ECLI:CZ:US:2003:2.US.26.02
sp. zn. II. ÚS 26/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. Š., zastoupený Mgr. K. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. října 2001, sp. zn. 36 Co 353/2001, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. června 2001, sp. zn. 19 Nc 623/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. října 2001 (sp. zn. 36 Co 353/2001-200) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. června 2001 (sp. zn. 19 Nc 623/2000-132), o určení jména a příjmení, o úpravě výchovy a výživy a úpravě styku otce s nezletilým synem (narozeným dne 25. května 2000). Stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva [čl. 10, čl. 95 Ústavy ČR, čl. 32 odst. 1, 3, 4 , Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst.1, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst.1, čl. 8 odst.1, čl. 9 odst.1, 3, čl. 14 odst.1, 3, čl. 18 odst. 1, čl. 29 odst.1 písm. c) Úmluvy o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, v platném znění (dále jen "zákona o rodině").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv, stručně shrnuto, došlo tím, že obecné soudy určily nezletilému synovi stěžovatele jméno J. a příjmení V. po matce, svěřily jej do výchovy matky, určily rozsah styku stěžovatele s nezl. synem v místě bydliště matky a zavázaly stěžovatele přispívat na výživu jeho nezl. syna od 25. května 2000 do 31. prosince 2000 pravidelnými měsíčními částkami ve výši 2.000,- Kč a od 1. ledna 2001 do budoucna částkou 3.000,- Kč k rukám matky, ačkoli pro uložení takové povinnosti nebyly dány zákonné důvody. V souvislosti s poukazem na své osobní a majetkové poměry, kdy obecné soudy neúplně zjistily majetkové poměry stěžovatele (neověřily si hospodářské výsledky stěžovatelových podnikatelských subjektů), vytkl obecným soudům porušení svého základního práva na rodičovskou péči a výchovu nezl. syna, porušení ustanovení zákona o rodině, občanského soudního řádu a nedůvodné průtahy v řízení při určování jména a příjmení nezl. dítěte (oddělení otce od nezl. syna, de facto zamezení jakkoli ovlivňovat jeho rozvoj, formálnost a povrchnost hodnocení důkazů, neprovedení důkazů navržených stěžovatelem, porušení rovnosti stran, odůvodnění rozsudku v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř., nezl. syn nebyl řádně zastoupen, neboť jeho zástupce jednal v rozporu s jeho zájmy, ve věci rozhodoval podjatý samosoudce, a jiné), a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodovací důvody obecných soudů obou stupňů, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jejich rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by obecné soudy stěžovatelově věci nevěnovaly přiměřenou pozornost, případně, že by nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nimi uplatnil, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložily, proč návrhům stěžovatele nevyhověly, případně z jakých jiných důvodů je odmítají.
Obecné soudy dospěly k závěru, že i když stěžovatel nehodlal akceptovat příjmení po matce a navrhoval příjmení Š., hlavním kriteriem pro určování jména byl zájem dítěte, a shodly se na tom, že dítě by mělo zásadně nést příjmení toho z rodičů, u něhož žije, neboť s tímto rodičem nejčastěji prochází různými životními situacemi, při kterých je nutno se jménem reprezentovat. Obecné soudy vyhověly návrhu matky, že v zájmu nezletilého je, aby byl svěřen do její péče. Matka je pro dítě vhodnější osoba, nyní je na mateřské dovolené a o dítě řádně celodenně pečuje, její materiální podmínky jsou dostatečné (shodně doporučeno i opatrovníkem a dětskou lékařkou), když soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že jeho pracovní zatížení ve třech fungujících firmách mu zabere minimum času a umožní mu celodenně pečovat o nezl. syna lépe než matka (otec má navíc ve své výchově svěřeno i druhé dítě, nezl. syna F.).
Námitku stěžovatele o podjatosti soudce JUDr. M. P. obecný odvolací soud neshledal důvodnou a zamítl ji usnesením ze dne 14. září 2001 (sp. zn. 36 Co 353/2001-192), kde svoje rozhodnutí náležitě vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Vyživovací povinnost obecné soudy stanovily dle zásad ustanovení §85 odst. 2 a §96 zákona o rodině. Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, a jestliže posléze vyúsťuje v závěr, že otec nezletilého syna má povinnost podílet se na nákladech spojených s jeho výživou, (když majetkové poměry stěžovatele byly zjištěny jako nadprůměrné a nezletilý syn má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů), a proto lze dále na toto odůvodnění odkázat.
Styk stěžovatele s nezletilým synem byl upraven obecnými soudy v souladu s ustanovením §27 odst. 2 zák. o rodině, neboť je v zájmu nezletilého dítěte, stýkat se pravidelně s rodičem, kterému nebyl svěřen do výchovy. S ohledem na věk nezletilého dítěte (1 rok) obecný odvolací soud vzal v úvahu z něho vyplývající potřebu pravidelného denního režimu, stanovil podmínku, aby styk probíhal v místě bydliště matky. Obecné soudy nepochybily, když svoje rozhodnutí odůvodnily "útlým věkem nezletilého dítěte", neboť v době vydání rozhodnutí nalézacího soudu jeho věk krátce přesáhl 1 rok a v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu 1 rok a 5,5 měsíců. Dítě útlého věku lze charakterizovat mimo jiné tak, že není schopno vlastními silami čelit nepříznivé situaci, ve které se ocitlo a útlý věk svědčí ve prospěch mateřské péče (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 13.3.1968, 1 Cz 12/68).
Dle ustanovení §28 zák. o rodině - změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Je věcí stěžovatele, aby za změněných podmínek vykonával svoje rodičovská práva v rozsahu odpovídajícím věku nezletilého syna. Jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), tak i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze mu ničeho vytknout.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení pouhým projevem nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecných soudů a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je namístě připomenout, že dle konstantní judikatury není Ústavní soud další soudní instancí obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je zásadně vázán na porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele a nepřísluší mu hodnotit "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. března 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu