ECLI:CZ:US:2013:3.US.1681.13.1
sp. zn. III. ÚS 1681/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Martou Koplovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky 129, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2013 č. j. 2 To 54/2013-71 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. prosince 2012 č. j. 5 Pp 17/2012-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 24. května 2013 Ústavní soud obdržel návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Touto žádostí se stěžovatel z důvodů špatného zdravotního stavu a úspěšně proběhlé resocializace domáhal podmínečného propuštění po výkonu poloviny z uložených trestů v délce 7 let a 6 měsíců a 10 let. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") stěžovatelovu žádost napadeným usnesením zamítl, neboť dle znaleckého posudku, jenž si soud pro své rozhodnutí nechal vypracovat, představuje stěžovatelovo propuštění, vzhledem k jeho osobnostním rysům, riziko recidivy dřívějšího způsobu jeho života. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl, jelikož se plně ztotožnil se závěry okresního soudu stran vyhodnocení rozporů mezi jednotlivými důkazy a nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce o relevanci nedodržení třicetidenní lhůty k rozhodnutí o podané žádosti, kterou měl okresní soud překročit. Krajský soud se dále odmítl zabývat dalšími stížnostními argumenty a navrženými důkazy, neboť to vzhledem k jejich irelevanci považoval za nadbytečné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud učinil své rozhodnutí nezákonně v neveřejném zasedání, nevypořádal se řádně se všemi vznesenými námitkami a nevyhověl stěžovatelovým důkazním návrhům, čímž výrazně oslabil jeho možnost hájit se. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil skutečnost, že splňuje všechny podmínky pro podmínečné propuštění. Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Za nejdůležitější námitku je třeba považovat tvrzený zásah do práva na obhajobu, v němž Ústavní soud spatřuje jednu ze záruk spravedlivého trestního řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57) nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 188/04 (N 28/36 SbNU 329)]. Ústavní soud stěžovatelovým námitkám v tomto směru nepřisvědčil, neboť, jak vyplývá z příslušného spisu okresního soudu, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, měl stěžovatel dostatečný prostor k namítání rozporů v závěrech znaleckého posudku při veřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2012. Tento prostor však v tomto směru nevyužil s výjimkou dílčí výhrady ohledně spolupráce stěžovatele s Probační a mediační službou (srov. Protokol o veřejném zasedání, č. l. 5 PP 17/2012-46). V tomto ohledu tedy nelze obecným soudům vytknout neoprávněný zásah do stěžovatelovy ústavně zaručené možnosti efektivní obhajoby. Za stejně liché musí Ústavní soud označit i stěžovatelovy námitky stran nedostatečného vypořádání se se stěžovatelovými argumenty a důkazními návrhy. Z výše uvedeného protokolu je patrno, že ve veřejném zasedání před okresním soudem stěžovatel další důkazní návrhy nevznášel. Krajský soud pak v napadeném usnesení jasně konstatuje, že rozhodnutí okresního soudu nemůže měnit, neporušuje-li zákonné požadavky stran řádného a logického odůvodnění, a jelikož stěžovatel žádné argumenty namítající takováto pochybení nevznesl, nemohl krajský soud k ostatním stěžovatelovým námitkám a důkazním návrhům přihlédnout. V tomto směru tedy rozhodnutí obecných soudů splňují dle názoru Ústavního soudu náležitosti pro řádně odůvodněná rozhodnutí a v jejich odůvodnění tak nelze spatřovat porušení kautel spravedlivého procesu vyplývajících především z hlavy páté Listiny.
7. Za zjevně neopodstatněnou je pak třeba považovat námitku, že krajský soud rozhodl v rozporu se zákonem pouze v neveřejném zasedání bez stěžovatelovy přítomnosti. Ústavní soud přihlédl ke skutečnostem, že stěžovatel po celou dobu řízení nevznášel žádné námitky ohledně nemožnosti uplatnění některého z prvků řádné obhajoby (např. vyjádřit se ke konkrétním důkazům), sám konání veřejného zasedání nepožadoval a ke krajskému soudu nevznesl žádnou námitku, k jejímuž vypořádání by dle názoru Ústavního soudu bylo třeba konat veřejné zasedání. Již v minulosti Ústavní soud uvedl, že rozhodování odvolacího soudu v neveřejném zasedání neznamená porušení procesních práv stěžovatele, měl-li tento neomezenou možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem v řízení u okresního soudu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1756/08 (N 200/51 SbNU 439)]. To plně odpovídá závěru, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn (resp. povinen) přezkoumat trestní řízení pouze v tom směru, zda toto řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445)].
8. Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na znění ustanovení §240 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jež stanovuje, že soud rozhoduje v neveřejném zasedání všude tam, kde zákon nepředepisuje konání veřejného zasedání nebo hlavního líčení. Veřejné zasedání pak trestní řád předpokládá pouze u rozhodování okresního soudu dle ustanovení §331 trestního řádu. O nutnosti konat veřejné zasedání při rozhodování o stížnosti proti takovému rozhodnutí již zákon nehovoří. Z toho lze dovodit zákonodárcův úmysl neukládat soudům rozhodujícím o stížnosti proti rozhodnutí dle ustanovení §331 trestního řádu povinnost rozhodovat ve veřejném zasedání. V tomto směru lze poukázat na odlišnou úpravu (lex specialis) obsaženou např. v ustanovení §74 odst. 1 věty druhé trestního řádu, jež pro rozhodování o stížnostech proti vazebním rozhodnutím veřejné zasedání předpokládá.
9. Ostatní námitky představují polemiku s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Ústavní soud nepředstavuje trestní tribunál rozhodující o vině odsouzeného a o spravedlivém trestu za jeho skutky. Tím méně může Ústavní soud být orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného pachatele, a proto mu jakékoliv přehodnocování provedených důkazů zásadně nepřísluší. Ústavní soud v tomto směru již mnohokrát v minulosti konstatoval, že hodnocení důkazů je doménou obecných soudů a námitky proti tomuto hodnocení míří do roviny věcné správnosti a nikoliv ústavnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud může v takovém případě zasáhnout jen v případech extrémních pochybení důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Taková pochybení Ústavní soud v přezkoumávaném řízení neshledal a rozhodnutí obou soudů lze v tomto směru označit za řádně odůvodněná, opírající se o dostatečně zjištěný skutkový stav, který pak soudy logicky ve vztahu k provedenému dokazování vyhodnotily.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu