ECLI:CZ:US:2016:3.US.2891.16.1
sp. zn. III. ÚS 2891/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. května 2016 č. j. 55 To 221/2016-53 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. dubna 2016 č. j. 1 PP 1/2016-40, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonné trestní řízení podle čl. 8 odst. 2 Listiny, ústavní zásada ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V průběhu veřejného zasedání vyslechl okresní soud stěžovatelova vychovatele a přečetl hodnocení věznice. Oba tyto důkazy potvrzovaly stěžovatelovo dobré chování ve výkonu trestu. Zároveň soud přihlédl k tomu, že stěžovatel má podporu rodiny a účastní se řady resocializačních programů. Přesto není dle okresního soudu splněna podmínka dostatečných záruk vedení řádného budoucího života, neboť stěžovatel nedoložil žádné potvrzení o budoucím zaměstnání, přičemž nedostatek příjmů zvyšuje riziko recidivy majetkové trestné činnosti, zvláště při existenci jeho značných závazků vůči třetím osobám. Stěžovateli bylo v minulosti uloženo sedm trestů a tyto na něj nepůsobily výchovně. Vzhledem k poslednímu odsouzení je třeba na něj hledět jako na zvlášť nebezpečného recidivistu, takže je třeba na něj ještě nějakou dobu výchovně působit dalším výkonem trestu.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Dospěl přitom ke stejnému závěru jako soud okresní. Přestože stěžovatel s podáním stížnosti doložil spolupráci s personální agenturou, není u něj dle krajského soudu splněna podmínka dostatečných záruk vedení řádného budoucího života. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není dle krajského soudu "automatickým" důsledkem dobrého chování, případně dobré práce ve výkonu trestu. Důležitá je i prognóza jeho dalšího chování, když vzhledem ke všem okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko z jeho recidivy. Vzhledem k tomu, že na stěžovatele hrozby dalších trestů v minulosti nepůsobily a dokonce ani nevyužil možnost dřívějšího podmíněného propuštění, není u něj takový předpoklad dán.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele nelogická a nesprávná, přičemž odporují závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10. V něm je uvedeno, že předpoklad řádného chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Dále tento nález zdůrazňuje resocializační aspekt podmíněného propuštění, který soudy nevzaly v potaz. Svým rozhodnutím navíc soudy zasahují do moci zákonodárné. Přihlížením k dřívějšímu deliktu totiž fakticky stanovují určitou další lhůtu či hranici a nové pravidlo chování. Jestliže soudy přiřazují neosvědčení se starému 8 let větší argumentační váhu než návrhu ředitele věznice, podpořenému výpisem chování odsouzeného, považuje to stěžovatel za velmi nebezpečné a ohrožující celý kontext zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Daná rozhodnutí fakticky do budoucna znemožňují aplikaci ustanovení jeho §91 odst. 4. Dle stěžovatele je třeba přihlížení k minulým trestům odmítat jako celek. Nejvíce postiženi stanovováním uvedených hranic by totiž byli paradoxně ti, kteří spáchali relativně méně závažné trestné činy, oproti těm, kteří se provinili výrazněji. Z hlediska Ústavy je třeba dodat, že prostřednictvím takovýchto hranic by byly některé osoby trestány za své prohřešky vícekrát, což odporuje zásadám nulla poena sine lege a ne bis in idem. Rovněž dle koncepce trestního zákoníku mělo dojít k výraznému zmírnění podmínek v institutu podmíněného propuštění a s tím spojených otázkách. Okresní soud i krajský soud však ve stěžovatelově případě rozhodovaly v duchu zcela opačném. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud již mnohokrát v minulosti konstatoval, že hodnocení důkazů a aplikace tzv. podústavních právních předpisů v otázkách míry napravení a resocializace odsouzeného přísluší obecným soudům (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 - všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží pak Ústavní soud jako na zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě, a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a "automatické" pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění předpokládaných formálních důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2655/11). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 4024/13). Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se "automaticky" nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody již v jeho případě není nutný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se možnost podmíněného propuštění automaticky zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti podmínky podmíněného propuštění nesplnili. Není totiž vůbec výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Hodnocení uvedených podmínek a vyhlídek přísluší pouze obecným soudům. Do jejich nezávislého rozhodnutí by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
7. Stěžovatel dovozuje, především s odkazem na nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405), porušení zákazu dvojího přičítání, k němuž mělo dojít tím, že soudy jeho návrh zamítly s poukazem na jeho "selhání" při posledním podmíněném propuštění. Takovému názoru však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy v případě stěžovatele dovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života nejen z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, nýbrž komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že páchá trestnou činnost opakovaně. Na základě toho shodně dovodily, že od stěžovatele momentálně nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a tudíž mu není možno poskytnout benefit v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má s ohledem na poslání trestního práva jako prostředku ochrany společnosti. Takový postup soudů však nelze označit za porušení zásady ne bis in idem.
8. Stěžovatelův odkaz na uvedený nález tak není přiléhavý s ohledem na odlišný skutkový stav. V projednávané věci obecné soudy žádost nezamítly kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější opakované tresty odnětí svobody, bez ohledu na charakter páchané trestné činnosti, se zjevně minuly účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a trestné činnosti se dopouštěl i nadále, přičemž stěžovatel nepodal dostatečné záruky neopakování takového stavu. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).
9. Vzhledem k výše uvedenému ztrácí všechny další stěžovatelovy námitky na relevanci. Svým rozhodováním proto obecné soudy nezasáhly do sféry moci zákonodárné, neboť pouze ústavně konformním způsobem aplikovaly ustanovení §88 trestního zákoníku.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu