ECLI:CZ:US:2013:4.US.1535.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1535/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Karlem Rohrem, advokátem se sídlem Jana Palacha 748, 530 02 Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 162/2013 - 26 ze dne 19. 3. 2013 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 4 PP 29/2013 - 19 ze dne 26. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla napadeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel podle prvostupňového soudu sice svým chováním prokázal polepšení, avšak do budoucna přesto neskýtá dostatečné záruky vedení řádného života. Soud tento závěr odůvodnil tím, že stěžovatel byl k nepodmíněným trestům odnětí svobody (ale i k jiným trestům) v minulosti odsouzen již několikrát, přičemž ani to jej od páchání další trestné činnosti neodradilo.
Podanou stížnost napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, když se zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu.
Stěžovatel proto následně podal ústavní stížnost. V ní především nesouhlasí s tím, že soudy své závěry založily na činech, kterých se stěžovatel dopustil před nástupem k výkonu trestu odnětí svobody. Tím je stěžovatel opětovně trestán za něco, kvůli čemuž již jednou potrestán byl. Soudy naopak měly zohlednit dlouhodobé chování stěžovatele, který byl šestkrát kázeňsky odměněn a je v kontaktu s Centrem sociálních služeb Praha. Stěžovatel je také po výkonu trestu odnětí svobody povinen nastoupit k výkonu ochranného ústavního léčení a soudy nezohlednily jeho snahu o zajištění hospitalizace.
Stěžovatel dále poukazuje na praxi soudů, které údajně vyhovují žádostem o podmíněné propuštění i v případech, kdy se žadatel dopouštěl opakované trestné činnosti. Stěžovateli však za stejné situace vyhověno nebylo, čímž podle něj došlo k porušení ústavního principu rovnosti účastníků a také čl. 4 odst. 3 Listiny, kde je stanoveno, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění je naopak jen mimořádným benefitem, ke kterému soudy v případě splnění zákonných podmínek mohou přistoupit. Ani tehdy však k tomuto kroku přistoupit nemusí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1182/12 ze dne 9. 7. 2012). Zákonodárce totiž ustanovením §88 trestního zákoníku soudům svěřil široký prostor k vlastnímu uvážení, přičemž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší toto uvážení přezkoumávat. Jsou to ostatně právě obecné soudy, které mohou nejlépe posoudit specifika jednotlivých případů a na jejich základě dojít k nejpřiléhavějšímu řešení. K intervenci Ústavního soudu může dojít jen zcela výjimečně, a to v případech, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo řádně a logicky odůvodněno (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009). V předmětné věci Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že soudy založily své závěry na jeho chování v době před výkonem trestu odnětí svobody. Ústavní soud však toto zdůvodnění za protiústavní nepovažuje. Ustanovení §88 trestního zákoníku soudům umožňuje zvážit veškeré skutečnosti, které by mohly být při posuzování v něm stanovených podmínek relevantní. Mezi tyto skutečnosti pak bezpochyby patří i žadatelův dřívější život. V předmětné věci lze přitom souhlasit, že dlouhodobá a opakovaná trestná činnost stěžovatele vzbuzuje o řádnosti jeho budoucího života pochybnosti. Stěžovatel byl již k několika trestům odnětí svobody odsouzen, přesto se z nich nepoučil a trestné činnosti se dopouštěl i nadále. K trestu odnětí svobody, který si odpykává nyní, byl odsouzen dne 8. 11. 2011. Žádost o propuštění podal 16. 1. 2013, tedy pouze rok a dva měsíce poté. Soudům tak nelze vyčítat, že při posuzování, zda je u stěžovatele možno očekávat vedení řádného života, převážily skutečnosti, ke kterým docházelo sice před výkonem trestu, avšak po delší časový úsek.
Stěžovatelovo chování během výkonu trestu odnětí svobody je bezpochyby pozitivní a chvályhodné a vzbuzuje naději, že v budoucnu povede řádný život. Nakolik je naplnění této naděje pravděpodobné, a nakolik tedy lze vedení řádného života skutečně očekávat, je však výhradně na posouzení obecných soudů. Jestliže soudy na základě relevantních faktů došly k závěru, že vedení řádného života prozatím očekávat nelze, nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry zpochybňovat.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se v daném případě nejedná o porušení zásady zákazu dvojího přičítání ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011. V něm Ústavní soudu uvedl, že okolnosti spáchání trestného činu, které soudy vedly ke stanovení výše trestu, nemohou samy o sobě vést k zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Závažnost trestné činnosti totiž již byla reflektována při stanovení výše trestu a nelze z ní bez dalšího dovozovat, že ani po odpykání části tohoto trestu nebude žadatel vést řádný život. V předmětné věci ale byla situace jiná. Obecné soudy žádost nezamítly kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější opakované tresty odnětí svobody se zjevně minuly účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a trestné činnosti se dopouštěl i nadále. Za těchto okolností jsou logicky na místě pochybnosti, zda pouhý jeden další rok výkonu trestu mohl pro stěžovatele znamenat natolik zásadní změnu. Ústavní soud ostatně již několikrát odmítl názor, podle něhož by posuzování žadatelova života před výkonem trestu bylo při rozhodování o podmíněném propuštění v rozporu se zásadou ne bis in idem (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1356/13 ze dne 23. 7. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3686/12 ze dne 12. 2. 2013, srov. také usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 866/12 ze dne 31. 5. 2012).
Ztotožnit se konečně nelze ani s poslední stěžovatelovou námitkou. Pakliže zákonodárce svěřil soudům širokou možnost uvážení, bylo tak učiněno i proto, aby mohlo být rozhodováno na základě specifik každého jednotlivého případu. Je totiž nepochybné, že možnost opětovného vedení řádného života je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť. Bylo by naopak zcela nežádoucí, pokud by soudy pouze mechanicky přebíraly svá předchozí rozhodnutí ve věci jiných žadatelů, jelikož by tím tento zákonodárcem zamýšlený individuální prvek zcela pominul. Ústavní soud samozřejmě souhlasí, že soudní rozhodování nesmí jevit známky svévole, za tímto účelem však postačí požadavek řádného a logického odůvodnění každého rozhodnutí. V rozporu se zásadou rovnosti by případně mohlo být zcela excesivní a neodůvodněné vybočení z ustálené soudní praxe, tak tomu však v daném případě zjevně nebylo, jak ostatně dokládají příklady ústavních stížností (založených na podobné argumentaci), s nimiž se Ústavní soud vypořádal ve výše citovaných usneseních.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Soudce Miloslav Výborný, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazen od 5. 6. 2013 soudcem Vladimírem Sládečkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu