinu na tom, že nebyla uzavřena před podáním žaloby dohoda. Ohledně výše vypořádání shledal stejnou míru úspěchu obou stran, když žalobkyně v žalobě ani stěžovatel ve vyjádření k žalobě neuvedli konkrétní částku; strany žádaly znalecký posudek.
Žalobkyně podala odvolání proti nákladovému výroku s tím, že byla plně úspěšná (§142 odst. 1 občanského soudního řádu). Uvedla, že není pravdou, že by ohledně vypořádání panovala mezi stranami shoda, když stěžovatel o vypořádání zájem neměl a dohodu odmítal. Uvedla rovněž, že stěžovatel chtěl vázat vypořádání podílového spoluvlastnictví na vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatel se k odvolání vyjádřil tak, že oponoval žalobkyni a poukazoval na správnost závěrů okresního soudu.
Krajský soud usnesením ze dne 12. 3. 2009 změnil nákladový výrok okresního soudu tak, že dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení ve výši 60 942,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů je třeba postupovat dle §142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (princip úspěchu), pokud nejsou výjimečně dány důvody pro aplikaci §143 nebo §150 občanského soudního řádu. Je třeba vycházet z procesního výsledku, tedy zkoumat, zda a v jakém poměru bylo žalobě a námitkám uplatněným stěžovatelem v rámci procesní obrany vyhověno. Konstatoval, že předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a protože okresní soud vyhověl žalobě a zrušil podílové spoluvlastnictví a vypořádal je způsobem, který žalobkyně navrhla, byla žalobkyně zcela úspěšná bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, zda by stěžovatel mohl podat takovou žalobu také. Uvedl také, že s ohledem na okolnosti případu neshledal důvod pro aplikaci §143 nebo §150 občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve svém vyjádření k žalobě souhlasil se zrušením podílového spoluvlastnictví i přikázáním nemovitostí do jeho vlastnictví, když spornou byla jen otázka výše vypořádání žalobkyni, proto se strany shodly na určení znalce. Krajský soud změnil nákladový výrok, aniž by se krom otázky zrušení podílového spoluvlastnictví a způsobu vypořádání zabýval tím, že předmětem sporu byla toliko výše vypořádání. Stěžovatel také namítl, že mu krajský soud neumožnil vyjádřit se a uplatňovat důkazy k novému právnímu názoru o aplikaci §142 odst. 1 občanského soudního řádu; stěžovatel tak mohl poprvé uvést námitky až před Ústavním soudem (poukázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 828/06 a III. ÚS 1378/07). Uvedl rovněž, že s ohledem na lhůtu tří dnů (od pátku) měl k náhradě nákladů ve výši 60 942,- Kč toliko jeden pracovní den.
Krajský soud dle stěžovatele dále vůbec neodůvodnil svůj závěr, že pro okolnosti případu nelze aplikovat §143 a §150 občanského soudního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl tvrzení, která dle něj nasvědčují okolnostem zvláštního zřetele hodným (žalobkyně se před podáním žaloby nepokusila o smírné řešení - poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 189/09, žalobkyně neustále nesouhlasila s ukončením sporu smírem při úhradě částky určené znalcem, a tím prodlužovala spor, vzhledem k velikosti podílů na nemovitostech a tomu, že nemovitosti jsou tradičně vlastnictvím rodiny stěžovatele, byl způsob vypořádání zřejmý z §142 odst. 1 občanského zákoníku, žalobkyně neměla objektivní důvod přestat užívat nemovitosti). Konstatoval také, že aplikace §150 občanského soudního řádu by nebyla žalobkyni k újmě, neboť obdržela vypořádání 437 500,- Kč. Dle stěžovatele krajský soud změnil nákladový výrok bez znalosti soudního spisu a postojů účastníků (poukázal na nález sp. zn. III. ÚS 290/06); nebyl vůbec zohledněn souhlas stěžovatele se zrušením podílového spoluvlastnictví a způsobem vypořádání (včetně důvodů k takovému vypořádání vedoucím - viz výše uvedené okolnosti zvláštního zřetele).
Právo rovnosti účastníků měl krajský soud porušit tím, že přestože žalobkyně špatně vymezila rozsah nemovitostí a špatně uvedla petit (nedošlo k přikázání do vlastnictví stěžovatele jen čtvrtiny nemovitostí, ale celých nemovitostí), přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, který chyby žalobkyně napravil a usiloval o smír.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Problematiku náhrady nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §142 až §150. Zásadně platí pro náhradu nákladů řízení princip úspěchu (§142 občanského soudního řádu). Ustanovení §150 občanského soudního řádu přitom představuje výjimku z náhradových principů, ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
V dané věci se oba obecné soudy zabývaly úspěchem účastníků v řízení. Zatímco okresní soud nepovažoval otázku zrušení podílového spoluvlastnictví a způsob vypořádání (tj. převážnou část petitu žalobkyně) za předmět řízení/za spor a ohledně výše vypořádání shledal stejný úspěch stran, krajský soud naopak poukázal na předmět řízení s ohledem na petit žaloby a konstatoval, že bylo vyhověno žalobě (petitu) v plném rozsahu, proto byla žalobkyně úspěšná.
Závěry krajského soudu nelze označit za protiústavní, když krajský soud postupoval evidentně dle platné zákonné úpravy, řádně se zabýval (primárně) otázkou úspěchu stran řízení a při svých závěrech o procesním výsledku vycházel ze skutečností zjištěných ze soudního spisu (zejména žalobní žádání a rozhodnutí v meritu věci). Své závěry právní pak dostatečně a srozumitelně vyložil v napadeném rozhodnutí (viz výše). Ústavní soud neshledal, že by jeho závěr o úspěchu žalobkyně ve věci a jejím právu na náhradu nákladů řízení byl nahodilý nebo vybočoval z výkladových standardů či odporoval principu spravedlnosti. Samotnou skutečnost, že závěr odvolacího soudu je odlišný od závěru prvostupňového soudu, přitom nelze považovat za protiústavní zásah. Námitka, že se stěžovatel nemohl vyjádřit k novému právnímu závěru o aplikaci §142 odst. 1 občanského soudního řádu, je zcela nepřípadná, když rozhodně se nejednalo o otázku novou. Již prvostupňový soud řešil úspěch stran ve věci. Žalobkyně podala odvolání právě ve prospěch aplikace §142 odst. 1 občanského soudního řádu a stěžovatel měl plnou možnost se k odvolání žalobkyně a jejímu tvrzení o úspěchu ve věci vyjádřit (to učinil).
Pokud stěžovatel namítá, že mu byla poskytnuta k náhradě nákladů řízení v nemalé výši fakticky lhůta jen jednoho pracovního dne, není zřejmé, jak tato skutečnost (a zda) zasáhla do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel neuvedl, že by částku v této lhůtě nezvládl uhradit, příp. že ji uhradil později, a že by to vedlo k protiústavnímu zásahu do jeho práv. Tato námitka je tedy, v ústavněprávní rovině, nekonkretizovaná a zjevně neopodstatněná.
Tvrzení stěžovatele, že ze soudního spisu vyplývají okolnosti pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, avšak krajský soud se jimi vůbec nezabýval, resp. neodůvodnil nemožnost moderace, také nelze vyhovět. Je třeba uvést, že pro náhradu nákladů řízení platí především zásada úspěchu ve věci, zatímco moderační oprávnění je pouze výjimkou (viz výše). Krajský soud evidentně posuzoval jak otázku úspěchu stran, tak možnost uplatnění moderačního oprávnění. Důvody aplikace zásady úspěchu přitom dostatečně vyplývají z odůvodnění jeho rozhodnutí, jsou logické a přesvědčivé. Naopak pokud by soud dospěl k nutnosti aplikace výjimky, musel by tento svůj závěr dostatečně konkrétně odůvodnit, aby bylo zřejmé, že zásada úspěchu by byla s ohledem na všechny okolnosti věci příliš "tvrdá". Pro moderaci však evidentně neshledal důvod. Navíc stěžovatel mohl svou argumentaci pro moderaci uvést již ve vyjádření k odvolání žalobkyně, měl-li za to, že i v případě žalobkyní tvrzeného úspěchu jsou zde jasné okolnosti pro moderaci. Této možnosti však nevyužil.
Posledně uvedená argumentace stěžovatele, jež by dle něj měla vést k jinému posouzení úspěchu stran či snad moderaci, je pak zcela nedůvodná.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu