ECLI:CZ:US:2017:2.US.264.17.1
sp. zn. II. ÚS 264/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: MUDr. Potěšil, s. r. o., se sídlem Dr. Martínka č. 1491/7, Ostrava-Hrabůvka, zastoupené Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph. D., advokátem se sídlem Karviná-Mizerov, Kirovova 1430/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, č. j. 21 Cdo 444/2016-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že došlo k porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy zaručeného v čl. 2 odst. 2 Listiny, k porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky zakotveného v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a současně k porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
II.
2. Stěžovatelka vystupovala na straně žalované ve sporu vedeném Okresním soudem v Ostravě (dále také jen "okresní soud") pod sp. zn. 26 C 223/2009, v němž se žalobkyně Ewa Renata Tyszky (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala náhrady škody z nemoci z povolání. Žalobě v dané věci bylo rozhodnutím okresního soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 26 C 223/2009-349, částečně vyhověno, a to co do částky ve výši 33 600,- Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
3. Na základě odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice ve věci rozhodoval opětovně Krajský soud v Ostravě (dále také jen "krajský soud"), který svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 16 Co 7/2015-439, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu, přičemž vedlejší účastnice byla zavázána k úhradě nákladů řízení stěžovatelce ve výši 88 613,- Kč. Náklady řízení byly ze strany stěžovatelky vyčísleny na částku 168 722,- Kč, kdy tato účtovala 27 úkonů v řízení před soudem prvního stupně a 4 úkony v řízení před soudem druhého stupně, cestovné, náhrady za promeškaný čas a soudní poplatek za odvolání. Odvolací soud ve svém odůvodnění uzavřel, že byť stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, má nárok na náhradu jen těch nákladů, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V daném případě pak krajský soud nepovažoval za účelné úkony sedm porad s klientem a sedmero studování spisu, uznal pak pouze 17 úkonů právní služby, přičemž hodnota jednoho úkonu činila částku 4 660,- Kč a cestovné, náhrady za promeškaný čas a soudní poplatek za odvolání.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s tím, že odvolací soud hodnotil opakované porady s klientem a nahlížení do spisu v průběhu sedm let trvajícího sporu jako neúčelné úkony, když v dané věci se jednalo o problematiku vysoce odbornou i po stránce znalecké, stěžovatelka byla nucena koncepčně reagovat na mnohá tvrzení vedlejší účastnice a bylo nutno studovat spis, zejména listiny, které nebyly účastníkům doručovány. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, což jest - za jakých podmínek lze účastníku přiznat náhradu nákladů vzniklých mu v řízení v souvislosti s poradami se svým zástupcem, který je advokátem, a se studiem soudního spisu tímto zástupcem. Dovolací soud následně uzavřel, že v daném případě je třeba náklady spojené s předmětnými poradami a nahlížením do soudního spisu považovat za účelně vynaložené s přihlédnutím ke skutkové složitosti věci, délce řízení, rozsahu spisu, znaleckému posouzení, počtu soudních jednání a prodlev mezi nimi.
5. Nejvyšší soud pak uzavřel, že dle ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Protože vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb." nebo "přísudková vyhláška"), byla nálezem Ústavního soudu zrušena, měl odvolací soud dle názoru Nejvyššího soudu určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti právní služby, čemuž odpovídá sazba ve výši 20 800,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně i pro řízení odvolací. Dále bylo přiznáno 32 paušálních částek náhrady výdajů ve výši 300,- Kč, cestovné, náhrady za promeškaný čas a soudní poplatek za odvolání. Na základě uvedených důvodů změnil Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastnici zavázal k úhradě částky ve výši 37 764,- Kč na náhradě nákladů řízení před okresním soudem a ve výši 25 118,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch stěžovatelky.
III.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh řízení, zejména ve věci rozhodnutí o dovolání. Vytýká Nejvyššímu soudu, že ačkoliv dal stěžovatelce zapravdu v otázce účelnosti provedených úkonů právní služby (porady s klientem, nahlížení do spisu), zcela nelogicky následně určil výši nákladů řízení odlišným způsobem, a to tak, že stanovil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni v částce 20 800,- Kč, čímž v konečném výsledku přiznal stěžovatelce nižší náhradu nákladů řízení než odvolací soud. Úvaha Nejvyššího soudu má být v extrémním rozporu se stávající judikaturou a navíc není jasné, jakou úvahou dospěl Nejvyšší soud právě k částce 20 800,- Kč. Stěžovatelka připomíná, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu a její aplikace je tak nepřípustná. Naopak pro výpočet výše nákladů řízení má být použita vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb." nebo "advokátní tarif"), a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Je poukázáno i na skutečnost, že řízení, na jehož nesmyslnost po stránce délky trvání i nákladů řízení upozorňovala stěžovatelka vedlejší účastnici mnoho let, vyvolala sama tato vedlejší účastnice a naopak stěžovatelka se snažila postupovat při využití právních služeb maximálně úsporně. Závěrem stěžovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá řádné a ústavně konformní odůvodnění a je tedy nepřezkoumatelné a porušující princip zákazu libovůle, čímž zasahuje do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, a navrhuje jeho zrušení.
IV.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je řádně zastoupena.
8. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (tato i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.
V.
10. Je třeba souhlasit se stěžovatelkou v tom směru, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce stanovení paušální sazby odměny pro řízení v jednom stupni mohlo být preciznější a mohlo jím být lépe vyloženo, jakým způsobem dospěl dovolací soud právě k částce 20 800,- Kč jako paušální sazbě odměny. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze uvádí, že tato částka byla určena "s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem".
11. V této souvislosti bylo namístě zmínit závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, které jsou následující: "Při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích §136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu. Přitom je namístě vycházet z reparační povahy institutu náhrady nákladů řízení plynoucí z §142 odst. 1 o. s. ř., přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, zohlednit, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo; za tím účelem lze vycházet i z částky vypočtené podle zrušené přísudkové vyhlášky."
12. Na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu pak reaguje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, kde se uvádí: "Aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vyhovovat požadavkům na spravedlivý proces, je třeba zvážit hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat. Za situace, že pro absenci přísudkové vyhlášky nelze podle §151 odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř., zjistit výši náhrady nákladů zastoupení, je zde jiné východisko, a to ustanovení §136 o. s. ř., podle něhož lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž podle závěru Ústavního soudu lze analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky a zohlednit rovněž časové hledisko - zda byla většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či nikoliv."
13. Jak plyne z citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, může soud určit výši nákladů řízení i volnou úvahou, tedy, jak bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno, s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a lze současně i analogicky vycházet ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Přesně tento postup zjevně zvolil Nejvyšší soud při rozhodování o výši nákladů řízení v dané věci, neboť k částce ve výši 20 800,- Kč, jako paušální sazbě odměny, nebylo možno dospět jinak, než analogickou aplikací zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., označované také jako tzv. přísudková vyhláška. Pokud je jako předmět sporu považována žalovaná částka ve výši 88 199,- Kč, činí 17 % z této částky snížené o 10 000,- Kč celkem 13 293,83 Kč, tedy po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru 13 300,- Kč, s připočtením částky 7 500,- Kč se pak jedná o sazbu odměny ve výši 20 800,- Kč.
14. Ačkoliv Nejvyšší soud nezdůvodnil precizně způsob, jakým dospěl k paušální sazbě odměny ve výši 20 800,- Kč, což by bylo více než vhodné s ohledem na poměrně novou judikaturu týkající se dané problematiky, je nutno konstatovat, že jeho závěry jsou v podstatě postaveny na shodných principech, k jakým dospěl Ústavní soud ve svém shora citovaném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3559/15, rozpor s judikaturou tak v tomto rozhodnutí nelze spatřovat. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo otázky nákladů řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že nedostatky v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou natolik závažné, aby byly způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jelikož nezakládají extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
15. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí, neshledal důvod pro jeho zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější zásah se pak musí jednat v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení.
16. S ohledem na dlouhodobou nepřítomnost soudce Ludvíka Davida došlo na základě platného rozvrhu práce ke změně ve složení senátu oproti stavu uvedeném ve sdělení ze dne 27. 1. 2017. V předmětné věci tak rozhodoval senát ve složení Jiří Zemánek (předseda), Vojtěch Šimíček a Jaroslav Fenyk (soudce zpravodaj).
VI.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu