ECLI:CZ:US:2015:2.US.2639.14.1
sp. zn. II. ÚS 2639/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Dřevo Střílky, s. r. o, se sídlem Šanov 185, Šanov, zastoupené Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem, se sídlem Růžová 307, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 20. 6. 2014, č. j. 60 Co 181/2014-80, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 28 C 317/2013-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a výroku II. v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně. Těmito rozhodnutími (týkajícími se náhrady nákladů řízení) bylo po stěžovatelčině soudu porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Jádro argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že náklady řízení, které jí měly být nahrazeny, byly vypočteny dle chybně zvoleného ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
[2.] V tomto ohledu odkazuje stěžovatelka na několik nálezů Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) či nález sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747)], podle nichž může být paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných), jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Ústavní soud v citovaných nálezech odmítl názor, podle něhož by tuto tarifní hodnotu bylo možno pro výpočet nákladů použít i tehdy, jde-li o plnění ocenitelné s nepoměrnými obtížemi ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu. V předmětné věci se jednalo o žalobu na nahrazení projevu vůle (žalobce se domáhal uzavření smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu) vztahujícího se k nemovitosti, resp. spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, tedy k věci penězi zjevně ocenitelné. Právní názor soudu, podle něhož se jednalo o věc penězi ocenitelnou jen s nepoměrnými obtížemi, je proto dle stěžovatelky irelevantní.
[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[5.] Jak již bylo shora uvedeno, jádrem stěžovatelčiny argumentace (opřené o shora citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu) je, že náklady řízení, které jí měly být nahrazeny, byly vypočteny dle chybně zvoleného ustanovení advokátního tarifu.
[6.] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363)].
[7.] V nyní projednávaném případě nicméně stěžovatelka svou argumentaci opřela o právní názory uvedené v již citovaných nálezech Ústavního soudu. Klíčovým právním názorem vysloveným v těchto nálezech bylo, že paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných), jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. A contrario, ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu nemohlo být podle této judikatury aplikováno v situaci, kdy věc či plnění ocenitelné (byť s nepoměrnými obtížemi) jsou. Toto ustanovení chápal Ústavní soud jako kogentní a jeho extenzivní výklad považoval za porušení práva na spravedlivý proces. Tuto argumentaci bylo ovšem možno vztáhnout i na aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, jež je předmětem sporu v projednávané věci a jež je konstruováno stejně jako ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
[8.] S ohledem na uvedené je proto nejprve nutno zodpovědět otázku, zda je naznačeným právním názorem Ústavní soud i v nyní projednávané věci vázán, jelikož platí, že nosnými důvody svých vykonatelných nálezů vázán ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy nepochybně je; všeobecná závaznost nosných důvodů nálezů Ústavního soudu byla zároveň ustáleně potvrzována v jeho judikatuře [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Rovněž nosné důvody nálezů, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje a o něž opírá svou argumentaci, jsou proto - v obecné rovině - i při projednávání této věci závazné.
[9.] Na druhou stranu je však třeba připomenout, že závaznost nosných důvodů nálezu Ústavního soudu a jejich následnou aplikaci na jiné - skutkově obdobné - projednávané věci je nutno vnímat výrazně odlišně od závaznosti a aplikace právní normy plynoucí z právních předpisů, jimiž je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Jinými slovy, nejedná se o závaznost absolutní a bezpodmínečnou.
[10.] V prvé řadě totiž zákon o Ústavním soudu dovoluje Ústavnímu soudu provést změnu judikatury v pravém slova smyslu; podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu platí, že "[j]estliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán." Dále je pak nutno zdůraznit, že závaznost nosných důvodů nálezu Ústavního soudu je pojmově a nerozlučně spjata se skutkovými okolnostmi, ve vztahu k nimž byly předmětné právní názory vysloveny, a s celkovým faktickým i právním kontextem věci. Pakliže je posléze projednávaná věc od věci již (nálezem) rozhodnuté v relevantních rysech odlišná (např. jiný skutkový stav, relevantní změna podústavního práva apod.), lze uvažovat o tzv. odlišení (distinkci) věci.
[11.] V nyní projednávané věci pak dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti, za nichž byla vydána napadená rozhodnutí, se podstatně odlišují od okolností, za nichž byly formulovány nosné důvody shora citovaných nálezů, a je tedy namístě odlišení od právního názoru, podle něhož paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) [či písm. b)] advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu pouze ve věcech týkajících se plnění či věci stricto sensu neocenitelných.
[12.] Již v právně obdobné věci sp. zn. II. ÚS 2084/14 (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2084/14 ze dne 16. 6. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz) totiž Ústavní soud vyložil, že po účinnosti vyhlášky č. 486/2012 Sb. (novely advokátního tarifu) je patrné, že s aplikací ustanovení §9 advokátního tarifu (tedy paušálních tarifních hodnot) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou explicitně zmíněny v ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu [a jak již bylo vyloženo shora, s ohledem na shodnou konstrukci dopadají tyto závěry i na §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu] může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14).
[13.] Ústavní soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu; aplikace příslušného ustanovení ovšem musí být odůvodněna způsobem, který je souladný s principy spravedlivého procesu.
[14.] Ústavní soud v naznačeném rozsahu - a při respektování zásady sebeomezení při hodnocení rozhodnutí o nákladech řízení (viz výše bod 6) - přezkoumal napadená rozhodnutí (resp. výroky) a jejich odůvodnění. Dospěl přitom k závěru, že aplikace ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu na projednávanou věc byla odvolacím soudem řádně odůvodněna a nejedná se ani o výkladový exces, dosahující protiústavní intenzity, a to právě z důvodu citované změny právní úpravy. Ve světle již řečeného ji proto nelze považovat za rozpornou ani s judikaturou Ústavního soudu a ani s právem stěžovatelky na spravedlivý proces či na právní pomoc.
[15.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu