ECLI:CZ:US:2022:2.US.2551.22.1
sp. zn. II. ÚS 2551/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. B., t. č. ve Věznici Kuřim, a 2) J. B., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 76/2021-1761 ze dne 8. 9. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 307/2021-1833 ze dne 23. 2. 2022, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 562/2022-1928 ze dne 21. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 9. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 T 76/2021-1761, uznán vinným ze spáchání tří zločinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přičemž ve dvou případech se jednalo o zločiny dílem dokonané a dílem nedokonané, ukončené ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel J. B. byl stejným rozsudkem uznán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Proti rozsudku oba stěžovatelé podali odvolání, která Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 5 To 307/2021-1833. Dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 6 Tdo 562/2022-1928.
Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy vůči nim postupovaly zaujatě a jejich případu nevěnovaly odpovídající pozornost. Skutkové závěry obecných soudů jsou dle stěžovatelů v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelé dále vyjadřují výhrady k postupu Nejvyššího soudu, který jim neumožnil zaslat repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Jejich věc navíc posoudil příliš rychle, nemohl se tedy dostatečně seznámit s rozsáhlým spisem. V popsaném postupu obecných soudů stěžovatelé spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. V tomto směru ani není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy je patrný extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Tedy jinými slovy v případech, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
Ústavní soud v projednávané věci pochybení podobného charakteru neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že důkazy provedené v tomto trestním řízení vytvořily logický a ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatelů. Ten obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatelů. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním, zcela logicky a přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, a Ústavní soud proto v tomto ohledu nemá důvod pochybovat o správnosti jejich úvah. Ústavní stížnost obsahuje zcela obecné tvrzení, že veškeré důkazy umožňovaly dvojaký výklad, aniž by bylo blíže specifikováno, v čem tato dvojakost spočívá. Ústavní soud takovou vadu v napadených rozhodnutích neshledal. Stěžovateli J. B. ani nelze dát za pravdu, že jeho vina byla dovozena pouze na základě toho, že je bratrem stěžovatele M. B., a proto o původu vozidel musel vědět. K závěru o jeho vině obecné soudy došly na základě řady dalších důkazů, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí není ani v tomto ohledu zřejmá libovůle nezbytná k uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu. Stěžovatelům rovněž nelze dát za pravdu, že vůči nim obecné soudy postupovaly zaujatě, a to ani ve vztahu k výpovědi svědka V. Závěry obecných soudů v této souvislosti jsou logicky odůvodněné a nelze na jejich základě dovozovat zaujatost. Žádné jiné okolnosti svědčící o zaujatosti nejsou zřejmé z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí, z nichž je naopak patrný pečlivý a objektivní přístup obecných soudů.
Pochybení Ústavní soud nicméně shledává v postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelům nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že již bylo nařízeno neveřejné zasedání, přičemž nebylo reálné, aby na uvedené vyjádření obvinění prostřednictvím svého obhájce případně stihli zareagovat svojí replikou. Přestože Nejvyšší soud uvedl, že k vyjádření nepřihlížel, jde o porušení procesních práv stěžovatelů, kteří měli mít možnost seznámit se s obsahem vyjádření a případně k němu zaslat repliku. Nelze souhlasit s argumentem, že by stěžovatelé repliku nestihli zaslat. Nejvyšší soud měl možnost neveřejné zasedání odložit tak, aby byla procesní práva stěžovatelů zachována. Toto pochybení však Ústavní soud nepovažuje za tak intenzivní, aby odůvodňovalo uplatnění jeho kasační pravomoci. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by Nejvyšší soud z uvedeného vyjádření vycházel. Nelze přitom předpokládat, že by možnost stěžovatelů zaslat repliku k vyjádření na rozhodnutí Nejvyššího soudu cokoliv změnila. K odmítnutí jejich dovolání totiž došlo proto, že neobsahovala argumentaci, jež by odpovídala označeným dovolacím důvodům. V tomto kontextu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani nelze považovat za příliš rychlé, neboť důkladné seznámení se spisem nebylo nezbytné.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nedošlo, a proto byla jejich ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu