ECLI:CZ:US:2016:2.US.2626.16.1
sp. zn. II. ÚS 2626/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 1267/2016-418, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 5. 8. 2016 byla podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podána ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2015, č. j. 31 Co 240/2015-358, rozhodl o odvolání stěžovatele a oprávněných (dětí stěžovatele: nezletilého G. a nezletilé G.) proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 1. 2015, č. j. 13 Nc 8115/2008-255, a to tak, že k návrhu stěžovatele exekuci na výživné částečně zastavil a částečně stěžovatelův návrh na zastavení exekuce zamítl.
3. Následné dovolání stěžovatele proti citovanému usnesení krajského soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu jde totiž (řečeno zjednodušeně) o rodině-právní věc, v níž zásadně není dovolání přípustné.
4. Stěžovatel s takovýmto odůvodněním Nejvyššího soudu nesouhlasí. Je totiž samozřejmé, že dovolání není přípustné ve věcech rodinného práva (až na výslovné výjimky), dříve upravených v zákoně o rodině [srov. §238 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")]. Na druhou stranu je však výluka v exekučních věcech a věcech výkonu rozhodnutí upravena samostatně v odst. 1 písm. d) téhož ustanovení a vztahuje se jen na odklad provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Rozšířil-li tedy Nejvyšší soud výluku v možnosti podat dovolání, dopustil se tím odepření spravedlnosti např. ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13 (N 170/71 SbNU 25; všechna rozhodnutí jsou dostupná http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel si je sice vědom toho, že neexistuje právo na mimořádný opravný prostředek (v tomto případě na dovolání), nicméně pokud se stát rozhodne jej do svého právního řádu zakotvit, nemůže jeho dosažitelnost omezit tak, aby popřel podstatu takového opravného prostředku (stěžovatel v této souvislosti odkazuje příkladmo na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku ze dne 19. 12. 1997, č. 26737/95).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu lze interpretovat tak, že rozhodl-li se zákonodárce nepřipustit dovolání v rodině-právních věcech (tedy i v otázkách výživného) ve věci samé, není přiléhavé, aby o téže problematice rozhodoval Nejvyšší soud ve fázi výkonu rozhodnutí, byť i z poněkud jiného úhlu pohledu. To platí o to více, že výluku v rodinněprávních věcech v aspektu přípustnosti dovolání stanovilo již ustanovení §238 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 519/1991 Sb. [srov. k tomu sněmovní tisk č. 679, Federální shromáždění České a Slovenské Federativní republiky, 1991, důvodová zpráva k naposledy citovanému zákonu (k čl. I - k §238)] s tím, že dovolání v těchto věcech by vzhledem k jejich povaze bylo nepřiměřené. Pokud proto zákonodárce připustil tuto výjimku a omezil možnost účastníků bránit jejich práva ve věci samé, je otázkou, proč by - řečeno slovy důvodové zprávy - mělo být přiměřené připustit dovolání v řízení, kde jde již "jen" o splnění toho, o čem bylo pravomocně rozhodnuto. Je totiž zřejmé, že zákonodárce má v rodinněprávních věcech enormní zájem na co možná nejrychlejším průběhu soudního řízení, jelikož právě v této agendě sehrává časový aspekt velmi klíčovou a v podstatě nevratnou a často i nenapravitelnou roli.
8. K tomuto aspektu věci - byť podle Ústavního soudu rozhodujícího - se však stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje, když ani jím citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva na projednávanou věc přímo nedopadá a stěžovatel s ní pracuje pouze tak, že z ní odcitoval obecné pasáže, aniž by se ovšem pokusil vysvětlit jejich hlubší reflexi na právě projednávaný případ.
9. Pokud tedy Nejvyšší soud v právě projednávané věci dovolání stěžovatele odmítl s tím, že není přípustné, je takový výklad ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dostatečně racionální na to, aby mohl být z ústavního hlediska akceptován.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu