ECLI:CZ:US:2014:2.US.399.14.1
sp. zn. II. ÚS 399/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. W., t. č. ve vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Slezská 1, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 389/2013 ze dne 29. 11. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. PP 395/2013 ze dne 30. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014 a opravenou podáním ze dne 15. 2. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo nebýt stíhán za čin, pro nějž byl již pravomocně odsouzen dle čl. 40 odst. 5 Listiny a právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 68/2011 ze dne 29. 10. 2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 47/2013 ze dne 27. 3. 2013. Podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 30. 9. 2013 stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla tato žádost podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §331 odst. 1 tr. ř. zamítnuta a následná stížnost byla dalším napadeným usnesením stížnostního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byl zneužit institut upravený v §88 tr. zák., neboť při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu nemělo být přihlédnuto k jeho případnému odsouzení za trestné jednání spáchané před nástupem do výkonu trestu. Nadto se uvedené trestní řízení nachází teprve ve stádiu hlavního líčení, takže se na stěžovatele hledí jako na nevinného. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy by o jeho žádosti rozhodly (nebýt jeho dalšího trestního stíhání) s ohledem na výborné hodnocení ze strany vězeňského orgánu kladně. Napadená rozhodnutí tak porušují zásadu, že rozhodovat je třeba s ohledem na stav věci ke dni rozhodování a nikoli spekulativně předjímat případné rozhodnutí v jiné věci. Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a sp. zn. III. ÚS 1735/10 uvádí, že u něj bylo dosud odpykanou částí trestu dosaženo účelu trestu, takže je další výkon trestu již nepotřebný a neodůvodněný, přičemž ho nelze nadále nechávat ve výkonu trestu preventivně a tím suplovat případnou vazbu. Stěžovatel se též domnívá, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i vyžádaného příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10, http://nalus.usoud.cz). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné tamtéž). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z hodnocení ředitele věznice, z něhož je zřejmé, že se velmi dobře adaptoval na prostředí vězeňského režimu, i dle názoru Ústavního soudu toto hodnocení samo o sobě nemůže vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého. S ohledem na výrazné sklony stěžovatele k páchání zvlášť závažné trestné činnosti převážně majetkového charakteru, vyplývající z jeho přechozího odsouzení pro shodnou trestnou činnost, má jeho chování po dobu výkonu trestu spíše podpůrný význam, neboť je výrazně determinováno režimem věznice. Naopak riziko recidivy je u stěžovatele natolik vysoké, že o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu nelze rozhodnout kladně.
Pokud stížnostní soud v závěru odůvodnění rozhodnutí upozornil na probíhající řízení v další trestní věci stěžovatele, v níž je ohrožen trestem odnětí svobody až na osm let, učinil tak nad rámec svého závěru o nenaplnění zákonných předpokladů §88 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž výslovně uvedl, že tím nepředjímá výsledek tohoto dalšího trestního stíhání. Z této informace tak rozhodně nelze vyvodit závěry, k nimž dospívá v ústavní stížnosti stěžovatel.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale privilegiem závislým na soudcovském uvážení, při němž obecný soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy podrobně odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za nedostatečně odůvodněné, jak tvrdí stěžovatel.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a sp. zn. III. ÚS 1735/10. Argumentace těmito nálezy však není přiléhavá. Obecné soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života jen z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že páchá trestnou činnost opakovaně, a na základě toho shodně dovodily, že od stěžovatele momentálně nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a tudíž mu není možné poskytnout zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Právní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 na projednávaný případ nedopadají už jen proto, že okolnosti tam posuzované věci jsou zcela specifické.
Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že účelem uvedeného článku je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spočívajícího v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí), zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného. Nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10).
Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení stěžovatele o údajném porušení práva na spravedlivý proces. Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2013 byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu