ECLI:CZ:US:2012:2.US.2570.11.1
sp. zn. II. ÚS 2570/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky PEIKO s.r.o., se sídlem Vlárská 22, Brno, IČ 41601122, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 63/2010-72 ze dne 29. 6. 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 44 C 164/2007-45 ze dne 17. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně (krom bodu I. jeho výroku), jimiž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá náhradu nákladů řízení. Po obsahové stránce napadá ty části rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž jí nebyl přiznán nárok na zaplacení částky 14 750 Kč coby škody představující náklady s předchozí stížností na průtahy k Evropskému soudu pro lidská práva a částky 23 760 Kč coby škody představující náklady s předchozím povinným předsoudním uplatněním u Ministerstva spravedlnosti a právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovatelce 207 700 Kč s přísl. úroky z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 542 300 Kč s přísl. zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). K odvolání stěžovatelky a žalované Krajský soud v Brně dalším napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce 157 700 Kč s přísl. úroky zamítl a co do povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce 50 000 Kč s přísl. úroky výrok I. potvrdil (výrok I.). Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jehož součástí bylo mj. nepřiznání nároku stěžovatelky na zaplacení částek 14 450 Kč a 23 760 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Ze sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2012 bylo dále zjištěno, že rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 41/2012 ze dne 3. 9. 2012 byl na základě dovolání stěžovatelky zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011 č. j. 44 Co 63/2010-72 v části výroku I., v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích II. a III. a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Uvedená informace byla ověřena z písemného vyhotovení uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl mj. zrušen i ve výroku II., jehož součástí byl nepřiznaný nárok na zaplacení částek 14 450 Kč a 23 760 Kč, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, tj. ve výrocích napadených projednávanou ústavní stížností, přičemž i v tomto rozsahu byla věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka porušení základních práv by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v rozsahu nepřiznání jejího nároku na zaplacení částek 14 450 Kč a 23 760 Kč a požadovaných nákladů řízení, přičemž tyto její nároky jsou obsaženy ve výrocích II. a III. rozsudku odvolacího soudu. Oba uvedené výroky byly sice v době podání ústavní stížnosti pravomocné, na základě dovolání stěžovatelky však byly shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zrušeny. V současné době je tedy situace taková, že o nárocích stěžovatelky, které uplatňuje v ústavní stížnosti, se bude znovu rozhodovat, a to i včetně dosavadních nákladů řízení. V těchto výrocích rozhodnutí odvolacího soudu "právně neexistuje", a tudíž je jeho kasace Ústavním soudem vyloučena. Stěžovatelka však má v pokračujícím soudním řízení k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv a teprve po jejich vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud s novou ústavní stížností (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, str. 321, nebo sp. zn. IV. ÚS 158/04, tamtéž, sv. 37, str. 23, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1115/10, sp. zn. IV. ÚS 1865/09, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 8. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj