ECLI:CZ:US:2020:2.US.2564.19.1
sp. zn. II. ÚS 2564/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici v Kuřimi, P.O.BOX 21, právně zastoupeného JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem Sokolská třída 966/22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2018 č. j. 3 To 192/2019-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 8. 2019, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 2 PP 27/2018-46 Okresní soud Brno-venkov podle 88 odst. 4 trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 7 měsíců, k němuž byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 31 T 1/2013-453 dne 13. 6. 2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6To 84/2013-573 z 5. 6. 2014. Tímto rozsudkem byl stěžovatel odsouzen za přečin svádění k pohlavnímu styku, ohrožování výchovy dítěte a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, a zejména zločinu znásilnění dle 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jehož se dopustil počátkem léta 2011 na 12 leté dívce.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou odůvodnil tím, že splnil všechny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, když uplynuly dvě třetiny výkonu trestu, svým vzorným chováním prokázal nejen polepšení, ale i skutečnost, že v budoucnu již povede řádný život, a proto navrhuje své podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Brně přezkoumal podle §147 odst. I trestního řádu napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, avšak stížnost důvodnou neshledal, a proto ji zamítl.
4. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení uvedl, že v případě stěžovatele je nutno znovu hodnotit nejen charakter páchané trestné činnosti, ale i jeho postoj k ní, přičemž je nutno konstatovat, že se v případě stěžovatele nejedná o úplný racionální náhled na spáchaný zločin, nejedná se ani o úplné přiznání viny, a to zejména ve vztahu k nejzávažnější trestné činnosti a dosažení nápravy stěžovatele je sice již ve značné míře, nikoliv však zcela ukončené. Stěžovatel se přizpůsobil podmínkám výkonu trestu a choval se řádným způsobem života, tudíž splňuje druhou i první zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění, avšak nemá náhled a zpětnou sebereflexi vůči nezávažnější trestné činnosti. V takovém případě soud nemá za splněné ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku a má za to, že prozatím hrozí s ohledem na okolnosti činu i povahu stěžovatele a jeho postoj ke spáchání trestné činnosti obava, že tuto by mohl opakovat. Soud uzavřel, že se stěžovatel dopustil společensky velmi závažné a škodlivé činnosti a prozatím jeho podmíněné propuštění považuje za předčasné, neboť je jeho postojem zpochybňována třetí zákonem požadována podmínka, že by bylo možno od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv Krajský soud v Brně v napadeném usnesení obecně odkazuje na nálezy Ústavního soudu, má stěžovatel za to, že v jeho případě nerespektoval nález sp. zn. III. ÚS 2204/17, z něhož sice mimo jiné vyplývá, že závěr o tom, zda má soud podmínky polepšení se a pozitivní prognózy vedení řádného života do budoucna za splněné, náleží pouze a právě jen příslušnému soudu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy, avšak Ústavní soud může zakázat obecným soudům takový restriktivní výklad §88 odst. 1 trestního zákoníku, který by omezoval dosah tohoto ustanovení vytvořením de facto dalších dílčích podmínek, které však toto ustanovení neobsahuje, či takový výklad, který neodpovídá podstatě a účelu tohoto institutu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
8. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud dále připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí trestního soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
10. Podle obecných soudů stěžovatel nesplnil jednu z podmínek pro podmíněné propuštění, a to, že nehrozí opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu. Proto mu neposkytly zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přihlédly přitom i k pozitivním okolnostem, které však nepřevážily nad okolnostmi rizikovými. Ústavní soud konstatuje, že je odpovědností obecných soudů, aby posoudily všechny zákonné podmínky pro eventuální podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž pokud jejich úvahy, vyplývající z odůvodnění jejich rozhodnutí, nevykazují známky excesu či libovůle, není zde prostor pro kasační zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu