ECLI:CZ:US:2013:3.US.1356.13.1
sp. zn. III. ÚS 1356/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ch., t. č. Věznice Pardubice, P. O. BOX 18/81, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem AK v Pardubicích, Sladkovského 601, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. února 2013 sp. zn. 4 PP 19/2013 a dále usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. března 2013 sp. zn. 14 To 92/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněné po výzvě k odstranění vad (4. a 7. června 2013), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu.
Stěžovatel tvrdil, že v řízení před obecnými soudy došlo k extrémně vadné interpretaci a aplikaci ustanovení §88 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. v platném znění (dále jen "tr. zákoník") a poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10. Obecné soudy nevzaly v úvahu veškerá tvrzení a argumenty stěžovatele a tímto postupem došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále došlo k porušení práva zaručeného čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že splňuje veškeré vyžadované podmínky umožňující rozhodnout kladně o jeho žádosti, a to především uplynutí doby výkonu trestu a podmínky umožňující jeho zařazení do běžného života. Tvrdil, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s článkem 40 odst. 5 Listiny, pokud zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění odůvodnily mimo jiné jeho minulým chováním, které podle nich neskýtá dostatečnou záruku vedení řádného života na svobodě. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že obecné soudy nevzaly v úvahu jeho kladné hodnocení Vězeňskou službou, kdy mu bylo uděleno 13 kázeňských odměn a je pracovně zařazen.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné rekapitulovat průběh trestního řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, dostupné http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu z výkonu trestu odnětí svobody, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody.
Otázce aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. rozhodnutí ve věci nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), usnesení sp. zn. II. ÚS 175/2000 ze dne 2. 5. 2000, usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. 3. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, http://nalus.usoud.cz].
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud především zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován, neboť nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12 ze dne 21. 5. 2012 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/11 ze dne 10. 4. 2012, http://nalus.usoud.cz).
Podmíněné propuštění je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy (jak ostatně zdůraznil již v napadeném usnesení Okresní soud v Pardubicích ze dne 19. února 2013 sp. zn. 4 PP 19/2013). Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být založeno na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu na jeho osobu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Ústavní soud v projednávané věci neshledává žádné pochybení obecných soudů ani v tom, jak tyto soudy hodnotily osobnost odsouzeného, prognózy úspěšnosti jeho nápravy, možnosti jeho opětovného začlenění do řádného občanského života, či naopak rizika budoucí recidivy. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích podaly dostatečně podrobný výklad, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2010 sp. zn. 7 T 15/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. 55 To 345/2010 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961, trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovatel se dopustil rozsáhlé závažné trestné činnosti krádeže motorových vozidel po celém území České republiky s dalšími spolupachateli, asi 1,5 roku po propuštění z výkonu trestu, který mu byl uložen za trestnou činnost majetkového charakteru.
Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že účelem citovaného článku Listiny je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spočívajícího v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí) zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného. Nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Přístup k soudu na základě žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, a stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil. Stěžovatel byl Okresním soudem v Pardubicích při veřejném zasedání dne 19. února 2013 ke své žádosti o podmíněné propuštění osobně vyslechnut a v průběhu veřejného zasedání se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu